paxik's point of view

Sobota, červen 13, 2009

Udivený pohled na ležícího fotografa

Popřál jsem vám vlastně veselé Velikonoce? Tahle rozkošná fotka se nám urodila v Londýně, nedaleko Little Venice, a do příštího jara ji v šuplíku škudlit nechci.
Ve středu jsem absolvoval svoji poslední zkoušku v Loughborough a teď už jenom čekám na výsledky, cestuju, loučím se se skvělýma lidma, které jsem tu poznal, a těším se na English Camp.
O Londýně, Irsku, Skotsku a zbytku mého cestování po Anglii asi napíšu postupně, fotky se také budou objevovat album po albu, těšit se můžete třeba na snímky z londýnského tržiště Portobello Market. Přeji hodně sil do zkouškového (víte, že Němci rozlišují "hodně štěstí" pro ty, kdo potřebují štěstí, a "hodně úspěchu" pro ty, u kterých úspěch nebude náhoda?).
Posted by Picasa

Štítky:

Pondělí, červen 01, 2009

Terminály Letiště Praha Ruzyně jednou provždy

To už je potřetí, co jsem musel dlouho lovit v paměti, na který terminál v Ruzyně co přiletí, které země jsou v Schengenském prostoru a co z kterého terminálu odlétá. Takže jsem se rozhodl to tu sobě (a mimochodem i vám) osvětlit. Příště, až to zapomenu, aspoň budu vědět, kde tuhle kluzkou informaci hledat.

Historie

Také tentokrát nám k zapamatování může pomoci historická logika. Všichni si pamatujeme, která hala na letišti je stará a která je nová. Jejich očíslování je v tomto směru logické: Terminál 1 je starší, Terminál 2 novější. Protože novost Terminálu 2 bude ještě nějakou tu chvíli bezpečně rozpoznatelná, problém číslo jedna a číslo dvě je vyřešen. Terminálu 1 se někdy výjimečně říká Terminál Sever, protože je, jak vidno, na severu.



Co kde létá, odkud a kam?


Poslední, co potřebujete při závodu s časem a dochvilným personálem, je doběhnout uříceně na špatný terminál. Jistě, je to jenom pět minut zpoždění, ale je to také pět minut, ve kterých nervózně popobíháte, táhnete těžkou bagáž a nadáváte si, že jste to zase zmotali. Přitom nám může pomoci zase historie...

Schengenská dohoda, přestože významě ovlivněná Evropskou unií, s EU nesouvisí. Jde o dohodu evropských států o volném pohybu osob přes hranice bez hraničních kontrol. Mapa ukazuje, kdo je členem - pro mne je důležité, že Velká Británie sice je členem, ale účastní se jen na bázi justiční spolupráce. Takže až přeplavete La Manche, musíte ukázat někomu na pláži pas (nevyzkoušeno).

Schengenský prostor existuje od roku 1990, je tedy velmi nový. Právě jako Terminál 2. Takže nový k novému, Schengen je na dvojce, vše ostatní na jedničce.

Kromě těchto dvou terminálů je tu ještě Terminál 3 pro soukromé lety a Terminál 4 pro státní návštěvy. Pokud někdy budete mít tu čest, pravděpodobně vás tam poveze taxík nebo soukromý řidič, takže se tím nemusíte rozptylovat. Místo toho můžete strávit čas užitečněji, třeba mecenášskou podporou nezávislých blogerů :-)


Štítky:

Neděle, květen 17, 2009

Co je správně česky: rozinky nebo hrozinky?

Hrozná otázka, že? Než se dostanu k vysvětlení, rovnou na ní odpovím, ať se nedočkavci, co se sem zatoulají z vyhledávačů, můžou vrátit k práci či lelkování:

Současná čeština připouští oba tvary, tedy rozinky i hrozinky jsou správně česky.

Na této dvojici je ovšem zajímavá její historie, časová posloupnost nástupu těchto tvarů. Intuitivně by člověk očekával, že jako první byly "hrozinky", jde konečně o sušené vinné hrozny, takže to svou logiku má. Pak, spekulujeme dále, lidé přestali vyslovovat "h" na začátku a vznikly rozinky.

Ale je tomu, zdá se, přesně naopak. Slovo rozinka se k nám dostalo nejspíše z německého "Rosine", svou historii si nese ze starého francouzského slova "roisin" a konečně pramení z latinského "racemus" = vinný hrozen.

Český tvar hrozinka je tedy jakési dodatečné přizpůsobení cizího slova českému tvarosloví - je to jako vystavit někomu nový rodný list i s rodokmenem.

Zdroje
Protože kolem tohoto problému se čas od času rozvíří urputná debata, uvedu tu svoje zdroje:
  • Zákon 157/2003 Sb. O požadavcích na ovoce a zeleninu a způsoby jejich označování výslovně nařizuje v paragrafu osmém, odstavci druhém: 'Sušené bobule hroznů révy vinné lze označovat pouze názvem "Rozinky" nebo "Hrozinky".'
  • Pravidla.cz uvádějí tvar hrozinky i rozinky. Bohužel nevím, ze které verze SČJ vycházejí, a česká pravidla tu v Anglii asi jen tak neseženu.
  • Anglická Wikipedia zmiňuje svou etymologii, stejně tak i německá.

Štítky:

Neděle, květen 03, 2009

Co se nejspíš neskrývá v urychlovačích

Znáte diskuze na internetu? Já, díky mojí práci, celkem podrobně. Typologie diskutujících patří k mým oblíbeným článkům. Takže už by mne neměly diskuze rozčilovat. Občas mne ale stejně dokáží znovu překvapit. Tentokrát jsem dokonce jednomu diskutujícímu napsal odpověď, protože on také věnoval čas, aby mi svůj pohled na věc vysvětlil. Bez uvedení jmen se s vámi o moji odpověď podělím.

