Síla prožitého a psaného

Včera jsem po poměrně dlouhé době psal zážitky do svého soukromého deníku (říkám tomu zápisník a po špatných zkušenostech s utajováním a uchováváním těch papírových je to šifrovaný soubor na mém počítači). A tak jsem v přestávkách, kdy jsem rozmýšlel, co že si to vlastně chci zapamatovat, taky projížděl očima to, co jsem napsal před třemi lety. A taky před dvěma. A před měsícem. Jsem to vůbec pořád já?

První zápisek mám ze dne 24.3.2002. Plno předsevzetí, jeden zajímavý postřeh o mě, který se nezměnil (rád se dívám s přáteli na film a když se mi něco líbí, chci se o to podělit), několik nesmyslů, něco o komunikaci a vztazích (vida, tady začíná moje dráha komunikačního experta:), věci, které mě štvou na světě kolem...

Jednou z velkých výhod CAE zkoušky a přípravy na ni byla spousta zajímavých (a několik opravdu zajímavých) anglických textů: o turistice, přírodě, ekonomice, umění... a na zkoušce jsme měli jeden právě o psaní deníků: co to pro lidi znamená a může znamenat, jaké jsou pohnutky a jaké pocity, když si člověk po letech svůj deník čte. Taky se tam zabývali možností deník vydat. A já, když procházím svůj zápisník, říkám si: proboha, jen ať to nikdo kromě mě nikdy nečte. Ale na druhou stranu, byl bych občas rád, kdybych mohl něco z toho někomu k přečtení dát.

Od doby, co píšu blog a hustěji si dopisuji se skvělýma a živýma bytostma, nepíšu si už do deníku tak často. Ale jsou zkrátka věci, které nepatří nikam jinam. Třeba zázraky, které prožiju. Ostatní by je brali jako nesmysly, zveličování a kdovícoještě. Ty zázraky byly totiž určeny pro mě, jsem to já, kdo na ně nemá zapomenout. Nebo dojmy z ostatních lidí - to nemůžu jen tak někde vystavit. Myslím, že pokud se nebudu přetvařovat, poznají stejně, co si o nich myslím... Větičky, postřehy, něco, čemu jsem se chechtal..., to všechno jsou kousky mého já a pokud chci být sám sebou, chci si je udržet.

Za těch pár let jsem napsal do svého zápisníku dohromady 43 tisíc slov. To není moc a tímhle blogem to za chvíli doženu. Ale o to vůbec nejde. V tom deníku jsem já, moje vzpomínky, to, co jsem tenkrát chtěl sám sobě o sobě říct. Předsevzetí, o kterých jsem věděl, že se nesplní. Důkazy o tom, jak se měním. Nádherné zážitky, vzpomínky na rozhovory, myšlenky, to, co mi tenkrát přišlo zábavné, vnitřní hádky, složitosti meziidských vztahů, postřehy z knížek, dojmy z koncertů, nadšení ze sportů, vyčerpání z turnaje, radost z Campů, příhody všedního dne... Některá období byla velmi chudá, jindy jsem přispíval týdně. Některé věci jakobych řešil pořád dokola (jen doufám, že to seshora aspoň trochu připomíná spirálu s nějakým cílem :)

Papírový notýsek, do kterého jsem si psal od minulého září, se mi kdesi ztratil. Asi někde ve škole, v knihovně nebo během organizace Campu. Buď jak buď, uvědomil jsem si, že si nemůžu dovolit věci vytěsnit z paměti jen proto, že už jsem si je někam zapsal... Stejně se k těm poznámkám málo vracím - mám plnou databanku, kam si od kvarty píšu nápady, příhody, básničky, zajímavosti a vtipy, a ještě jsem se na to ani jednou nekoukl (došly baterky a já sem línej). V počítači se mi válí hromada nedokončených (a díky vyprchavší inspiraci nedokončitelných) statí a fejetonů. Dokonce i u žánru, jakým je haiku, se mi povedlo nedokončit jednu z básniček - chybí mi poslední řádek.

Nejradši bych to uzavřel tím, že je to symbol toho, jak se pořád vyvíjím, poznávám nové věci a neuzavírám se budoucím zkušenostem. Jenom jestli ono to nebude spíš tím, že jsem línej zmatkář? :)

Čtu teď Harryho Pottera, díl šestý, v angličtině. Harryho protloukání se školou je taky takovým deníkem, poměrně dobře napsaným, se zajímavým příběhem a živými plastickými postavami (některými). Moje výmluva samozřejmě zní, že se učím anglicky a navíc to má Stephen King uvedeno v doporučené literatuře pro tvůrčí psaní. Ale pravdou je, že ta knížka je zkrátka zábavná. Nemám rád, když se machruje s magií, protože z vlastní zkušenosti i ze spolehlivého vyprávění vím, že to nejsou jen pohádky pro děti a není radno si s tím zahrávat, ale jako symbol to často funguje. HP je především hodně dobře napsaný příběh o dospívání na anglické internátní škole. A taky je to další střípek do mozaiky společného jazykového kontextu (v tomto případě hlavně s mojí sestřičkou). O tom jazyku zase jindy, jo?

Minule jsem slíbil fotky z English Campu, tak tady jsou:


















Bylo to fakt náročný, vybrat ze 4GB těch pár fotek, to vám teda řeknu. Pokud by někdo měl námitky ohledně zveřejnění jeho fotky, ať dá neprodleně vědět. English Camp byl skvělej!!!