Násilí, hokej, alternativy

Hokejové mistovství světa skončilo zlatým úspěchem našich hokejistů a celý český národ, zalezlý u televizí nebo skandující před obrovskými obrazovkami, se zase může označovat za mistry světa. Já, jakožto člověk netelevizní a hokejově negramotný, jsem sledoval pouze poslední třetinu posledního zápasu. Kromě toho jsem se snažil všímat si, jak je hokej prezentován v prime-time zprávách. Česká televize, která za vysílací práva jistě zaplatila nemalou sumu, věnovala reportážím z šaten hokejistů, z různých náměstí a vídeňských prodejen vstupenek skoro deset minut hlavních zpráv (dokonce hned úvodní tři zprávy) a skoro celá první polovina byla jedna velká upoutávka na večerní zápas. Nova se naopak o hokeji zmínila jen bleskově během sportovní relace, zato věnovala v hlavních zprávách výrazný prostor upoutávce na Superstar. Je samozřejmě jasné, že jde o sponzory, kteří platí za reklamní prostory v obou megakomerčních projektech. Zároveň se ale podl mě jedná o ukázkový případ neobjektivity ve zpravodajství, což zvláště u veřejnoprávní ČT mrzí dvojnásob.

Asi dvanáct sekund před koncem česko-kanadského finále se před českou brankou strhla těžko pochopitelná rvačka. Kanaďanům muselo být jasné, že na zlato nedosáhnou, Čechům bylo jasné, že vyhráli a jsou mistři světa, proto říkám těžko pochopitelnou. V sobotu jsem byl svědkem docela drsné rvačky tří mladíků v supermarketu na Můstku. Začalo to jako strkanice u pokladny, něco, co se dá vyřešit jednoduchý "promiňte". Skončilo to jako incident, kdy šest lidí z ochranky nedokázalo zkrvavené výrostky udržet od sebe. Vrhli se na seb znovu ještě třikrát, dost nevybíravě, a to se nezmiňuji o jejich terminologii... Pro žádného z nich už nebyla jiná cesta zpět. On mi ublížil, rozbil mi ret, tak je přece nelogické, aby z toho měl vyváznout lépe, než já. Pokřivený smysl pro spravedlnost.

Sportovní komentátoři obvykle říkají něco jako "Novák musel faulovat" nebo "pomohl si hokejkou"... Co to má znamenat? Ne, já vím, že to tak chodí, točí se tam obrovské peníze a hráči počítají s tím, že je každou chvíli může někdo podtrhnout. Ale... když jsem hrál frisbee ultimate, zjistil jsem, že sport se dá na úrovni hrát i jinak. Fairově, bez úmyslných faulů a taktických podražení nohou. Pamatuju si, jak jsem byl fascinován touto nepřesnou citací pravidel: "Faul ve frisbee vzniká ve chvíli, kdy někdo vysloví slovo faul." Přesně tak: žádn rozhodčí, který posoudí (herecké) výkony a jedním písknutím změní průběh zápasu. Sami hráči si všechno hlídají. A hru to skutečně pozdvihne o několik úrovní výše. Protivníci na sebe po zápase nemusí vrhat nevraživé pohledy. Když člověk v plné rychlosti dobíhá disk, nemusí se obávat, že mu někdo zezadu "takticky" podkopne nohu. A nejlepší na tom je, že to skutečně funguje. Ve frisbee týmech nejsou nějací "slušňáčci", o tom se jednoduše přesvědčíte na tzv. beer races, ale faul je pro ně pro všechny nepřijatelné řešení.

Správnému komentáři by neměl chybět závěr. Ale ten můj by byl možná příliš zjednodušující, možná příliš mírný a určitě subjektivní. Zkrátka: jde to i jinak. Často to jde jinak, než jak postupuje většina, a dost často je tahle alternativa mnohem férovější a správnější, i když ne jednodušší. Podobným alternativám chci v budoucnu věnovat tenhle blogový prostor častěji.