Is it completely recessary?
S barvou na triku, vajíčkem ve vlasech a čerstvými zážitky sedám k počítači, abych poreferoval o pátku třináctého - recesním orienťáku pod krycím názvem Now For Something Completely Different.
Prohlížím si cizince, postávající pod sochou sv. Václava, cvakající fotoaparáty a dohadující se o fastfoodech, které mají v dohledu. Přemýšlím, jak budou reagovat, až na ně vytáhneme mapu světa a zeptáme se jich, kde si myslí, že jsou. Slunce praží a já si sundavám batoh - alespoň zreviduji zásoby a ještě jednou projdu plány. Šest čerstvých vajec, tři rajčata, padesát čistých papírů A5, dva fotoaparáty, šátek, miniaturní glóbus a notes, přehrabuji se v batohu a křehké věci opatrně pokládám na mramorovou zídku vedoucí k metru. No uvidíme... Zrovna přichzí první účastník, jediný organizátor, který si na mě udělal čas, kamarád Američan, asi ještě víc crazy než já. Zásobami je nadšen, přidává svoje a v našich plánech ožívají nápady přímo nehorázné. "OK, let's see how many cops can you hit with an egg until they bust you..."
Naštěstí pro trestní bezúhonost všech účastníků se naše skupinka postupně rozrůstá. Váhám, jestli mám prozrazovat dopředu, jaké nesmyslosti jsem si připravil, ale dlouho čekat nemusím, po deseti minutách je jasné, že o moc víc než deset se nás nesejde, a tak jsme se pustili do prvního úkolu: najít cizince, otázat se ho, kde jsme a pak mu ukázat mapu světa (nástěnná, školní, americká) a zeptat se, kde to je. Hráči se ale teprve seznamují a dva týmy se zpočátku do recesí moc nehrnou. Ledy skutečně prolomí až příchod čtrnáctileté J. a Kanaďana C., kteří doplní naši sestavu. Cizinci zatím nevěřícně kroutí hlavou nad podivnou skupinkou, která je pod ocasem zkouší ze zeměpisu. Čas na další akci!
Rozdávat letáky? Otrava! Prázdný letáky? Hustý! Být při tom na ramenou někoho jinýho? To si snad děláš srandu, ne? No je fakt, že jsem to jako legraci původně myslel, ale recesní duch nás už skoro všechny pohltil, a tak kluci vzali holky na ramena (jeden kluk vzal na ramena nohy, byl s náma poprvé a asi to na něj bylo moc) a cestou dolů na Můstek musela každá dvojice rozdat 15 prázdných papírů. "Vemte si prázdný papír, to je taková hra, my to musíme všehno rozdat...prosím!", ozývá se žebrání z mých ramenou, zatímco já se snažím navigovat směrem k potencionálním zájemcům. Jsem příjemně překvapen reakcemi lidí (a to i negativními, konečně, od toho je to recese, žejo?) Moje záda tvrdí, že je toho moc, ale naštěstí si sympatický vousáč bere s úšklebkem poslední list a další cesta na Můstek je jedno z hlušších míst. Snažíme se to napravit, zkoušíme rozdávat další papíry: "Prázdné papíry! Vemte si jeden a druhý dostanete zdarma! Blank papers for no cost whatsoever!" ... ale od po dvou nohách chodícího člověka nikdo nic nevezme.
"Dopředu, pořád dopředu, přímo do tý cedule... ták!", naviguje C. škodolibě svého oslepeného kolegu (původně to mělo být slzným plynem, ale šátek zvítězil nad lží a nenávistí). Cesta na Staroměstské náměstí je docela dlouhá, když kromě slunce ve tváři a dlažbou pod chodidly jediné vaše pojítko se světem tvoří hlasy spoluhráčů, kteří se královsky baví. Několik turistů utržilo lehčí pomožděniny, ale na Staromák ("to je ale světla!") jsme dorazili všichni a vpořádku.
Co teď? Přeci klasická britská snídaně: rajčata s vajíčky! Podle pravidel Frisbee Ultimate (když máš v ruce disk/rajče/vajíčko, nesmíš běhat, disk/rajče/vajíčko nesmí spadnout na zem) překonáváme během (pravděpodobně rekordně) krátkého času Staroměstské náměstí tam a zpátky. Teď už nás opravdu nepřehlédnete: deset lidí se střídavě zastavuje a rozebíhá, křehké potraviny létají vzduchem a kolem krouží fotografové snažící se o nejlepší záběr: "Hej, J., máte náskok, zastavte, ať vás můž vzít zepředu..." Vítězem je každý, jehož vajíčko přežilo, takže: nikdo. Ale počkat: máme ještě dvě vajíčka! Zatímco formujeme trojúhelník tří kluků, kolem nás už se (v uctivé vzdálenosti) kupí turisti. Vaječné přihrávky jsou opatrnější: vždyť po každém hodu uděláme krok vzad. Při asi dvaceti metrech (mě to tak připadalo, fakt) moji přihrávku Kanadský spluhráč zpracuje doslova kuchařsky. Když mu nesu kapesník, aby si z trička setřel žloutek, podělí se s mým obličejem o své zásoby bílků. Okolojdoucí spolužačka z žurnalistiky nestačí zírat, turisté v nejbližší restauraci mají pohledy přikované na malém ovaloidu a jeden mladík se dokonce snaží zapojit coby "třetí" do vybíjené. Druhé vajíčko totiž vydrželo déle, a přilákalo ještě více publicity. Také vzdálenost už je mnohem větší, uplatňují se různé taktiky chytání i házení, něco mezi softbalem a přehazováním odjištěného granátu. Exploze nastala v mých rukou, ale i spoluhráč měl možnost si jí užít...