"Pokud by bůh (sic!) existoval, byl by již nalezen v urychlovačích částic..."

Chvíli jsem koukal, jestli mi náhodou něco neuteklo. Ale pak jsem si uvědomil, že to není až tak ojedinělý případ vulgárního racionalismu - absolutní víry ve vědecké poznání.

Připomělo mi to onoho sovětského kosmonauta, který prohlásil, že Bůh není, protože když on letěl do vesmíru, Boha tam nikde neviděl. Na to mu, pokračuje historka, slavný neurochirurch odpověděl, že 40 let zkoumá mozek do nejmenších detailů... A nikdy v životě neviděl ani jednu myšlenku. 

Představa, že vědecké poznání dokáže odkrýt vše, je cizí dokonce i velkému množství vědců. Skuteční vědci totiž vědí, že z dat těžko můžou extrapolovat mimo prostředí, ze kterého data pocházejí. Uvažujte, že jste postava v počítačově simulovaném vesmíru. Můžete ten vesmír prozkoumat a nenajdete ani stopu po programátorovi, ani jednu stopu, která dokáže existenci programátora. To ale neznamená, že programátor neexistuje. Ve skutečnosti jste právě vy a vaše existence projevem té jeho existence. To ale z vašeho prostředí není zřejmé.

Přehnaná víra ve vědu vychází z racionalizace Boha, která podle Halíka proběhla v období cca 17. století (Racionalismus, u nás Osvícenství). Tehdy vědci dali základ racionalizovanému pojetí vesmíru, a Boha dali do té škatulky "to, co ještě neznáme." Takže logicky se, s postupným poznáváním dalších zákonitostí,  "prostor pro Boha zmenšuje", alespoň pro ty, kteří si Boha takto zjednodušili. Ale toto zjednodušení Boha není Bůh. To je lidská idea, která je jako stvořená k tomu, aby selhala.

Zabývám se (zabýval jsem se) v rámci výzkumu současných mediálních jevů tím, jak nyní, v posledních 50 letech, média i čtenáři houfně přecházejí na "slepou víru ve vědu" - věda je to, co nám zlepší život, věda je to, co rozhoduje, kdo má větší či menší význam pro společnost... Pěkně to koreluje se stoupajícím individualismem ve společnosti a relativismem. 

Je dobré být si vědom toho, jak je tato "slepá víra ve vědu" ekvivalentem toho, co bych nazval "naivní vírou v božstva" tisíce let zpátky. Zatímco tehdy za blesk mohl "pán blesk§", nyní automaticky předpokládáme, že "věda pro to bude mít vysvětlení." To je obvykle pravda, ale převádíme tuto hypotézu i tam, kde nemá co pohledávat.

Rozdělme si vědu na vědy přírodní a společenské, jako to dělá C.S. Lewis, když hovoří o významu vědy pro víru v Boha. Přírodní pracují s jasnými zákonitostmi, interakcí částic, měřitelnými hodnotami. Společenské vědy pracují s jinými hodnotami. Nejsou tak jasné nebo jednoznačné, často jsou interpretovatelné, ale jsou nepopiratelně důležité. Odpovídají totiž na otázky smyslu, smysluplnosti nebo teleologie (neplést s teologií). I kdybychom znali fungování každé částečky ve vesmíru, nijak nám to nepomůže říci, zda je vražda správná nebo špatná. Maximálně zjistíte, že nějaká veličina bude korelovat s nějakou jinou, ale co dělat a proč, co je smyslem, na to bychom se těchto čísel ptát neměli.

Pro zájemce: můžu zaslat analýzu konkrétní demonstrace "nadržování vědě jako takové", na příkladu The Times, v angličtině. Ostatním děkuji za čtení a omlouvám se, že jsem věci přehnaně zjednodušoval. V tomto článku netvrdím, jak jste si jistě všimli, že Bůh existuje nebo neexistuje. Ale chtěl bych ukázat lidem, kteří něčemu bezmezně věří (ať už vědě, nebo náboženství), že tato víra bývá někdy založená na zcestných myšlenkách.

Štítky:

Neděle, duben 26, 2009

Běžet, či neběžet - to je, oč tu běží

Mám problémy s chůzí, děsím se schodů, kdybych se nezaměstnal psaním, tak ve vlaku bezpochyby usnu a neprobudilo by mne ani cinknutí těžké medaile, která se mi houpe na krku. Neklamné známky toho, že jsem právě dnes absolvoval Shakespearův Půlmaraton ve Stratfordu nad Avonem, běh, na který jsem se posledních šest týdnů připravoval.

Nápad zaběhnout půlmaratón přišel před 42 dni. Pro sebe a pro ty, které moje cesta zajímá, tu mám svůj maratonský deník. Ještě poznámka: kdykoli píšu maraton, myslím tím obvykle půlmaraton, tedy 21 km. Ale přece se na dalekém severu nebudeme oslovovat plnými tituly, že, náčelníku... Přeji pěkné čtení.

Příprava na Maraton

42 dní do maratonu

Včera jsem se rozhodl, že tady v Británii poběžím maraton. Asi na mě nějak působí to sportovní prostředí místní univerzity, a taky jsem vytrvalostní běh vždycky obdivoval. V neposlední řadě je běh doporučovaná rehabilitace na moje koleno a můj kolega/učitel na téma jak uběhnout maraton za 100 dní napsal knihu. Takže jsem se do toho pustil.

