Sněží. Hustě!

Tenhle víkend jsme při přípravě akce Narnia Adventure 2005 byli velmi aktivně vzhůru asi 36 hodin v kuse. A myslím, že to stálo rozhodně za to. Nemluvím teď ani tolik o samotné hře, která se taky celkem vydařila. Mluvím o tom plánování, procházení prostředí, zábavě a umíněné tvrdohlavosti, se kterou hra vznikala.

V pátek ráno bylo Šárecké údolí úplně prázdné. Už pár kroků od poslední známky civilizace (náhodou je to McDonald's) se můžete dát unést atmosférou skal a la Středozemě. Nechtělo se mi ani věřit, že jsme pořád ještě v Praze. Ranní mlha snižovala dohlednost a držela nás v říši ticha, jinovatka vykouzlila bílé pláně a ojínila i podzimem zbarvené, dosud nespadané listy. V kontrastu s tmavou kůrou stromů a lesklým povrchem skal to celé dohromady utvářelo takovou tajemnou atmosféru, doslova nabitou tichem, tajemstvím a možnostmi.

Zase jsem byl jednou rád, že s sebou nemám foťák. Díky tomu jsme mohli bez cvakání spouště obdivovat krajinu a se cvakáním zubů plánovat jednotlivá stanoviště. Údolí Divoké Šárky jsem znal samozřejmě už dřív, teprve tentokrát jsem si ale uvědomil, jak je úžasné.

Druhý den, po dlouhé noci plné zmatků, plesání, psaní, plánování, smíchu, zoufalé únavy a radosti z objevování skrytých rezerv jsme se do Šáreckého údolí vypravili podruhé. Tentokrát už s vlastnoručně vyrobenou mapou, čtrnácti stanovišti, speciálními předměty pro hru, stanem a rýmou. Když jsem šel v sedm ráno úplně sám po lese a uvědomil jsem si, že před deseti hodinami jsem byl v jednom sále asi tak s půl tisícem neznámých lidí (a čtyřmi známými naštěstí, díky:) uvědomil jsem si ten neuvěřitelný kontrast. Společnost a člověk - příroda a člověk. Šel jsem po pláni, kilometr před sebou viděl cíl, k němuž směřuji, nic nerušilo mé myšlenky, mlha se zvedala s tím, jak jsem se přibližoval a každý krok měl smysl.

Hra proběhla s menšími zádrheli velmi dobrodružně, řekl bych. Určitě se těšíme na zopakování, příště asi sice na jaře, zato s větší závěrečnou bitvou a více organizátory bez kruhů pod očima:) Takže vás už dopředu zveme...

Večer, když jsem se vracel, začalo sněžit. Hustě. A tak jsem vystoupil zpod stříšky, která chránila cestující čekající na autobus dvadvaosm, popošel pod nejbližší lampu a za zvuků "Whatever" od Steve Curtise Chapmana jsem nechal vločky dopadat na můj unavený obličej. Když se díváte do lampy proti směru sněžení, vítr směrem k vám kreslí rozlétavé sluníčko složené ze sněžných světlušek. A my jsme uprostřed a vločky se nám snaží vyhnout - a kterým se to nepovede, tají spolu s náladou na naší tváři.