I just run

Při cestě z fakulty do knihovny jsem se cítil jako pravý turista. Ne proto, že jsem šel po nejpražštější z cest, tedy po Smetanově nábřeží podél Vltavy ke Karlovu mostu, s jarním sluncem krásně nasvícenou vyhlídkou na Hrad. Ale proto, že jsem zvolil chůzi návštěvníka v Praze ještě nerozkoukaného - váhavou, nedočkavou a okouzlenou.
To je samozřejmě výjimka. Obvykle moje nohy nestíhají můj zoufalý nevyspalý klus ve snaze stihnout alespoň tu akademickou čtvrthodinku. Jindy se zase my lidé chodící uchýlíme k policajtskému pocházení, tedy pohybu, při kterém nevynaložíte skor žádnou námahu a přesunete se z místa na místo bez nutnosti se soustředit. A nesmíme zapomínat na cílevědomou chůzi, při které lidé drží tělo vzpříma, rozrážejí dav jako Morfeus a na tváři mají výraz Skamene. Nepříliš pohodlná je chůze (spíše jízda) netopýří.
Nejfilmovější úprk jsem ovšem zažil při cestě na Muzeum, s desetikilovým batohem. Dusal jsem v těžkých botách na metro, moje kroky se rozléhaly pasáží a do uší mi hrál soundtrack Pána prstenů... V tu chvíli jsem přesně věděl, jak se cítil Gimli při pronásledování skřetů do Rohanu. A tak jsem se rozhodl, že s tím běháním něco udělám. Mým vzorem nebude ani Legolas, ani Aragorn, dokonce ani skřeti. Hledám si vzory sobě blízké, takže ať žije Forrest (ne Fangorn forrest, ale Forrest Gump samozřemě).
Nebo si zkusím sehnat lehčí turistický batoh.

(ne zcela úspěšný pokus napodobit legendární Čapkův sloupek :)