Moje první kroky vedly na stránky slavného londýnského maratonu, ale tam už nebyla volná místa. Škoda, tato charitativní akce je v centru pozornosti médií a tak se zde vždy vybere hodně peněz na nejrůznější dobročinné účely. Nabízeli mi třeba, že bych mohl běžet v kostýmu lahve s vodou a podporovat tak organizaci Water for Life. Nevím, jak bych byl oblečený, kdybych běžel za organizaci Breast Cancer Awareness, ale protože mi odpověděli, že už není místo, musel jsem se poohlédnout jinde.

Teprve tehdy jsem začal zjišťovat, jak je maratonský běh populární. Na těchto stránkách jsem si našel tři maratony blízko v Británii, a po jejich prohlédnutí jsem si vybral Shakespearův maraton v Stratfordu nad Avonem. Spojím to s procházkou po městě předešlý den, do Stratfordu jsem se chtěl i tak podívat.

Po studiu příslušné literatury a s ohledem na operaci kolene (a vědomí toho, že vlastně nevím, do čeho jdu) jsem se rozhodl pro poloviční trať (půlmaraton) a přihlásil jsem se. Plných 42 kilometrů si třeba nechám až na ten Londýnský 2010.

Dnes ráno jsem si šel zaběhat poprvé na plnou hodinu. Byl jsem překvapený, že jsem to (až na pocit dál-už-by-běžel-jen-cvok asi deset minut od vyběhnutí) zvládl celkem bez problémů, i když na vzdálenost to asi nebylo víc jak 8 kilometrů. Podle rady v knize jsem si šel koupit boty ihned po tréninku, aby mi v nich pak nečekaně nenatekla noha. S pomocí prodavače, který evidentně věděl, co prodává, jsem si vybral Nike Air Cushion se vzduchovým polštářem po celé délce boty. Jakmile jsem se v nich proběhl, věděl jsem, že bych je bral i za dvojnásobnou cenu - bylo to jako běžet po travičce. Doma na mě čekala zdravá snídaňě (cerálie z Marks and Spencer) a udivení spolubydlící (You are running, Pavel?). Yes, I'm running. And starting to like it, actually.

40 dní do maratonu

Boty Nike Air BRS 1000 sednou perfektně. Napřed jsem si musel zvykat na poněkud těsnější pocit, ale po troše experimentování s tkaničkami jsem našel nastavení, ve kterém se bota stává přirozenou součástí mojí nohy. Skoky a dopady jsou jako na travičce, "celoodpružená" bota je nejspíš přesně to, co moje koleno potřebuje. S novými botami jsem zvládl hodinový běh po Loughborough (dvě tříminutové přestávky) a objevil jsem úplně nové části města, včetně krásného parčíku nebo dalšího vchodu na univerzitu.


Po ránu tu běhá více běžců, v teplácích a se sluchátky, takže se při běhání necítím nijak nepatřičně. Jenom dnes, když jsem utíkal domů ze supermarketu a v náručí svíral megabalení toaletního papíru, tak si asi lidi museli říkat, co to u nás doma vypuklo za urgentní nouzi...

37 dní do maratonu

Dorazil nový iPod Shuffle, pravděpodobně nejmenší MP3 přehrávač, který se na běhání ideálně hodí. Nemá displej, je lehoučký (15 gramů) a nevadí mu otřesy. Sehnal jsem jej za 12 liber (350 Kč) a jsem z něj nadšený. Moc muziky tady nemám, jen to, co mi dali přátelé na cestu, takže na mých čtvrtmaratonech mne provází soundtrack Forresta Gumpa.

Boty s polštářování jsou vynikající. Nejlépe je jejich přínos vidět, když se přezuju do normálních bot a rozběhnu se - najednou je vše nezvykle tvrdé a prudké. S odpruženými botami na nohou, moira šátkem kolem hlavy a iPodem v uších už jsem běžec, jak má být. Začíná mne to opravdu bavit. Vstávám ráno o hodinu dřív, běhám k Univerzitě a zpátky, je tu hodně pěkných zákoutí a takhle je aspoň objevím.

31 dní do maratonu

Mám za sebou první týden plného tréninku, včetně jednoho dne odpočinku. V neděli jsem šel místo běhu zahrát si fotbal s místními studenty. Je to něco jiného, než si sám v poklidu běžet, a taky od Frisbee se to hodně liší. Ale buď měl míč nějakou dobrou náladu, nebo se běhání promítá i do jiných oblastí, zkrátka jsem se méně zadýchaval, než je u sportu obvyklé. Připadám si jako podomní prodejce, který nabízí kurzy běhání, ale tohle je fakt: je mi líto, že jsem takhle nezačal běhat už dávno.

Aby mi během běhání nezakrněl mozek, poslouchám mezi písničkami taky podcast o anglické gramatice. Dozvěděl jsem se rozdíl mezi historic a historical, o tvorbě complex compound sentences, přecházení podstatných jmen mezi přídavná, používání fráze "begs the question" a mnoho dalších maličkostí. Podcast QDnow.com rozhodně doporučuju, narozdíl od lekcí BBC z vás nebude dělat nechápavce, a přitom je dostatečně názorný, abyste gramatiku pochopili, abych tak řekl,... za běhu.

Dnes jsem ale málem nevyrazil - vítr dosahoval síly vichru a uprostřed cesty, v jejím nejvzdálenejším bodě navíc začalo pršet. Uvázal jsem si šátek na piráta a běžel proti větru (tím směrem byl můj šálek čaje a sprcha). Chvílemi jsem se skoro nehýbal z místa, jak silný vít byl. V duchu jsem děkoval příručce, která radí oblékat si v případě větru prodyšnou, ale neprofouknutelnou a vodotěsnou bundu. Jinak bych teď těžce kýchal. Boty jsem si naimpregnoval hned po jejich koupi, takže ani lehký výplet na nártu nenacucl a domů jsem se dostal bez problémů. Doufám ale, že v den M bude počasí lepší, dvacet kilometrů proti větru by bylo náročnějších, než normální maraton.


