Konzumuji, tedy jsem? Zdánlivě naivní filmeček "Příběh věcí" odhaluje mnohé

Od kresleného filmečku s v podstatě dětským způsobem výkladu, Story of Stuff, jsem nečekal žádné objevné myšlenky. Byl jsem ale příjemně překvapen, jak přístupnou formou vysvětluje některé problémy současné ekonomiky, ekologie, marketingu a trhu práce. Film vyrobilo Free Range Studio a je opatřený českými titulky.

Zajímavá pro mne bylo třeba "plánované zastarávání" a "vnímané zastarávání" věcí, které nás vede k intenzivnějšímu a rychlejšímu obměňování zboží všeho druhu – po šesti mesících skončí 99 % nakoupeného zboží v odpadcích (USA). Anylytic Victor Lebow přímo naplánoval, že "spotřeba zboží se musí stát naším způsobem života", aby lidé stačili ekonomice. Tento obrat nastal v 50. letech a od té doby stoupla spotřeba nejen v USA, ale po celém světě. Důvodů je jistě více, ovšem nelze nevidět, že reklamy, média, firmy i vláda výrazně podporují spotřebu a konzumní styl života, a my se v něm navzájem podporujeme taky.

Dokument uvádí zajímavý, i když velmi nepřímý důkaz. Když po katastrofe 11. září 2001 prezident Bush promluvil ke spoluobčanům, řekl mimo jiné, že "Američané musí nakupovat", aby se předešlo ekonomické krizi. I teď je konzumní styl života nadále podporován (pro zájemce, vyhledejte si třebaPropaganda Model od Hermanna a Chomskeho, ukazující, že se tak děje prakticky automaticky a mimoděk). Konzum se stal měřítkem našeho statutu, cílem naší ekonomiky i prostředkem uskutečňování našich osobních cest za štěstím.

Dokumentu se dá vytknout přehnané zjednodušování. Pokud budete chtít, podaří se vám jej celý odmítnout jako snůšku eko-blábolů pro dětičky. Ale pokud upřímní, zamyslíte se nad pravdami, které padly. Už jenom vědět a tomto problému může při jednotlivých rozhodnutí ve vašich životech pomoci. Začněme třeba hned o Vánocích.

Poznámka: Tento článek jsem převzal ze svého video blogu na adrese video.bloguje.cz, který aktualizuji výrazně častěji, než tento osobní zápisník. Chápu, že tím ztrácím věrné čtenáře mého osobního blogu, ale nemám ted moc času na extra psaní. Můžete se aspoň zatím podívat na moje články na Technetu, myslím, že některé by vás mohly zajímat: Průzkum důvěřivosti Čechů na Facebooku, Jak počítače chytře využívají nás lidi, Jak 3D animace vypráví příběhy, Jak lépe zacházet s e-mailem, Budoucnost internetu a její současné krůčky... Děkuji přátelům i fanouškům za přízeň a přeji požehnaný, klidný adventní čas.

Kreslený poklad pro štěstí

Máme ho doma. Mnohokrát slepovaný, ztracený i nalezený. První souborné vydání Čtyřlístku. Už pět let jsem jej nečetl, ale vím, co bych v něm našel. Moje dětství.

Čtyřlístek mne naučil číst, když mi byly čtyři. Prostě jsem nemohl čekat, až si na mne někdo udělá čas a přečte mi další dobrodružství. Když jsem tenkrát první den v první třídě zvedl ruku a poté z tabule nadšeně rozechvělým hlasem přečetl "Vítám vás v první třídě, milí žáci a milé žákyně," byla to jistě zásluha mých rodičů, mojí babičky... Ale možná stejnou měrou za to mohla i paní Ljuba Štíplová a pan Jaroslav Němeček, autorka a kreslíř našich dětských hrdinů z Třeskoprsk. Jejich jména už dávno pronikla do běžné mluvy: "Ty seš ale Pinďa! Hm, Myšpulíne, a teď si to sprav..."

Dnes jsem se vrátil z výletu na Okoř. Zřícenina mi zdálky připomněla hrad Bezzub. Tak hluboko je ve mne zakořeněn svět kreslených hrdinů, veselý, zmatený, vynalézavý a šťastný. A taková je moje lítost, když jsem si po návratu přečetl, že paní Ljuba Štíplová, autorka Čtyřlísku, navždy opustila své kreslené hrdiny, svojí rodinu i nás.

