Střípky (z) prázdnin II.

Tento příspěvek je nanejvýš podivný - jeho psaním se snažím vyrovnat se s návratem z English Campu. Může obsahovat reálie, kterým ne-campeři nemohou rozumět.

Je až neuvěřitelné, jak si člověk za dva týdny odvykne na Prahu, autobus, samotu nebo televizi. Včera jsem se vrátil z asi nejlepší akce celého roku: English Campu. A tak je tomu skoro každý rok - domů se nám nikdy nechce, je to vlastě takový společensko-kulturní šok. Ne že bychom tam žili nějak nekulturně, ale věci, které s lidma z campu dávají smysl, zkrátka jinde moc smyslu nedávají.

Jako příklad si představte nacpané metro, dnes kolem jedné hodiny odpoledne. Cestující nervózně sedí nebo postávají, nervózně se vyhýbají očím ostatních a místo toho jimi rejdí po stěnách. Na stanici Náměstí míru přistoupí dvacet pět lidí, převážně Češi, pár Američanů, dva Britové a jedna Singapuřanka. A začnou zpívat písničku "Lean on me", a to včetně motions . Brzy přejdou k "Walking in the Light" a můžete si být jistí, že stejně jako u "Amazing Grace" si kluci přehazují svoje hlasy s dívčími soprány. Mnohem příjemnější cesta, alespoň pro všechny ty, kteří se do spontánního zpěvavého šílenství zapojili bez ohledu na nevěřícné pohledy ostatních.

Že nevíte, o čem mluvím? No tak právě o tom mluvím! Na campu jsme dohromady prožili týden, který tvoří část nás samých, a tak máme určitou rovinu jazyka, kterou nikdo jiný nesdílí. Víte třeba, co je to boa constrictor? Z účastníků campu to vědí všichni, a navíc to slovo dokážou používat v běžné mluvě. Při zmínce o mravencích faraónech se ozve "Pharao, pharao, oooh baby..." a celá skupinka začne mávat rukama jako dvourozměrné tanečnice na egyptských kresbách. Tak proto mám rád campy...

Na letošních campech jsem měl možnost poznat hromadu nových lidí a ty, které jsem znal, jsem poznal lépe. Je to vždycky krásné, a tentokrát snad ještě krásnější. Nojo, to mi bude zbytek prázdnin smutno...

To jsem totiž ještě nenapsal, že jsem si při hře Capture the Flag ošklivě poranil již tak špatné koleno a odsoudil se tak na zbytek prázdnin k běhání po doktorech, rehabilitacích, lékárnách a podobně voňavých institucích. Takže ani do té Anglie nakonec dobrovolničit nepojedu.

Během campu ale moje poranění našlo docela dost využití - to bych ještě před rokem nevěřil, jak se nám ten tábor přetechnizuje: dvě nezávislé zvukové sestavy, tři "oficiální" notebooky, čtyři oficiální fotografové (plus samozřejmě dalších dvacet digitálních foťáků), dataprojektor, zpětný projektor... Focení mě bavilo celou dobu, i když klekání bylo obtížné, ale ten zbytek elektroniky už mi lezl krkem. Taky jsem pořádal žurnalistický workshop a moc mě potěšili lidé, kteří na něj přišli a taky ti, kteří mi pomáhali interviewovat rodilé mluvčí (ještě dokončíme, žejo?) a vůbec. Znamenalo to pro mě obrovské povzbuzení a spolupráce mě bavila.

Během tohoto campu jsem několikrát neudržel nervy, jako struny napjaté z neustálého stresu se vší tou počítačovou prací spojeným, a pak mě to vždycky mrzelo. Takže se omlouvám aspoň takhle všem, na které jsem byl ošklivej.

Já vážně nevím, co víc psát, vůbec mi teď nějak nejde psát, je to ještě moc čerstvé a pořád jsem vlastně jakoby na campu. Takže teď mám měsíc na to, abych se dostal zpátky do šedivé reality a dělal ji pro sebe i lidi kolem méně šedivou. V příštím příspěvku se tedy můžete těšit na nějaké fotky...