25 dní do maratonu

Dnes je krásné počasí, ptáci cvrlikají a já mohl poprvé vyrazit na dvouhodinový běh jen tak v tričku. Tedy ne jen tak v nějakém tričku, samozřejmě, jako obvykle jsem byl běžící reklama na Moiru, šátkem počínaje a ponožkami konče. Výhoda Moiry je také v jejím rychlém schnutí - i v tom vlhku, co tu máme, všechno uschne za pár hodin po vyprání, takže můžu běhat v čistém.

Posledních pět dní se mi daří dodržovat denní dávku cca 60 minut běhu. Kromě podcastu QDnow.com poslouchám i TheOnion, jejich "rádiové zpravodajství" se občas povede. Při běhu se méně zadýchávám a je to pro mě přirozený pohyb. Zásluhu na tom jistě mají i boty, nemůžu si je vynachválit.

Ze Stradfordu mi poslali startovní číslo - 9274, a také čip, kterým si okroužkuji nohu a budu mít pak ihned k dispozici svoje časy a mezičasy.

Máme nyní studijní prázdniny, tedy žádnou povinnou docházku do školy, takže se čas na běhání hledá ještě lépe. Navíc mám dočasně kolo mimo provoz, takže běh je občas jediný způsob, jak se někam dostat.

V neděli jsem při probíhání parkem narazil na pár známých z univerzity - sružují se v "Circus society", specializují se na žonglování. Výborná věc na seznamování - byl jsem jednoznačně nejhorší z nich, tak si mne okamžitě oblíbili :-)

Koupil jsem si za deset liber "běžecký opasek" - jde o jakousi lehoučkou neoprenovou ledvinku, do které se dají zasunout dvě 2dcl plastové flaštičky (a třetí se dá připnout). Právě díky tomuhle pásu dokážu běžet dvě hodiny místo jedné, a tekutiny do sebe dostávám postupně, což je podle všeho zdravější. Napřed jsem měl pocit, že při běhání ukrutnánsky ubírám na váze - každou chvíli mi byl opasek velký a musel jsem ho utahovat. Pak jsem si všiml, že jsem neměl přesku pojištěnou - stačilo ji podruhé protáhnout očkem a pás držel. Pořát se trochu kýve, když je plný, ale je to stále nejergonomičtější zavazadlo na běhání.

Začínám být, co se Maratonu týče, velmi optimistický. Přes cestovatelskou stránku www.couchsurfing.com jsem ve Stretfordu našel slečnu, u které budu moci danou noc přespat. Upozornila mne, že ten víkend bude Shakespearovo rodiště centrem pozornosti mnoha turistů, protože slavný spisovatel oslaví narozeniny. Mám očekávat maškarní průvody a podobné atrakce. Tak jsem rád, že budu mít kde přenocovat, mám si kam schovat bych půlmaraton uběhl stěží.

18 dní do maratonu

Jaro definitivně dorazilo do Loughborough. A s ním i moje sestřička, takže v posledních pár dnech jsem své běhání trochu omezil. Ale společné výlety (Londýn, okolí) stejně přinesly dostatečné rozcvičení, takže když jsem dneska po čtyřech dnech vyběhl, dal jsem 11 km bez větších problémů. Odměnil jsem se nezdravou zmrzlinou Almond Indulgence (levná napodobenina mandlového Magnum) a novými šortkami - v joggingové soupravě už je mi na delších bězích horko.


Slečna ve Stratfordu, u které budu přespávat, asi z mého e-mailu pochopila, že jsem nějaký běžec. Teď mi píše, jestli mi nevadí, když u ní bude přespávat ještě někdo, že chápe, že se před během potřebuju soustředit... Ale zase to potvrzuje, co píše Čermák ve své knížečce o Maratonu - jakmile se rozhodnete, zjistíte, že vám všichni vycházejí vztříc. To je na Marathonu krásné a zvláštní - neděláte na první nic světoborného, ale přesto všichni chápou, že jde o překonání sebe sama, společný zážitek a rozhodnutí pro zdravý styl života. A všichni vás v tom rádi podpoří.

11 dní do maratonu

Povedlo se mi uběhnout skoro celý půlmaraton - dnešní běh mi totiž trval celé dvě hodiny a urazil jsem odhadem 18 km. Neplánovaně. Původně jsem zamýšlel nějakých těch mých standardních 10 km. Vyrazil jsem podél kanálu, docela dlouho běžel po pravém břehu, a kvůli přírodě, která byla na levém břehu zajímavější, jsem přeběhl po mostu. Zpátky jsem se chtěl vrátit po levém břehu. Byla tam lepší cesta a protivítr mi nedaroval zadarmo ani metřík. Jenže levý a pravý břeh téhož kanálu nemusí být nutně tak blízko. Zvlášť, když jsem cestou tam minul soutok dvou kanálů.

Výsledek si dokážete představit - doběhl jsem do úplně neznámé části města a asi 15 minut mi trvalo, než jsem vůbec doběhl někam, kde jsem se podle vysokých univerzitních kolejí zorientoval. Ale aspoň vím, že 18 kilometrů zvládnu, takže i ten půlmaraton bude nejspíše v mých silách.

