Movie night 2

Na posledním filmové noci letos v únoru jsme se ponořili do bojů o osud Středozemě a jen tak tak jsme vyhráli boj o to, zůstat přes noc vzhůru. Tentokrát tedy něco kratšího a pestřejšího:
Saints and Soldiers
Drama, odehrávající se za druhé světové války, přináší narozdíl od ostatní "ryanů" pohled hlouběji do lidské duše, do zoufalství i odhodlání skupinky vojáků opuštěných uprostřed nepřátel. Tenhle film jsem neviděl, vybral ho náš vytrvale počešťovaný Američan, a vypadá to zajímavě. Jako ostatně hodně filmů, u kterých je nálepka "podle skutečných událostí". Taky cena Independent Spirit Award zvyšuje spolu s patnácti dalšími oceněními moje očekávání.
Český název filmu: Přežili jsme Ardeny.
více na wikipedia - Saints and Soldiers (pozor, prozrazena pointa, radši jsem nečetl:)


Bruce Almighty
Jim Carrey je podle mého naprosto úžasný herec. Zpočátku jsem ho bral jen jako komediálního kašpara, ale film Eternal Sunshine of the Spotless Mind mě vyvedl z omylu. Od té doby mu výrazně nadržuju a přestože Bruce Almighty je zase jedna z bláznivých komedií, patří rozhodně k těm lepším, a dokonce se tam dá najít i zamyšlení. Není až tak průhledné, jak se na začátku zdá. Výborná komedie na zasmání. "B.E.A. utiful!"
Český název: Božský Bruce
více na wikipedia - Bruce Almighty
Monty Python: And Now For Something Completely DifferentJe tady ještě někdo, kdo neví, jak všude neobjektivně vychvaluju ztřeštěný humor téhle britské skupiny? Pythoni jsou inovátoři, plagiátoři (většinou sebe sama), blázni a géniové. V tomhle filmu, který jsem mimochodem ještě v žádné videopůjčovně ani v kině u nás neobjevil, se můžete těšit na desítky báznivě vtipných scének. Uznávám, je potřeba si zvyknout na nelogičnost a dostat se do světa, kde je všechno možné. No však hned na začátku vás Pythoni něco naučí: "How not to be seen" ;) Pak polezeme na dva vrcholy hory Kilimandžáro, neuslyšíme vtip tak vtipný, že jeho zaslechnutí je smrtelné na vzdálenost padesáti yardů, poznáte gang babiček motorkářek a dozvíte se, jak se Maďarsky neřeknou "sirky". Ještě málo?

Pro bližší informace o páteční movie night mě kontaktujte.

Neuvěřitelné historky na webu

Koutkem oka jsem v hospodářkách zahlédl odkaz na stránku www.thisistrue.com a pochopil jsem, že to je přesně to, co nám chybělo:) Jen těžko uvěřitelné příběhy, které však autor údajně velmi pečlivě ověřuje (např. nebere bulvár jako zdroj informací), si můžete buď číst online, nebo si je nechat posílat mailem. Já jsem se jim hned upsal a určitě se s vámi podělím, až přijde nějaká chuťovka. Ale zatím se podívejte na tohle:

Charles D. McKinley, 25, of Brooklyn, N.Y., had four weeks of vacation coming, so he decided to visit his parents in DeSoto, Texas. Rather than buy a plane ticket for $320, McKinley, a shipping clerk, packed himself into a shipping crate and air-expressed himself home, charging the fees to his employer. When the crate was delivered to his parents' front step, McKinley pushed out of the box and shook hands with the "shaken and frightened" delivery driver. The driver called the police. After an investigation by the FBI, the U.S. attorney, postal inspectors, the Federal Aviation Administration and the Transportation Security Administration, McKinley was charged as a stowaway, a federal misdemeanor. (source: www.thisistrue.com - samples)

A protože jsem zrovna nedávno viděl instruktážní film Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, tak jsem si okamžitě vzpomněl na netradiční konec tohohle filmu. A je to hned trošičku optimističtější, ne?

