Pejska a kočiček

Dnešní příspěvek literárně ani jinak nestojí za nic. Polepším se, nebojte :)

Pražský model spojených národu je důležitá, diplomatická a především důstojná akce určená zejména pro komunikativní středoškolské studenty se zájmem o mezinárodní politiku a zálibou v debatování o věcech, které nejdou vyřešit. Letošní ročník se koná v Kongresovém centru. Z různých příčin jsem se měl dostavit a reprezentovat Francii v CEU. A z několika důvodů se mi do toho cestou tam moc nechtělo.

Nechám stranou mou neznalost mezinárodní situace (k tomu se totiž jako student žurnalistiky nesmím přiznat). Ani moje únava nehraje tak velkou roli - vždyť tohle byl snad jeden z nejlepších týdnů posledních dvou měsíců, a zvlášť třeba čtvrtek byl bůhvíproč úplně fantastický, měřeno subjektivním iracionálním náladometrem. Za moji frustraci při cestě na model může zvířecí říše.

Naše domácí říše zvířat čítá kromě homo sapiens sapiens také kočičku (on) a pejska (ona). Právě jejich nadšení z mého tmavého obleku mě zaměstnávalo celou jízdu autobusem, metrem i tramvají. Po povrchu košile (sako dopadlo ještě hůř a nechal jsem ho doma) bylo obdivuhodně rovnoměrně rozmístěno větší množství adhezivních chlupů, než mají oba domácí nezbedové na těle. Pohledy spolucestujících nemohly bývaly být výmluvnější a opovrženíhodnější, ani kdybych si sloupával lupénku. Pracně odtrhávané chlupy vířily vzduchem a s neomylnosti oblekonaváděcích střel si hledaly nové cíle.

Myslíte, že se s něčím takovým potýkají i skuteční diplomaté? Já doufám, že ano. Nepřináší mi sice žádnou zvláštní radost pomyšlení, že mezinárodní situace záleží na tom, jestli perská kočka Tureckého velvyslance právě líná, ale aspoň by to tu politiku zlidšťovalo. Vlastně zezvířečťovalo :)