Odjíždíme teď na osm dní cestovat po Skotsku. Beru si s sebou joggingové oblečení i boty, ale obávám se, že plnohodnotný trénink možný nebude. I tak se ale do Skotska těším. Běhací svaly si trochu odpočinou, i když ne moc, plánujeme chodit po horách.

2 dny do maratonu

Včera v noci jsme se vrátili že Skotska a ještě ten den jsem si šel zaběhat. Měl jsem co dohánět - plány na každodenní běhání ve Skotsku mi pokazila urputná rýma. Zda se, že i anglická rýma se drží českého přísloví "Léčená rýma trvá sedm dní, neléčená týden," a tak jsem skotská rána strávil s fotoaparátem a doufal, že moje tělo za týden příliš nezleniví. No, přeci jen jsem svému tělu párkrát dal do těla, to když jsme vystoupali na nějaké ty kopce. Zda se mi, že se při tom zapojují jiné svaly, než při běhu. No uvidíme.

Včera jsem tedy vyrazil na první pořádný běh po týdnu, a zároveň jeden z posledních před nedělním maratonem. 11 kilometrů jsem zvládl, i když ke konci to bylo poněkud neohrabané: nakoupil jsem v dalekém Tescu tři různé přírodní cukry pro můj nový oblíbený dezert Sticky tofee puding, což mi běh zpátky poněkud ztížilo. Výsledný zákusek ale stál za to.

Dnešní dvanáctikilometrový běh patřil k těm těžším, hlavně kvůli větru, který se chytře držel přímo proti mne. Taky mi během běhu došla baterie v přehrávači, a běžet bez hudby byl pro mne najednou docela nezvyk. A i levé koleno se potichu ozvalo, ale myslím, že spíš ze zdvořilosti.

Na nedělní běh jsem opravdu zvědavý. Čekal jsem, že se právě těsně před během budu cítit nejpřipravenější, ale asi i díky únavě že Skotska to není ideální. Příští dvě noci tedy skutečně důsledně prospím, a už žádné vážné trénování.

14 hodin do maratonu

Jsem právě ve vlaku, na cestě do Stratfordu nad Avonem, kde se zítřejší Shakespearův maratón koná. Vedle mne odpočívá naducaný batoh Crumpler, do kterého jsem kromě spacáku, oblečení a energetických tyčinek přibalil na poslední chvíli taky notebook. Doma mi totiž nefungoval internet, a tak jsem si nemohl vyemailovat, kde a jak se setkám se svoji hostitelkou.

Naopak fotoaparát jsem nechal doma. Dnes večer budeme mít společnou večeři, ráno chci spát a odpoledne už chci být zase zpátky v Loughborough - studovat, psát a spát. Takže to vypadá na letmou, dvacetikolometrovou prohlídku města v neděli dopoledne, a to by mi moje milá zrcadlovka asi podlomila kolena.

Dnes už jsem neběhal, jen jsem se trochu protáhl, projel na kole a jedl extrémně zdravé. Uvidíme, co s my zažívacím traktem udělá thaiwanská kuchyně, na kterou se prý mám připravit. Třeba budu mít zítra tryskový pohon. No a v batohu vezu i svoji salátovou omáčku, abych její slávu rozšířil do dalšího města :-)

Počasí vypadá optimisticky, je slunečno a skorojasno, vítr slabounký. To ale tady na ostrově vůbec nic neříká o tom, jaké počasí bude zítra. Už chápu, proč je počasí tak častým předmětem anglické konverzace: mění se opravdu svižně.

Vzal jsem si s sebou pouze běžecké šortky, ve kterých jsem trénoval poslední týden. Zima na nohy mi tolik nevadí, pro jistotu jsem si ale přibalil i lehkou nákolenní ortézu na zahřátí levého kolene.

Závodní oděv doplňuje outdoorové tričko Coolmax, cyklodres bez rukávu, ponožky Umbro, spodní prádlo Moira (na spodním prádle při takhle dlouhém běhu opravdu záleží!) a šátek, že kterého jde udělat čelenka nebo čepice, podle toho, co bude potřeba. Nevzal jsem si sluneční brýle, jejich poskakování mne ruší. Můj iPod je nabitý, čip i startovní číslo připraveny a já čekám, co mne dneska, a hlavně zítra, potká. Připravit, pozor...


Devět hodin do maratonu

Usínám po velmi příjemné večeři s hostitelkou Zarah, její kamarádkou a čtyřmi cestovateli z Thaiwanu. Zarah má mnoho zkušeností s Couchsurfing.com a tak ji takováhle večeře, spojující lidí z celého světa, ani nepřijde zvláštní. Mne už vlastně taky ne, Erasmus mne vytrénoval. Zato mne překvapila Američanka N., která na mne mluvila slovensky. Ona i moje hostitelka vyrábějí kostýmy pro Shakespearovskou divadelní společnost. Všichni mi drží palce na zítřejší běh. Vždycky si užívám tu skepsi: prohlédnou si mne od hlavy k patě a pak se zdvořile zeptají, jestli to myslím vážně, že já chci běžet půlmaraton.

Půlmaraton

Probouzím se s pocitem neklidného břicha. Nevím, jestli je to nervozitou, nebo thaiwanskymi nudlemi, které do nás včera spadly. Každopádně jsem místo sprchy umyl aspoň trochu nádobí, aby naše hostitelka neměla víc starostí, a v šortkách jsem se vytratil na trať.