Jsem o to zarmoucenější, že když jsem nedávno četl o nádherných čtyřicátých narozeninách tohoto typicky českého komiksu, vrátily se mi všechny vzpomínky a já chtěl autorce nějak poděkovat. Stačil by e-mail, dopis, pohled: "Díky vám jsem se naučil číst. Vaše práce mi dala stokrát víc, než všichni Kačeři, Rafani, Spidermanové, Rychlé Roty, Gumídci nebo Pepkové dohromady. Díky vám jsem se na marodění doma v posteli těšil, protože hned vedle na poličce jsem měl od vás vstupenky do Himalájů, tropického pralesa, tajemné pouště, mezi piráty, na divoký Západ i pod moře. Pozdravujte Fifinku, Myšpulína, Pinďu i Bobíka, kterými jste obohatila české děti všech generací."

Dopis jsem nenapsal, a mrzí mne to. Vím, že by to byla jen kapka v moři dopisů od fanoušků, které se na autory komiksu hrnou. Ale myslím, že je dobré, abychom, zvláště dnes, v době čím dál tím odosobněnější, nezapomínali na to, že radost z dobře odvedené práce, z nich samých a ze světa... můžeme druhým dát právě my. Co můžeme. Musíme.

Prosím tedy zajíce s dobrým srdcem, fenku s něžnou duší, chytrého kocoura a odhodlané prasátko, prosím, aby můj vzkaz vyřídili. Vím, že oni to dokáží, tak jako vždycky.

Zpátky v Praze

Je tomu měsíc a půl, co jsem nechal klíče na mrazáku, zabouchl za sebou dveře a vydal se spícím Loughborough na autobus. Na letiště. Do letadla. Do Prahy. Domů.

Od té chvíle jsem ještě pořádně neměl čas sem napsat, stejně jako jsem neměl moc času si na Loughborough zavzpomínat. Skočil jsem tu rovnou doprostřed příprav English Campu 2009, pak se brali H. a T., v práci jsem musel dohnat, co jsem proanglioval, no a taky jsem se pochopitelně snažil potkat se s lidmi, se kterými jsem se dlouho neviděl. A užít si trochu ty prázdniny.

Přestože jsem se do Prahy vrátil už dávno, teprve včera jsem se konečně vydal na procházku, na kterou jsem se těšil už od mého květnového pobytu v Londýně. Z Újezdu přes Petřín na Hrad a pak přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Prostě ta kýčovitá turistická stezka. Pár výletníků, kteří si mne vybrali jako svého průvodce přes CouchSurfing, mne totiž navnadili k tomu, abych si udělal čas. A tak jsem se, už bez Američanů a Poláků, vydal nasávat Prahu ranní i večerní.

Odlehlé uličky, pobíhající psi na Petříně, kavárny v kopci pod Hradem, město poskládané z roztodivně úžasných domů, hudebníci na Karlově mostě, užaslí turisté snažící se vyfotit pražské panorama, dozlatova ohmataný reliéf na soše, dredatí žongléři na Letné, prázdné náměstí probouzející se v šest ráno do nového dne.... To všechno mi zase připomnělo to, co všichni víme, ale ne vždy prožíváme: Praha je zvláštně, kouzelně, starodávně, jásavě, mohutně, malebně krásná.

Udivený pohled na ležícího fotografa

Popřál jsem vám vlastně veselé Velikonoce? Tahle rozkošná fotka se nám urodila v Londýně, nedaleko Little Venice, a do příštího jara ji v šuplíku škudlit nechci.

Ve středu jsem absolvoval svoji poslední zkoušku v Loughborough a teď už jenom čekám na výsledky, cestuju, loučím se se skvělýma lidma, které jsem tu poznal, a těším se na English Camp.

O Londýně, Irsku, Skotsku a zbytku mého cestování po Anglii asi napíšu postupně, fotky se také budou objevovat album po albu, těšit se můžete třeba na snímky z londýnského tržiště Portobello Market. Přeji hodně sil do zkouškového (víte, že Němci rozlišují "hodně štěstí" pro ty, kdo potřebují štěstí, a "hodně úspěchu" pro ty, u kterých úspěch nebude náhoda?).