Další úkol - přenést člena týmu na Náměstí republiky - není zvláštní žádnou tvořivou myšlenkou, ale jedná se o úkol nejnáročnější. Vyčerpané týmy se zastavují těsně před cílem, když to náš tým v zájmu zachování sil na další disciplínu vzdává. Jako oddech se opět ptáme cizinců, kde jsme, tentokrát je to plně na Američanovi C. a jeho nástěnné mapě. Nevěřícné grimasy cizinců, kterým jen pomalu dochází, že si z nich někdo utahuje (a většinou se do hry rádi a vtipně zapojují) nás zotavily čeká nás poslední, nejdivočejší závod: shoegolf (nechám si jako překvapení na jindy).
Plni zážitků jsme dorazili do klubovny, kde ti pilnější (pch, méně odvážní!) dotvářejí škrobopletivopapírovou skulpturu našeho maskota - Krokodýla. Jsa v rozjařené náladě, saháme po posledním zbylém vajíčku a já, co by iniciátor akce, jej slavnostně za přítomnosti kamery rozklepnu o nic netušící vedoucí V. Překvapivě rychlá odveta mě zaskočila - zelenou barvu na moje tričko? Pobaveně a nevřícně koukám, jak po sobě chvilku patláme směs bílků a nazelenalé hmoty. Druhý podobný icident jsem už sledoval jen periferně, když jsem si V. udobřoval a ukazoval pořízené fotky. Nedovyužitá rajčata už jsem už radši nechal ležet na dně batohu. Už máme i plán na příště: "We will involve more people!"
Tento text by rád vykazoval některé znaky reportáže. Ale je půl dvanácté a já mám pořád ještě vajíčka ve vlasech. Tak to berte spíš jako recesi :)
Prohlížím si cizince, postávající pod sochou sv. Václava, cvakající fotoaparáty a dohadující se o fastfoodech, které mají v dohledu. Přemýšlím, jak budou reagovat, až na ně vytáhneme mapu světa a zeptáme se jich, kde si myslí, že jsou. Slunce praží a já si sundavám batoh - alespoň zreviduji zásoby a ještě jednou projdu plány. Šest čerstvých vajec, tři rajčata, padesát čistých papírů A5, dva fotoaparáty, šátek, miniaturní glóbus a notes, přehrabuji se v batohu a křehké věci opatrně pokládám na mramorovou zídku vedoucí k metru. No uvidíme... Zrovna přichzí první účastník, jediný organizátor, který si na mě udělal čas, kamarád Američan, asi ještě víc crazy než já. Zásobami je nadšen, přidává svoje a v našich plánech ožívají nápady přímo nehorázné. "OK, let's see how many cops can you hit with an egg until they bust you..."
Naštěstí pro trestní bezúhonost všech účastníků se naše skupinka postupně rozrůstá. Váhám, jestli mám prozrazovat dopředu, jaké nesmyslosti jsem si připravil, ale dlouho čekat nemusím, po deseti minutách je jasné, že o moc víc než deset se nás nesejde, a tak jsme se pustili do prvního úkolu: najít cizince, otázat se ho, kde jsme a pak mu ukázat mapu světa (nástěnná, školní, americká) a zeptat se, kde to je. Hráči se ale teprve seznamují a dva týmy se zpočátku do recesí moc nehrnou. Ledy skutečně prolomí až příchod čtrnáctileté J. a Kanaďana C., kteří doplní naši sestavu. Cizinci zatím nevěřícně kroutí hlavou nad podivnou skupinkou, která je pod ocasem zkouší ze zeměpisu. Čas na další akci!