V devět hodin to vypadalo, že město je zcela prázdné. Zmerčil jsem ale sportovně vyhlížející dívku v šortkách, která nejspíš věděla, kam jde, tak jsem se k ní připojil. Shakespearovský maratón běží podruhé, prý je tohle skorojasné počasí skoroidealní. Ptá se, na jaký finální čas mám zálusk. O tom jsem popravdě ještě nepřemýšlel. Zase ten pohled od hlavy k patě, ale tentokrát je verdikt optimistický: jestli jsi trénoval, můžeš se dostat pod dvě hodiny. Výborně, mám cíl. Mezitím přijdeme za roh, kde už se srocují tisíce běžců z celého světa. Velkou část davu myslím tvoří místní publikum, které se za chvíli roztleská. Po půl hodině startujeme.

Zkontroluju, jestli mám správné upevněný čip, a řadím se na konec peletonu. Čas se započítává od chvíle, kdy překročíte sartovni čáru. U mne to je přibližně 9:35. Kolem jsou stovky mávajících lidí, předěvším rodiny s dětmi. Další desítky nás povzbuzují z oken a teras roztomilých Shakespearovských domečků. Chumel běžců přede mnou je velmi hustý, a tak aspoň fotím.

Ano, vzal jsem si s sebou na maraton foťák. Ale obával jsem se, že zrcadlovka Canon 30D by nemusela svou kvalitou odpovídat důležitosti celé události, a tak jsem si speciálně pro tuto příležitost pořídil špičkový fotoaparát Kodak Single Use Camera. Třicet snímků mne bavilo první tři míle. Pak už jsem cvaknul naprázdno. Chumel mezitím trošičku prořídl a my vyběhli že Stratfordu. Zmáčknul jsem ve svém mozku Play a pustil si v duchu Sweet Home Alabama, se kterou mám nacvičenou krokovou frekvenci. Za mnou je prvních dvacet pět minut a zatím je všechno v pohodě. Jen právé lýtko zlobí a tváří se, že na mne chystá křeč. Snažím se ho rozptýlit různou zátěží chodila a protahováním skoku. Navenek to jistě působí komicky, ale účel světí tišící prostředky a křeč se odkládá na neurčito.

U první občerstvovací stanice je ještě chumel, u těch dalších už jsou běžci rozprostřenější a na nic se nečeká. Organizátorů ve žlutých vestách (Marathon Marshal) jsme už teď potkali přes stovku. Jsou to dobrovolníci, od devíti do osmdesáti let, odhaduji.

Ještě jsem si nenasadil přehrávač, organizátoři to v počátečních úsecích nedoporučují - závodník by mohl přeslechnout pokyny maršálů nebo blížící se auto. Stojící kolona aut ale oplývá řidiči uvolněnými, nikoli naštvanými. Jedno z aut, luxusní kabriolet, je prázdné, řidič si asi odskočil. "Look, thé car is empty," ukazuji vedleběžícímu mladíkovi. "Yeah, let's get it. Sod the race!" směje se.

Všímám si lidí kolem sebe, umožňuje mi to zapomenout, že už 35 minut běžím bez přerušení. Věk účastníků byl omezen zdola 18 lety, shora nejspíš omezen nebyl. Na cestě potkávám babičky i dědečky, kterým může být 70. Manželský pár přes padesát let, kolegové z práce, kteří přecházejí do kroku již na druhém kilometrů, matka s dcerou, které konverzují, jako by se nemaratonilo. Ke dalším sportovcům se musím teprve probojovat, ty nejlepší samozřejmě vůbec nepotkám.

V polovině závodu už jsou rozestupy mezi závodníky větší, tempo ale zůstává přibližně stejně. Rytmické podupávání desítek párů bot kolem vás, pohupování se s ostatními na stejně vlně... Tím se společný maraton liší od individuálního běhání. Je to skupinový nátlak v tom nejlepším slova smyslu: víme, že to jde, přišli jsme, abychom podali co nejlepší výkon, tak se teď přece nezastvime. Všichni chápou, že jsme sem přišli něco dokázat. Sobě, ale také ostatním. Ukázat, že je spousta lidí, kteří berou překážku jako výzvu, kteří chtějí překonat sami sebe a ještě si to užít. Podporují nás i rodiny, které se rozprostřely po celé délce maratónu a nadšeně nás povzbuzují. Koutkem oka sleduju, jak se pět dětí postavilo za sebe a dávají kolemběžícím závodníkům high-five. Nálada je pořád velmi dobrá.

Tělo už ale hlásí, že nemůže. Je to jeho dobře známý trik - tvrdí, že je u konce sil, i když je v jejich šestině (někdo tvrdí, že desetině). Snaží se mi dokonce namluvit, že levá bota špatně sedí. "Udělám ti tam puchejř!" vyhrožuje mi. "Co kdybych zatěžoval víc vnější část chodidla?" zkouším vyjednávat. "No zkusit to můžeš, ale puchejř bude stejně!"

S puchýřem se běží hůř, ale není to o nic horší, než menší kamínek v botě. Po pár kilometrech už na puchýř zapomínám. Na občerstvovací stanici po mne hodili mokrou houbou (to se mi od gymnázia nestalo) a do ruky mi strčili energetický drink Lucazole. Nevím, jestli mne nějak nakopl, ale už jsem se mezitím vytrvalým předbíháním dostal mezi vážné běžce, ověšené speciálními batůžky, pásy, přístroji a energetickými dobrůtkami..., takže jsem vzpruhou nepohrdl. Přešel jsem teď na sledovací taktiku. Vždycky si vyhlédnu někoho, kdo evidentně dobře běží, dotáhnu se za něj a nějakou dobu ho/ji sleduju a kopíruju jejich tempo. Když cítím, že bych mohl běžet i rychleji, zkusím doběhnout někoho dalšího. Vím tak, že nepřeháním svoje tempo zběsile, a taky že se zbytečně neulejvám. Jednu dívku jsem si už pamatoval, měla zezadu za pásem oranžovou lahvičku. Byla o hlavu a půl nižší, než já, namakaná a evidentně odhodláná. Dvakrát jsem ji předběhl a dvakrát mne předběhla ona, když jsem pil vodu na stanicích. Pak ale přišel 300 metrů dlouhý kopec. Nemám rád brždění skopce (ani berana) a tak jsem se dlouhými skoky rozběhl dolů, odpružené boty mi to usnadnily a myslím, že jsem si ušetřil hodně sil.

