Brusel - day 3

Brusel je v mnoha ohledech metropole jako každá jiná. Hodně má společného s Prahou i Londýnem, možná i díky podobné zeměpisné šířce. Centrum plné historických památek, sofistikovaná doprava, uprostřed města spoustu turistů a stejně tolik atrakcí pro turisty. Specifikem Bruselu (hlavně oproti Praze) je jeho bilingvnost, tedy dvojjazyčnost. Ani jednomu z těch jazyků příliš nerozumím, protože jde o francouzštinu a vlámštinu (taková podivná němčina). Všechny nápisy, značení i hlášení v metru probíhají dvojjazyčně, pokyny na automatu, popisky vedle obrazů v galerii, upozornění na zákaz vjezdu všem vozidlům kromě kol... všechno oboujazyčně. Tak mě napadlo, že tohle by byl vlastně nejlepší způsob výuky cizích jazyků – prostě všude budeme používat kromě češtiny ještě jeden jazyk (třeba vlámštinu) a jeho znalost nám vklouzne do hlavy jako po másle (beurre, boter). Myslím, že tady to skvěle funguje, pasivní znalost obou jazyků a aktivní znalost základní angličtiny můžete bez problémů předpokládat u kteréhokoli domácího obyvatele Bruselu.

Další místní zvláštnost, která souvisí s faktem, že zde má „centrálu“ Evropská unie, je velká multikulturnost a rozmanitost. Na první pohled je to samozřejmě patrné, když se rozhlédnete po metru a zjistíte, že jste jediný běloch ve vagóně. Být rasistou tady musí být mnohem obtížnější.

Jedná se o poměrně klidné město, kromě turistických oblastí, kde jedou restaurace a fastfoody (nejen ty americké, ale i místní, belgické, které nabízejí třeba wafle a všechno posypávají velkou porcí sýru Feta, možná snad s výjimkou těch waflí), takže jinak se všud zavírá někdy kolem páté hodiny, a také ranní začátek pracovní doby tu, zdá se, nikdo nehrotí. Belgičani mi obecně přišli jako ochotní, ale zdrženliví. Zajímavé je, že na kraji Bruselu mě zdravil mladší kluk, který venčil psa, jen tak, pokývnutím, jako že ví, že existuju. Jako total strangera mě to celkem potěšilo.

Evropský parlament: fakt velkej barák! Vlastně těch budov je hned několik, všechny zbrusu nové, lesklé, železo-skleněno-betonové, zevnitř vypadají podobně, jako Kongresové centrum v Praze, jen zabezpečení se zdá být několikrát lepší. I když, já nevím, pustili mě tam bez větších průtahů jako hosta zaměstnankyně. Uvnitř EP je síť zabezpečené proti bloggerům (konkrétně mi nešly vkládat obrázky), ale nemyslím si, že by to bylo způsobeno nějak úmyslně. Protože všichni důležití osobové byli na plenárním zasedání ve Štrasburku, vyfotil jsem aspoň prázdné zasedací sály. Celkově musím říct, že EP na mě působil dojmem budovy, kde se lidé snaží a (mnozí z nich) mají ideály o společné Evropě. Na druhou ruku je jasné, že při takovém množství lidí pracující na takovém množství věcí musí nutně docházet k neefektivitám a plýtvání.

Včerejší den sem dorazilo pošmourné počasí, takže jsem prošel aspoň muzeum krásného umění, hned naproti královskému paláci. Obrazy starých mistrů pro mě byly hlavně opakováním mých gymnazijních Dějin umění (poznal jsem akorát Rubense a několik dalších obrazů). Takže jsem se těšil, až se prokoušu (já vím, nemá se pospíchat, ale i tady zavírali v pět) k umění modernímu. Zajímavé bylo, že 17. století bylo v druhém patře a postupně, jak jde čas dopředu, se sestupuje do přízemí a sklepů (sklep -1 až sklep -8), kde jsou díla nejnovější. Snažili se tím snad naznačit něco o vysokém a nízkém umění?

Každopádně v moderním umění jsem se ztrácel už po pár krocích. Možná nejsem vytrénovaný, jako tomu bylo u rozpoznávání žánrů renesančních, ze začátku jsem si říkal, že ty obrazy a skulptury zkrátka mají za úkol jen provokovat, odlišovat se, posmívat se klasické moudrosti (což je chabá záminka). Zkuste si vybavit Pabla Piccasa – jeho obrazy jakoby postrádaly úplně všechno, co do obrazu patří, a nahrazují to geometrií a barevným šílenstvím, chtělo by se říct. Ale jednou jsem viděl dva obrazy: chlapec s dýmkou. Jeden z Piccasova mládí a jeden s jeho vrcholné éry. Ten první obraz byl jako fotka: dokonale realisticky zachycená světla, stíny, výraz tváře i okolního prostředí. Ten druhý obraz byl klasickým příkladem toho, co si představíme pod Piccasem – změť útvarů, tahů štětcem a něčeho, v čem možná jen díky nápovědě pod malbou najdeme člověka s jakousi dýmkou. Ale pak už to vynesení soudu není vůbec tak jednoduché, jako na začátku.Tenkrát jsme mohli říct: „No jo, zase někdo, kdo neumí kreslit, a tak se snaží aspoň zapůsobit takhle, něco načmárat a vydávat to za umění.“ Jenže, ten první, realistický obraz, dává nahlédnout, že to tak asi nebude. Že malíř zkrátka vidí věci novým pohledem. Už zvládl ten, který mi považujeme za dokonalý, a odvážil se udělat krok dál. A to, že je to pořád ještě občas srozumitelné nám neumělcům, je podle mě to umění.


V noci jsem se vypravil na lov nočních fotek, se stativem. dvěma foťáky a kapucí jsem držel ruku nad čočkou foťáku, aby mi na objektiv nenapršelo, zatímco šestnáctisekundová expozice kouzlila noční obraz fontány. Aspoň doufám, že něco vykouzlila, na filmu nemám možnost to hned zkontrolovat. A digitál jsem používal spíš kvůli náhledům, ten film byl evropsky drahý. Rozloučím se s Bruselem i dnešním příspěvkem několika ukázkami.