A tady jsou ještě dva už trochu profláklé odkazy na jeden návodný textík:

• Jak si udržet zdravou míru šílenství
• How to keep healthy level of insanity

Chtěl bych někdy napsat seznam výroků, které nikdy neříkejte nadšenému člověku (typickým představitelem by mohla být citace z Pelíšků "To muselo dát práce... A přitom taková blbost!"). Dík všem za inspiraci! ;)

Jo a kdo náhodou nečetl můj úterní článek v Hospodářkách o RSS, tak se může podívat na jeho on-line verzi - O novinkách na internetu můžete mít stále přehled (brzy bude přesunuto do placeného archivu HN). Přiznám se, že když jsem viděl jeden a půl stránky zaplácnuté mým textem, zděsil jsem se trochu, jestli to někdo bude číst... Ale prej jo:) Budu rád, když mi pošlete náměty na další věci z oblasti internetu, o kterých by stálo za to napsat. Sanžím se vždycky udělat aspoň základní výzkum a rozhovory (aspoň je tam pak v článku pár chytrých vět) a tak mě baví, že se při psaní dozvím hodně věcí a jsem v kontaktu se zajímavýma lidma.

No a na závěr: Dave Barry před rokem odešel na roční pauzu, aby si odpočinul od psaní sloupků do Miami Herrald, teď tedy každý týden přetiskují jeho dříve publikované sloupky, kterých je stejně dost a dost. Věděli jste, že Dave Barry se zná s Robertem Fulghumem? A dokonce spolu se Stephenem Kingem a dalšími založili kapelu - Rock Bottom Remainders. A mezi jejich hity patří taky Louie, Louie (viz Pharao, Pharao). To jen že se mi právě propojilo pár mozkových ostrůvků... Jsou to frajeři, co?

Skládání puzzle I.

V tak různorodém (všimněte si, že neříkám zmateném) týdnu bych jen těžko hledal nějakou kostru nebo dokonce zápletku. Spíš předkládám pár střípků, dílků do skládačky, které se nám třeba později budou hodit. Možná, že tu někdy najdete dílek, který jste už nějakou dobu hledali a který vám umožní přiblížit se většímu obrázku:)

• Komunikace je neuvěřitelně široký pojem, komunikace je skoro všechno. A filosof Paul Grice sepsal podle mého docela zajímavé čtyři komunikační maximy. Je to tak trochu teorie o tom, jak to, že je vlastně komunikace možná (nepřekapuje vás to někdy?) a taky o tom, proč komunikace často nefunguje. Takže ty maximy:
1. maxima kvantity - ne moc, ani ne málo informací
2. maxima kvality - pravdivost, adekvátnost apod.
3. maxima relevance - docela důležitá, neříkáte to, co už oba víte, protože to už je v té komunikaci obsaženo
4. maxima způsobu - pozor, je to z angl. manner, takže jde o společeské konvence
• Fotoreportáž se trošku pozdrží, tak doufám, že to zatím nezapomenu. Parta z Národky mi taky doufám promine, že nestíhám nazvětšovat fotky. Ono to není zas tak rychlé, ještě to moc nezvládám (na jednu fotku jsem spotřeboval osm fotopapírů - pro představu: většinou stačí jeden papír na fotku:) Takže aspoň nějaký obrázek:
  
  
  Tuhle fotku jsem vyfotil, protože mě mezi lidmi z ulice napadla zvláštní paralela. Holubi, kteří sedí všude kolem národní třídy a občas bez zjevné příčiny začínají vířit nad parkem za obchodem Tesco, jsou zvláštním způsobem volní a zároveň závislí na drobcích, které někdo nechá na zemi...
• "Trojka, nebo osmička?" Celou cestu tramvají jsem si lámal hlavu nad touhle otázkou, už zbývalo jen asi dvacet políček a ne a ne najít řádek nebo sloupec, který by mi napověděl a posunul. Ti, kdo okamžitě vědí, o čem mluvím, znají SUDOKU, zajímavě primitivní a přece docela zábavný způsob bezúčelného trávení času. No zkuste to a uvidíte, nemusí se nic počítat.
• V úterý 25.10. vyjde v Hospodářských novinách můj článek o RSS. Vypadá to, že to bude dokonce téma přílohy Svět věcí. Tak jestli vás zajímá, jak kromě tohohle blogu číst na internetu i něco zajímavého, přečtěte si, jak se dostat k výborným informačním RSS kanálům. Zároveň uvítám tipy na elektronické nebo technologické novinky, o kterých bych mohl napsat. Chci psát něco, co skutečně pomůže čtenářům vyznat se ve světě i-technologií a nebo je aspoň pobaví nebo nadchne (proto teď asi budu psát o Google Earth apod.)
• Pouštění draků v Divoké Šárce dopadlo zvláště výborně: oba mají za sebou nalétáno dohromady asi deset sekund. Karamboly ovšem stály za to... Daleko vydařenější akce následovala, když jsme našli opušěného pejska, upletli mu vodítko a záhy jej předali novým majitelům, které okouzlil svou štěnátkovostí. V trojském útulku je na ně kontakt a tady pejskova fotka.
  