To už za námi byla devátá míle (cca 14 km) a my se vraceli zpátky do Stratfordu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl vyčerpaný. Takhle dlouho jsem bez přestávky v životě neběžel a měl jsem toho plně kecky. Tělo trvalo na tom, že jestli uběhnu ještě sto metrů, vyhlásí generální stávku. Taky moje strategie už neměla ten povzbuzující efekt - byl jsem teď ve skupince relativně vytrvalých a rychlých běžců a na velké předbíhání už mi nezbývaly síly.

Ale zase se mi povedlo se vzepřít. Když mne předběhla jedna evidentně trénovaná paní, se spoustou energitek za pasem a pravidelně si kontrolující hodinky, zaktivizoval jsem své odhodlání a přesvědčil se, že se jí dokážu udržet. Byla to dobrá volba. Paní byla evidentně zkušená a věděla, kdy si může dovolit předbíhat a kde. Běžela znatelně rychleji, než byl můj plán, ale zvládal jsem to. Držel jsem se jí celé tři kilometry a věřím, že mne protáhla nejtěžší části závodu. Ztratil jsem ji, když jsem si musel zavázat tkaničku. Síče jsem pořád věděl, kde je, asi 60 metrů přede mnou, ale místo stíhání jsem byl rád, že pokračují svým tempem.

Poslední dva kilometry se zdály nekonečné. Zastav! Přejdi do kroku! Řvaly všechny buňky. Jen ty mozkové se snažily uhájit pevnost a tempo. Pomohly i davy povzbuzovatelů. Znamenalo to, že cíl není daleko.

A najednou tam byl. Nějakých 200 metrů před námi. Všichni jsme běželi (jako) o závod. Ted už se nemusí se silami šetřit. Moderátor čte nahlas jména těch, kteří dobíhají, a lidé je povzbuzují. Už ani nevím, jakým způsobem se mu povedlo zkomolit moje jméno. Vím ale, že jsem s neuvěřitelnou chutí dodupnul na cílovou čáru. Půlmaraton (21 km) byl za mnou. Tělo přepnulo do pohotovostního režimu a já jen obtížně vzdoroval touze natáhnout se tady a teď.

Po maratonu

To už k nám ale přiskakovali asistenti, podávali vodu a banány a směřovali nás ke stanům s masážemi. Dvacet minut jsem jenom popíjel, přikusoval, procházel se po ohromném a krásně vyzdobeném cílovém prostranství nad Avonem. Ztěžklé nohy mávaly bílou vlajkou, a tak jsem zdvořile odmítal letáky s pozvánkami na další běhy v okolí.



Vyzvedl jsem si medaili, bundu a vydal se na cestu zpátky. Zarah mi nechala klíče, které mi celou cestu cinkaly v zadní zazipované kapse. Nicméně adresa se mi během běhu z hlavy vypotila. Chodil jsem chvíli po městě jako loutka s opilým vodičem. Pamatoval jsem si totiž, že dům je naproti velkému nápisu "TO LET", jenže to je jako si pamatovat, že se česká vesnice jmenovala "něco Lhota". Vážně, snad každá budova tu pronajímá nějaké kanceláře, v ostatních městech je mimochodem firma "TO LET" taky oblíbená. Konkuruje ji snad jen konglomerát "FOR SALE", jehož logo také najdete v každé ulici.

Naštěstí jsem udržoval správný směr a do bytu dorazil. Teprve tady jsem obhlédl škodu na chodidlech a místo sprchy jsem se raději jen opláchl - bál jsem se, že bych se pak už do bot nevešel. Na pět minut jsem se natáhl a za dvě hodiny už jsem vyrážel na nádraží. Cestou jsem potkal čtveřici z Thaiwanu, ze včerejší večeře. "Hey Pavel, how was the marathon?" "I finished it! One hour fifty-five minutes!" "Finished, really?"

Taky se divím. A všem tenhle zážitek doporučuju. Maraton netrvá jen ony dvě hodiny. Trvá celou dobu, co se na něj připravujete, odpíráte si a zdokonalujete se. A, podle toho, já mne teď bolí nohy, má své dlouhé trvání i po závodě.

Chci ze srdce poděkovat všem, kdo mne v mém běhu podporovali, kdo na mne mysleli a kdo mi poskytli cenné rady a povzbuzení. Doufám, že jste se při čtení pobavili a třeba i inspirovali.

Štítky: , ,

Pondělí, duben 13, 2009

Velikonoční pomlázka v Anglii narazila

A ne tím specifickým způsobem, na který jsme navyklí v Česku. Náš pondělní zvyk se tady zkrátka setkal s rozhořčeným nesouhlasem všech, kdo o něm slyšel. "Cože? Vy holku zmlátíte a ona vám dá vajíčka? A to jako proč?" Jiné se vynalézavě ptaly, zda můžou vajíčka v sebeobraně házet. Jeden z kolegů, také Čech, se pokoušel vysvětlit, že když říkal "hit with a stick", tak to nemyslel tak, jak to vyznělo, ale už bylo pozdě. Snažil jsem se vysvětlit, že jde ani ne o tyč (stick), jako spíš o bič (whip)."Czechs are brutal, chauvinistic men," shodli se všichni Erasmáci u stolu. Holanďanka, která studuje psychologii, se zeptala, zda už někdo prokázal pojítko mezi tímto zvykem a zvýšeným výskytem domácího násilí....


