Jeden svět - občas je tu krásně

Letošní festival Jeden svět právě končí a já sedím v bezpečí svého domova, vědom si svého štěstí a požehnání. Nezažil jsem válku. Nikdo z těch, které znám nebo jsem znal, nebyl zastřelen. Neznám nikoho, kdo by umřel hladem nebo kdo by neměl přístup k lékařské péči. V tom je myslím kouzlo názvu té akce: ukazuje, že věci, o kterých se nám ani nesnilo, se dějí jen nějakých deset tisíc kilometrů odtud. Že ti lidé se nám v některých ohledech až příliš podobají a my si uvědomujeme, že jsou to obyvatelé jednoho (stejného) světa.
Co jsem letos viděl:

• Libérie - barbarská válka / Liberia: An Uncivil War
  Jonathan Stack, James Brabazon / USA / 2004 / 102 min.
  Působivě natočený a autentický dokument o liberijské občanské válce. Stovky lidí zahynuly kvůli liknavosti mezinárodních sil a neschopnosti "mocných" dohodnout se.
• Afghánci neflirtují / Afghanen flirten nicht
  Jochen Frank / Germany / 2004 / 75 min.
  Manažerka z Německa se vydává do Afghánistánu, pomoci při budování škol a nemocnic. Ženy v to v muslimské kultuře nemají lehké, ani když jsou ze západu... Věta, která mi uvízla v paměti: "Viděla jsem v uprchlickém táboře partu kluků, jak hráli fotbal. Byla to pro ně jediná možnost, jak se zabavit. Několik hochů nehrálo, jen hru pozorovalo. Byli bosí. A já si v tu chvíli uvědomila, že to, co by jim stačilo ke štěstí, je pár obnošených sedmadvacítek. Vím, že nemůžu svět změnit. Ale můžu pomáhat jednotlivým lidem, jak nejlépe to dovedu..."
  
• krátké filmy: Žoldáci z kolonie (snad nejlepší a nejdojemnější ručně kreslená animace, jakou jsem kdy viděl), Druhá třída (o kamerunském vlaku, moc pěkně zelený snímek), Nosič (smutné svědectví o smutném nosiči náhladů v peruánských Andách)

Včera jsme hráli se Žurbou divadlo na pražském majálese. "Eště chvíli v týhle poloze" se na premiéře povedla nečekaně dobře, když uvážíme, jak náročné přestavení to je z hlediska herců i multimediální techniky (měli jsme dva notebooky, dva přehrávače, mixážní pult, projektor a čtyři lidi jsme kolem toho skákali :) Škoda, že lidé v baru Karlos nepochopili, že ti vepředu chtějí něco sdělit, a pohodlně je přeřvali svými hospodskými tlachy... Ale naše dramaturžka, scénárista nebo režisérka určitě vyjednají další představení, viďte?

Dneska jsem dočetl Sídhártu od Hesseho, k tomu se ale vrátím, až jej pochopím. Napřed ale musím pochopit Jiráka a Köpplovou, spolu se zástupem dalších mediálních teoretiků. Taky jsem ochutnal maté (díky moc :) omrzl mi palec u pravé ruky a zjistil, že za týden píšu první test, o kterém vím jenom to, že asi je z něčeho, co je někde na netu... No a deset finalistů, kteří kandidují na největšího Čecha jsou na světě. Zahanbilo mě, že jsem si nevzpomněl na Jana Wericha, jehož Italské prázdniny stojí za přečtení.

Tolik knížek a tak málo času!