  
  
• Jedna z mála her, kterou jsem opravdu rád hrál, arkáda Icy Tower. Facinujícně chytlavá blbost... Celou dobu, co jsem psal sočku, jsem střídavě plodil texty, četl literaturu a hrál tuhle hru. Tři a půl měsíce. Those were the times... Tehdy jsem si asi rozbil svůj spánkový režim.
• Zapomněl jsem vám říct o projektu Patricka Chauvela, válečného fotografa, který nás týden učil vyprávět fotografií příběhy (nebo fotografiemi příběh). Jednou se vrátil s fotkami z Čečenského konfliktu a v Paříži mu řekli: "Je to hrozné, co se tam děje, ale našeho čtenáře už to nezaujme. Proč místo toho nenafotíš něco tady ve Francii?" A jak v něm tak vzkypěl spravedlivý hněv, sedl si k počítači a začal vytvářet fotomontáže. Vždycky vzal fotku z nějakého konfliktu a zasadil to do pařížského prostředí. Podle mě je to geniální nápad - ty fotografie jsou takové působivější, když si lidé uvědomí, že by se totéž mohlo dít u nich před domem. A přitom je to paradoxní, proč bychom měli mít více soucitu s lidmi z Francie než z Čečenska? Každopádně Patrick chce udělat putovní výstavu po evropských městech, aby všichni na vlastní oči viděli, jaké to je, když je konflikt přímo u nich doma. Budeme pro něj fotit Prahu.
  
  
  
  
  Horní fotografie je ta původní, dolní je fotomontovaná...
  

Česká žurnalistika by měla trošku zblogovatět :)

Tento příspěvek je zároveň pokusem o splnění úkolu na předmět Žurnalistická tvorba III - Zamyšlení nad stavem české žurnalistiky.
Cílová skupina: čtenáři mého blogu zvyklí na neslouvislost mých textů a odbíhání od tématu :)

Když jsem si přečetl Čapkovu knížečku Jak se dělají noviny, nemohl jsem, než souhlasit, že se jedná o malý zázrak. Vždyť bez ohledu na mnohočetné problémy, stres, nedostatek materiálů a lidí a to všechno... každý den vyjdou noviny. A jsou plné zpráv. A v tu chvíli, kdy se čtenáři začítají do prvních stránek, někde už se schází redaktoři do práce a pracují na dalších. Píšou nezačínající a nekonečné texty, které jsou jeden den novinami, druhý den odpadem a za pár let historií.

Jenže tenhle zázrak má i svoje odvrácené stránky. Předně je to asi právě ten stres, to, že noviny zkrátka musejí vyjít za každou cenu. Co když zrovna na ten správný rozhovor bylo třeba počkat do zítřka? Co když odborník na danou problematiku není k dispozici? Tak to někdo do háje napište! Hlavně rychle.

Václav Moravec nám v prvním semestru líčil, jak to vypadá v některých britských denících. Dva novináři mají za úkol zpracovat dané téma. Rozjedou svůj vlastní výzkum, seženou několik expertů, v klidu s nimi udělají rozhovor, zváží, kterým směrem se dát. Proč ne, vždyť na to mají čtrnáct dnů! Výsledkem je kvalitní studie té které problematiky. Takový článek považuji spíše za knížku, něco, co má déletrvající hodnotu a rád se k tomu později vracím. Jenže Česko je malá země, kopeme tu přinejlepším druhou žurnalistickou ligu. Nikdy tu nebude takový dav čtenářstva, aby si noviny mohly dovolit platit redaktory za kvalitní dlouhodobý výzkum. Každý musí psát psát psát, aby mohly noviny druhý den zázračně vyjít.