Rozdávat letáky? Otrava! Prázdný letáky? Hustý! Být při tom na ramenou někoho jinýho? To si snad děláš srandu, ne? No je fakt, že jsem to jako legraci původně myslel, ale recesní duch nás už skoro všechny pohltil, a tak kluci vzali holky na ramena (jeden kluk vzal na ramena nohy, byl s náma poprvé a asi to na něj bylo moc) a cestou dolů na Můstek musela každá dvojice rozdat 15 prázdných papírů. "Vemte si prázdný papír, to je taková hra, my to musíme všehno rozdat...prosím!", ozývá se žebrání z mých ramenou, zatímco já se snažím navigovat směrem k potencionálním zájemcům. Jsem příjemně překvapen reakcemi lidí (a to i negativními, konečně, od toho je to recese, žejo?) Moje záda tvrdí, že je toho moc, ale naštěstí si sympatický vousáč bere s úšklebkem poslední list a další cesta na Můstek je jedno z hlušších míst. Snažíme se to napravit, zkoušíme rozdávat další papíry: "Prázdné papíry! Vemte si jeden a druhý dostanete zdarma! Blank papers for no cost whatsoever!" ... ale od po dvou nohách chodícího člověka nikdo nic nevezme.
"Dopředu, pořád dopředu, přímo do tý cedule... ták!", naviguje C. škodolibě svého oslepeného kolegu (původně to mělo být slzným plynem, ale šátek zvítězil nad lží a nenávistí). Cesta na Staroměstské náměstí je docela dlouhá, když kromě slunce ve tváři a dlažbou pod chodidly jediné vaše pojítko se světem tvoří hlasy spoluhráčů, kteří se královsky baví. Několik turistů utržilo lehčí pomožděniny, ale na Staromák ("to je ale světla!") jsme dorazili všichni a vpořádku.
Co teď? Přeci klasická britská snídaně: rajčata s vajíčky! Podle pravidel Frisbee Ultimate (když máš v ruce disk/rajče/vajíčko, nesmíš běhat, disk/rajče/vajíčko nesmí spadnout na zem) překonáváme během (pravděpodobně rekordně) krátkého času Staroměstské náměstí tam a zpátky. Teď už nás opravdu nepřehlédnete: deset lidí se střídavě zastavuje a rozebíhá, křehké potraviny létají vzduchem a kolem krouží fotografové snažící se o nejlepší záběr: "Hej, J., máte náskok, zastavte, ať vás můž vzít zepředu..." Vítězem je každý, jehož vajíčko přežilo, takže: nikdo. Ale počkat: máme ještě dvě vajíčka! Zatímco formujeme trojúhelník tří kluků, kolem nás už se (v uctivé vzdálenosti) kupí turisti. Vaječné přihrávky jsou opatrnější: vždyť po každém hodu uděláme krok vzad. Při asi dvaceti metrech (mě to tak připadalo, fakt) moji přihrávku Kanadský spluhráč zpracuje doslova kuchařsky. Když mu nesu kapesník, aby si z trička setřel žloutek, podělí se s mým obličejem o své zásoby bílků. Okolojdoucí spolužačka z žurnalistiky nestačí zírat, turisté v nejbližší restauraci mají pohledy přikované na malém ovaloidu a jeden mladík se dokonce snaží zapojit coby "třetí" do vybíjené. Druhé vajíčko totiž vydrželo déle, a přilákalo ještě více publicity. Také vzdálenost už je mnohem větší, uplatňují se různé taktiky chytání i házení, něco mezi softbalem a přehazováním odjištěného granátu. Exploze nastala v mých rukou, ale i spoluhráč měl možnost si jí užít...
Další úkol - přenést člena týmu na Náměstí republiky - není zvláštní žádnou tvořivou myšlenkou, ale jedná se o úkol nejnáročnější. Vyčerpané týmy se zastavují těsně před cílem, když to náš tým v zájmu zachování sil na další disciplínu vzdává. Jako oddech se opět ptáme cizinců, kde jsme, tentokrát je to plně na Američanovi C. a jeho nástěnné mapě. Nevěřícné grimasy cizinců, kterým jen pomalu dochází, že si z nich někdo utahuje (a většinou se do hry rádi a vtipně zapojují) nás zotavily čeká nás poslední, nejdivočejší závod: shoegolf (nechám si jako překvapení na jindy).
Plni zážitků jsme dorazili do klubovny, kde ti pilnější (pch, méně odvážní!) dotvářejí škrobopletivopapírovou skulpturu našeho maskota - Krokodýla. Jsa v rozjařené náladě, saháme po posledním zbylém vajíčku a já, co by iniciátor akce, jej slavnostně za přítomnosti kamery rozklepnu o nic netušící vedoucí V. Překvapivě rychlá odveta mě zaskočila - zelenou barvu na moje tričko? Pobaveně a nevřícně koukám, jak po sobě chvilku patláme směs bílků a nazelenalé hmoty. Druhý podobný icident jsem už sledoval jen periferně, když jsem si V. udobřoval a ukazoval pořízené fotky. Nedovyužitá rajčata už jsem už radši nechal ležet na dně batohu. Už máme i plán na příště: "We will involve more people!"
Tento text by rád vykazoval některé znaky reportáže. Ale je půl dvanácté a já mám pořád ještě vajíčka ve vlasech. Tak to berte spíš jako recesi :)
0 Comments:
Post a Comment
<< Home