Terminály Letiště Praha Ruzyně jednou provždy

To už je potřetí, co jsem musel dlouho lovit v paměti, na který terminál v Ruzyně co přiletí, které země jsou v Schengenském prostoru a co z kterého terminálu odlétá. Takže jsem se rozhodl to tu sobě (a mimochodem i vám) osvětlit. Příště, až to zapomenu, aspoň budu vědět, kde tuhle kluzkou informaci hledat.

Historie

Také tentokrát nám k zapamatování může pomoci historická logika. Všichni si pamatujeme, která hala na letišti je stará a která je nová. Jejich očíslování je v tomto směru logické: Terminál 1 je starší, Terminál 2 novější. Protože novost Terminálu 2 bude ještě nějakou tu chvíli bezpečně rozpoznatelná, problém číslo jedna a číslo dvě je vyřešen. Terminálu 1 se někdy výjimečně říká Terminál Sever, protože je, jak vidno, na severu.

Co kde létá, odkud a kam?

Poslední, co potřebujete při závodu s časem a dochvilným personálem, je doběhnout uříceně na špatný terminál. Jistě, je to jenom pět minut zpoždění, ale je to také pět minut, ve kterých nervózně popobíháte, táhnete těžkou bagáž a nadáváte si, že jste to zase zmotali. Přitom nám může pomoci zase historie...

Schengenská dohoda, přestože významě ovlivněná Evropskou unií, s EU nesouvisí. Jde o dohodu evropských států o volném pohybu osob přes hranice bez hraničních kontrol. Mapa ukazuje, kdo je členem - pro mne je důležité, že Velká Británie sice je členem, ale účastní se jen na bázi justiční spolupráce. Takže až přeplavete La Manche, musíte ukázat někomu na pláži pas (nevyzkoušeno).

Schengenský prostor existuje od roku 1990, je tedy velmi nový. Právě jako Terminál 2. Takže nový k novému, Schengen je na dvojce, vše ostatní na jedničce.

Kromě těchto dvou terminálů je tu ještě Terminál 3 pro soukromé lety a Terminál 4 pro státní návštěvy. Pokud někdy budete mít tu čest, pravděpodobně vás tam poveze taxík nebo soukromý řidič, takže se tím nemusíte rozptylovat. Místo toho můžete strávit čas užitečněji, třeba mecenášskou podporou nezávislých blogerů :-)

Odkazy: Mapka, Schengenský prostor, Letiště Praha Ruzyně

Co je správně česky: rozinky nebo hrozinky?

Hrozná otázka, že? Než se dostanu k vysvětlení, rovnou na ní odpovím, ať se nedočkavci, co se sem zatoulají z vyhledávačů, můžou vrátit k práci či lelkování:

Současná čeština připouští oba tvary, tedy rozinky i hrozinky jsou správně česky.

Na této dvojici je ovšem zajímavá její historie, časová posloupnost nástupu těchto tvarů. Intuitivně by člověk očekával, že jako první byly "hrozinky", jde konečně o sušené vinné hrozny, takže to svou logiku má. Pak, spekulujeme dále, lidé přestali vyslovovat "h" na začátku a vznikly rozinky.

Ale je tomu, zdá se, přesně naopak. Slovo rozinka se k nám dostalo nejspíše z německého "Rosine", svou historii si nese ze starého francouzského slova "roisin" a konečně pramení z latinského "racemus" = vinný hrozen.

Český tvar hrozinka je tedy jakési dodatečné přizpůsobení cizího slova českému tvarosloví - je to jako vystavit někomu nový rodný list i s rodokmenem.

Zdroje

Protože kolem tohoto problému se čas od času rozvíří urputná debata, uvedu tu svoje zdroje:

• Zákon 157/2003 Sb. O požadavcích na ovoce a zeleninu a způsoby jejich označování výslovně nařizuje v paragrafu osmém, odstavci druhém: 'Sušené bobule hroznů révy vinné lze označovat pouze názvem "Rozinky" nebo "Hrozinky".'
• Pravidla.cz uvádějí tvar hrozinky i rozinky. Bohužel nevím, ze které verze SČJ vycházejí, a česká pravidla tu v Anglii asi jen tak neseženu.
• Anglická Wikipedia zmiňuje svou etymologii, stejně tak i německá.