Ale popravdě, nejsem zas tak pesimistický. Doufám, že se najde vždycky místo pro samostatně uvažující novináře, kteří kromě svých povinností budou cítit i zodpovědnost ke svým čtenářům. A než něco napíšou, zváží to, ověří, prozkoumají a dokážou to vtipně podat. A navíc – vždyť jsou tu blogy. Novinářem můžete být i vy! Takže místo naříkání si sestavte svůj vlastní etický kodex bloggera (toto je jen můj návrh, uvítám vaše vylepšení):

1. Budu psát pouze o tom, co mě baví a o čem si myslím, že by to mohlo zajímat i nějaké další lidi


2. Budu si cenit svých čtenářů a jejich názoru, jakož i kolegů bloggerů


3. Ale především, bude mě to bavit a budu si to užívat

Kdyby měl takovýhle nebo podobný etický kodex každý novinář, byly by možná noviny o hodně tenčí, ale zase by možná přibylo vtipně píšících lidí a pozitivního přístupu. Žurnalistika je vážná věc, ale lidi jsou za vším. Možná by se pak tedy našlo i více lidí, kteří by četli novinky, tak, pro radost.

Související článek: What Journalists can learn from Bloggers na Poynter

Fotoreportáž I.

Je to zajímavý zážitek, snídat na Národní třídě s partou bezdomovců, punkerů a squaterů. Ješt včera mě opravdu mrazilo, když mě patnáct z nich obklopilo a hlasitě se ptali, co že to mám za foťák. Dneska už jsem součástí party i já a nikdo už si kvůli mě nehlídá slovník. Já už si prozměnu nehlídám peněženku. Svět, o kterém mi ostatní říkali, že je jiný, než ten náš, už mě vcucl, a já vidím, že jsou tu taky jen lidi. To nic nemění na tom, že čára mezi oběma "světy" je zřetelně narýsovaná a já teď sedím vedle kápa na lavičce, koukám na ty "normální lidi", co vystupujou z tramvají, a poslouchám jeden příběh za druhým. Lidé, vystupující z tramvaje, kteří mě znají, si mě ani nevšimnou. Čára vážně funguje...

No nic, reportáž ode mě teď nečekejte. Mám toho ještě moc, a hlavně musím ty dojmy ještě nějak vstřebat. Jestli to vyjde, tak by celá fotoreportáž mohla být kdesi na fakultě vystavena... Na internet ty fotky zatím dávat nebudu, nemám k tomu souhlas... Ale tyhle tři do reportáže vybral Patrick Chauvel prý spíše kvůli obrazové působivosti:




Hlavně ta poslední se všem na Národce líbila, i když je z Hlaváku. No a pán se strakou je jak kouzelnej děda, nemyslíte? Je to moje první fotka, kterou jsem sám zvětšoval...

Válečný zpravodaj

"Chtěl jsem vědět, jak vznikají dějiny. V sedmnácti jsem začal fotit v Izraeli a pochopil jsem, že to není jen tak. Přešel jsem k deníkům jako stážista a v Vietnamu jsem se stal válečným fotoreportérem. Už jsem neměl na výběr - jak se zavedete, už vám nic jiného nezadají," vyprávěl nám dneska Patrick Chauvel, jak se z něj stal jeden z nejnámějších válečných fotoreportérů.

Zdůraznil také úlohu etiky, velkou odpovědnost ("Pokud ty zločiny nevyfotíte, bylo by to, jako by se nestaly.") Svět míru a svět války je úplně odlišný. On žije převážně v tom světě války, a říká, že se nedá přesně říct, který je nebezpečnější. Pravdou je, že nad levým okem měl náplast, a na dotaz reagoval slovy: "Falúdža před čtyřmi dny..."

Jaký význam má fotoreportér? Komu vlastně sděluje svoje poselství, komu vypráví příběh trpících? Přesně tak, jde vždycky o příběhy. Chauvel si prý nedělá poznámky, fotky by měly mluvit samy za sebe. Ptal jsem se ho, jestli se někdy ocitl v dilematu mezi "dokumentuj" a "pomáhej". Okamžitě odpověděl: "Samozřejmě. To dilema existuje. Když je někdo postřelen a já vidím, že k němu běží, aby mu pomohli, fotím dál, i když je to těžké pro mě i pro něj. Ale když vidím, že jsem jediný, kdo může pomoct, pak je to jasné. Pak žádné rozhodování nebo dilema není. Dělám pravidelně kurz záchranářů, takže umím zastavit krvácení apod." Tuto dovednost musí mít ale i kvůli sobě. Zástupce z ambasády, který ho doprovázel, nás upozornil na jejich letištní příhodu: "Patrick pípá v detektoru kovů, i kdyby z něj všechno sundali - má v sobě nevyndané náboje."