Brzy po počátku diskuze jsem obhajování českého zvyku vzdal a už jsem jen poslouchal. Byl to zajímavý materiál pro kulturální studia. Pomlázková tradice je totiž komunikační vzorec. Tím, že je obecně přijímaný v nějaké společnosti, je automaticky vyžadován nebo přinejmenším akceptován. Pak už je brán jako samozřejmý a daný, tedy není potřeba jej zdůvodňovat. Věřím, že ve své době pondělní pomlázka sloužila k nějakému účelu, například k poskytnutí platformy pro interakci mezi dívky a chlapci, kteří neměli možnost se jinak setkat. Dnes přežívá tradice dál. Je to špatně?


Češi o sobě málokdy přemýšlejí jako lide tradičních hodnot. Zvláště ti mladí ne. Přesto nám pomlázka nepřijde nijak zvlášť divná. Smějeme se, když vidíme australské Aborignaly (pouze muže) poskakovat s tyčí a křičet se zkroucenými obličeji. Ale je to asi tak stejně směšná a sexistická tradice, jako naše pomlázka.

Na pomlázce jsem byl asi dvakrát nebo třikrát v životě. Nijak na té tradici nelpím, ani jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Ale když jsme se o tomhle rozdílu tuhle bavili, tak jsem slyšel pár názorů i ze stran českých dívek, že jde o zvyk podivný a nepříjemný. Jedna dokonce říkala, nevím, zda v žertu, že vždycky raději utekla do lesa, než aby musela schytávat a rozdávat vajíčka. Takže tahle tradice asi bude mít i genderové odlišnosti. Možná měla upevňovat nějaká společenská uspořádání, a pokud by měla působit zastrašujícím dojmem, pak si skutečně nezaslouží své místo na jarním slunci. No je to pro mne další ukázka, jak složitě zapletené, popletené a spletené můžou na první pohled jednoduché věci být. Jako třeba pomlázka.



Přeji všem v Česku krásné Velikonoce, příjemný odpočinek, vědomí smysluplnosti a radost z nadcházejícího jara.

Štítky: , ,

Středa, březen 18, 2009

Kterak slepička článek ze SAGE sháněla

Slepička a kohoutek psali coursework na předmět Digital Futures. Zatímco slepička si všechny materiály pečlivě vyzobala už před týdnem, kohoutek s vyhledáváním materiálů otálel až na poslední chvíli. Večer před odevzdáním práce ale začal panikařit - článek, ze kterého měl čerpat, učitel nerozeslal. Hrůzou se u počítače zhroutil.

Slepička to viděla a rozběhla se článek "News Conspumption and the new electronic media" získat od strýčka Googla. "Strýčku Google, strýčku Google. Kohoutek sedí u počítače a děsí se. Leží tam v komoře, vlasy má nahoře, bojím se, bojím, že to nestihne!"

Ale strýček Google jí pomoci nedokázal: "Vím o článku, který hledáš, slepičko. Ale plné znění tohoto článku nemám k dispozici. Zkus se podívat do databáze SAGE."

Ale databáze SAGE chtěla po slepičce 29 dolarů za pouhé přečtení článku. Ještěže si slepička vzpomněla na tetu knihovnu. Ano, ta jí přece zařídí přístup zadarmo!

Slepička pelášila do své britské knihovny. "Jistě slepičko, zkus náš nový systém MadLib." Povzbuzená slepička přicupitala za MadLibem a naléhala: "Katalogový systéme MadLib! Kohoutek sedí u počítače a děsí se. Leží tam v komoře, vlasy má nahoře, bojím se, bojím, že to nestihne!" Ale katalogový systém neměl databázi SAGE ve svých zdrojích. "Zkus se podívat na Karlově univerzitě," poradil zoufalé slepičce.

A tak nebohá slepička běžele, co jí internetové připojení stačilo, na vzdálený přístup OneLog Univerzity Karlovy. "To není správné heslo, slepičko. Musíš si heslo změnit. K tomu ale potřebuješ svůj ISIC."

Slepička se rozběhla ke svým dokladům a vyhrabala kartičku ISIC. Zadala svoje jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, univerzitní jméno, e-mail, potvrzující čárový kód z ISIC a nové heslo.

"Pošlu ti e-mailem odkaz, slepičko," slíbil OneLog. "Teprve až klikneš na aktivační odkaz, budeš moci heslo použít." Slepička, celá roztřesená obavami o děsícího se kohoutka, se přihlásila na mail. Byl tam. Rychle kliknout na odkaz, znovu zadat heslo, ještě jednou pro potvrzení. A zpátky k OneLog. "OneLogu, už mám heslo, které jsi chtěl!" sype ze sebe udýchaná slepička.

OneLog dá přístup k Sage.

Sage dá přístup k článku.

Slepička stáhne článek v PDF a běží celá nadšená do komory za kohoutkem, jen se jí peříčka čepýřila. Zachránila ho!

Kohoutek článek otevřel a s nadšením se pustil do rešeršování. Tedy hned poté, co dopsal tuto moderní aktualizaci staré známé pohádky...

(V pohádce jsem hrál obě hlavní role já - zoufale hledající student. Pilná slepička i líný kohoutek jsou něco jako mé yin a yang, moje anima a můj animus, chcete-li. Při tvorbě tohoto fejetonu nebylo zraněno žádné zvíře, i když myš dostala zabrat.)

Štítky: ,