Co se nejspíš neskrývá v urychlovačích

Znáte diskuze na internetu? Já, díky mojí práci, celkem podrobně. Typologie diskutujících patří k mým oblíbeným článkům. Takže už by mne neměly diskuze rozčilovat. Občas mne ale stejně dokáží znovu překvapit. Tentokrát jsem dokonce jednomu diskutujícímu napsal odpověď, protože on také věnoval čas, aby mi svůj pohled na věc vysvětlil. Bez uvedení jmen se s vámi o moji odpověď podělím.

"Pokud by bůh (sic!) existoval, byl by již nalezen v urychlovačích částic..."

Chvíli jsem koukal, jestli mi náhodou něco neuteklo. Ale pak jsem si uvědomil, že to není až tak ojedinělý případ vulgárního racionalismu - absolutní víry ve vědecké poznání.

Připomnělo mi to onoho sovětského kosmonauta, který prohlásil, že Bůh není, protože když on letěl do vesmíru, Boha tam nikde neviděl. Na to mu, pokračuje historka, slavný neurochirurch odpověděl, že 40 let zkoumá mozek do nejmenších detailů... A nikdy v životě neviděl ani jednu myšlenku.

Představa, že vědecké poznání dokáže odkrýt vše, je cizí dokonce i velkému množství vědců. Skuteční vědci totiž vědí, že z dat těžko můžou extrapolovat mimo prostředí, ze kterého data pocházejí. Uvažujte, že jste postava v počítačově simulovaném vesmíru. Můžete ten vesmír prozkoumat a nenajdete ani stopu po programátorovi, ani jednu stopu, která dokáže existenci programátora. To ale neznamená, že programátor neexistuje. Ve skutečnosti jste právě vy a vaše existence projevem té jeho existence. To ale z vašeho prostředí není zřejmé.

Přehnaná víra ve vědu vychází z racionalizace Boha, která podle Halíka proběhla v období cca 17. století (Racionalismus, u nás Osvícenství). Tehdy vědci dali základ racionalizovanému pojetí vesmíru, a Boha dali do té škatulky "to, co ještě neznáme." Takže logicky se, s postupným poznáváním dalších zákonitostí, "prostor pro Boha zmenšuje", alespoň pro ty, kteří si Boha takto zjednodušili. Ale toto zjednodušení Boha není Bůh. To je lidská idea, která je jako stvořená k tomu, aby selhala.

Zabývám se (zabýval jsem se) v rámci výzkumu současných mediálních jevů tím, jak nyní, v posledních 50 letech, média i čtenáři houfně přecházejí na "slepou víru ve vědu" - věda je to, co nám zlepší život, věda je to, co rozhoduje, kdo má větší či menší význam pro společnost... Pěkně to koreluje se stoupajícím individualismem ve společnosti a relativismem.

Je dobré být si vědom toho, jak je tato "slepá víra ve vědu" ekvivalentem toho, co bych nazval "naivní vírou v božstva" tisíce let zpátky. Zatímco tehdy za blesk mohl "pán blesk§", nyní automaticky předpokládáme, že "věda pro to bude mít vysvětlení." To je obvykle pravda, ale převádíme tuto hypotézu i tam, kde nemá co pohledávat.

Rozdělme si vědu na vědy přírodní a společenské, jako to dělá C.S. Lewis, když hovoří o významu vědy pro víru v Boha. Přírodní pracují s jasnými zákonitostmi, interakcí částic, měřitelnými hodnotami. Společenské vědy pracují s jinými hodnotami. Nejsou tak jasné nebo jednoznačné, často jsou interpretovatelné, ale jsou nepopiratelně důležité. Odpovídají totiž na otázky smyslu, smysluplnosti nebo teleologie (neplést s teologií). I kdybychom znali fungování každé částečky ve vesmíru, nijak nám to nepomůže říci, zda je vražda správná nebo špatná. Maximálně zjistíte, že nějaká veličina bude korelovat s nějakou jinou, ale co dělat a proč, co je smyslem, na to bychom se těchto čísel ptát neměli.

Pro zájemce: můžu zaslat analýzu konkrétní demonstrace "nadržování vědě jako takové", na příkladu The Times, v angličtině. Ostatním děkuji za čtení a omlouvám se, že jsem věci přehnaně zjednodušoval. V tomto článku netvrdím, jak jste si jistě všimli, že Bůh existuje nebo neexistuje. Ale chtěl bych ukázat lidem, kteří něčemu bezmezně věří (ať už vědě, nebo náboženství), že tato víra bývá někdy založená na zcestných myšlenkách.