Patrick Chauvel nás bude provázet tímhle týdnem a pomáhat nám nafotit tematické reportáže (černobílá fotografie, vlastní vyvolávání, dneska jsem to zkoušel poprvé, díky za pomoc, je to kouzlo:). Já jsem se rozhodl zdokumentovat život bezdomovců na Národní třídě, tak mi prosím držte palce a pište náměty!

Nezávislost je pro Patricka Chauvela důležitá - je svobodnější a fotí tak, jak cítí, že to má význam. Nerad spolupracuje s Američany a vůbec anglosasy, no jo, Francouz:) A řekl nám jednu neuvěřitelnou historku: prý se ho jeden americký voják ptal, jestli mají Iráčané zelenou barvu kůže (amík totiž viděl noční infrazelené záběry z Iráku na CNN).

Literatura, psychoexperimenty a war photography

Několik zajímavostí, na které jsem narazil (nebo které narazily do mě) během posledních dnů. Pozor, prošpikováno odkazy, které občas stojí za to (takže otvírat v novém okně:)

• Patrick Chauvel, francouzský válečný fotograf, bude v pondělí 10.10. od promítat svůj film ve Francouzském institutu. Je to v podstatě začátek týdennho kompaktního kurzu dokumentární fotky pro žurnalisty, ale na to promítání jsou zvání všichni. Řekl bych, že to může stát za to
• Vyšel druhý díl románu Třetí přání, jejímž autorem je Robert Fulghum. Kniha s podtitulem"Zbytek příběhu (skoro)" navazuje na předchozí díl a hned na začátku se věci zajímavě zamotávají - Fulghumovy postavy patří k těm překvapivým. Až dočtu, nabídnu vám recenzi.
• Going Postal, tak se jmenuje skvělá kniha skvělého autora Úžasné Zeměplochy - Terryho Pratchetta. A překlad do češtiny (Zaslaná pošta, kde písmeno L nahrazuje původní R) se opět povedl. Kromě malých i velkých lží, psychologických triků, svobodného média a rafinovaného Patricije se můžete těšit i na mnoho dalších extrémě vtipných momentů (a řekl bych, že dokonce i když se na Zeměploe ještě nevyznáte)
• A teď trochu psychologie: nadace Havlových ocenila vědce Philipa Zimbrda. Je známý především svým Stanfordským experimentem: rozdělil studenty na dozorce a vězně, sám se stal dozorcem fiktivní věznice a sledoval, jak se pokus vyvine. Vyvinul. Musel být předčasně ukončen a závěr byl jasný: i rozumní lidé jsou schopni páchat neuvěřitelné krutosti, pokud mají pocit, že k tomu mají souhlas autority. V rozhovoru pro BBC uvádí: "Většina ... se přizpůsobila. Co ale víme o těch, kteří vzdorovali?" Jací jsou vaši hrdinové? A jak by se zachovali, když by byli v roli dozorce?
• Další, neméně šokující psychologický experiment: Stanley Milgram ve svém experimentu s "elektrickým křeslem" ukázal, kam až zajde člověk v situaci, kdy má nařízeno ublížit neznámému člověku, kterého nevidí. Dost drsný.

Google Earth a historické mapy

O tyhle odkazy vás rozhodně nemůžu připravit:

• Google Earth - je zde ke stažení (10MB) úchvatný program, fotografický model zeměkoule, se zarážející přesností zobrazuje naši planetu od pohledu z vesmíru až po jednotlivá auta. Obzvláště doporučuji prohlédnout např: Alpy, Prahu, Grand Canyon, Manhatten apod. Máme krásnou planetu, no ne?
  upozornění: program vyžaduje aspoň trochu rychlejší připojení k internetu
• Staré mapy - historické mapy českých zemí, naskenované a zpřístupněné k virtuální prohlídce

Taky vás hned baví zeměpis?

haiku I

Literární útvar haiku má zvláštní kouzlo. Pro mě v angličtině, i když pochází z japonštiny. Tak se na chvíli zastavte a zamyslete se... (ne nad těmito mými pokusy, ale tak vůbec)


The sky is too blue!
Tired sun can't see a cloud
and melts in orange.


Sunny bakery
creates us a perfect day.
Did you enjoy it?

Tak tolik vzpomínka na letní sluníčko...

To to začíná...

Konkrétně akademický rok 2005/2006. Zápis a další veselé i méně veselé události mohou za to, že místo popisu mého pobytu v Řecku tu najdete jen prvni várku (digitálních) fotek: