Férové nakupování

Fair Trade. Říká vám to něco? Dnes se mi při přečtení těchto dvou slov vybaví hlavně čaj, káva, malý obchůdek, solidarita, odpovědnost za planetu, smějící se černošské děti, rýže a gumoví medvídci.

Když jsem před rokem a půl během mého pobytu v Anglii zaslechl větu: "Nechápu, jak může někdo kupovat čaj, který nemá nálepku Fair Trade. Mě to příjde skoro jako spolupráce na vraždě.", ještě jsem vůbec nevěděl, co to ta nálepka vlastně znamená. Myslel jsem, že je to nějaký marketingový tah, jako třeba že používají přesné (férové) váhy. Ale ta přehnaná poznámka mě přece jen zaujala a já jsem začal zjišťovat, co že to vlastně znamená. Vy takové zjišťování můžete začít na některé z následujících stránek:

• Fairtrade.cz - česká stránka věnovaná spravedlivému obchodu. Najdete tu výklad, několik zajímavých příběhů
• Jedensvět.org - obchůdky Jednoho světa určitě stojí za vaši pozornost. Podrobně se jim budu věnovat někdy příště, až je podrobně prozkoumám. (neplést s filmovým festivalem Jeden svět)
• Wikipedia - Fair Trade - anglický kvalitní popis myšlenky i konkrétností spjatých s FT
• Fair Trade eShop - Ekumenická akademie, která se Fair Tradem také zabývá a dokonce o něm organizuje vzdělávací akce, otevřela elektronický obchod (a vypadá to, že má i další zajímavé ekologické aktivity)
• Fairtraderesource.org - Fair Trade - The Alternative That Works
• Fairtrade.co.uk - pěkně udělané stránky o FT v Británii. Taky jsem jim ukradl obrázek:)

A jak že Fair Trade funguje, pomáhá nebo cožetodělá? K pochopení si stačí uvědomit fakt, že nízké ceny mnoha výrobků, které se k nám dostávají z rozvojových, jsou zapřičiněny skutečně nízkými mzdami místních pracovníků, kteří živoří hluboko pod hranicí důstojného života. Skutečná obživa rodiny, tak, jak ji známe my, tam ve větším měřítku vlastně neexistuje.

Fair Trade je popis tohoto postupu: organizace XY zajistí, že farmář v Bolívii dostane za vypěstovanou kávu férovou cenu - takovou cenu, která skutečně odpovídá jeho práci a investicím. Tím jej podpoří v další práci a umožní jeho rodině důstojnější život. Cena, kterou dostal za svoje zboží, je ale vyšší, než je v té oblasti zvykem. Proto logicky i cena, kterou zaplatí konečný spotřebitel, musí být vyšší.

A pro nás spotřebitele je tu dobrá zpráva. Za produkt s nálepkou Fair Trade nezaplatíme o moc více, než za stejný typ zboží od nadnárodní korporace. Můžeme si přitom být jistí, že se svými konzumními návyky nepodílíme na vydírání lidí kdesi na druhé straně planety. Ano, naše rozhodování o tom, co si koupíme k jídlu, skutečně mění svět kolem nás.

Dvě námitky, které často slýchám vůči myšlence Spravedlivého obchodu:

1. Je to neekonomické. Vždyť cena je výsledkem nabídky a poptávky! Jak můžeš tvrdit, že je cena kávy "nespravedlivá" nebo "spravedlivá"?
   • Ano, cena je výsledkem nabídky a poptávky, ale jen v rozvinutých ekonomikách. Kakaová farma v Bolívii dostane ceny nadiktovány a pokud s nimi nebude souhlasit, nedostane zakázku. Dělník v Číně takřka nemá možnost změnit zaměstnání. A tím, že zaplatíte za FairTrade produkt desetikorunu navíc, kupujete si vlastně určitou přidanou hodnotu: skutečnost, že svým životním stylem (třeba čokoládovo-kávovou dietou:) neškodíte, ale pomáháte.
2. Hezká myšlenka, ale jedna "férová čokoláda", kterou si koupím, nikoho nezachrání!
   • Správně, jedna férová čokoláda nikoho nezachrání. But you're missing the bigger picture! Říká e tomu zákon velkých čísel: když si deset tisíc lidí každý týden několik let kupuje férovou čokoládu, začnou nám tam naskakovat velká čísla. Vystihuje to tento citát (z fairtrade.cz)

Největší kouzlo spravedlivého obchodu spočívá v jeho jednoduchosti. Jako
pravidelní spotřebitelé kávy, čaje, čokolády či banánů můžeme přímo ovlivňovat
životy lidí, kteří tyto plodiny pěstují. Každý z nás může prospět druhým tím, co
kupuje, tím, co si vybere. Žádné úsilí a námaha, jen jednoduchá volba fair trade
výrobků…

Jeden obchůdek jednoho světa najdete v Korunní ulici č.60. Tam jsem minule kupoval vánoční dárky já (ze Silvestra si možná ještě pamatujete férovou čokoládu a férové ulepené tvrdé gumové medvídky:) Dejte mi v komentářích vědět, co si o Fair Trade myslíte? Zvažuju, že bych se na tuto problematiku zaměřil, tak opravdu uvítám váše názory! Dík:)

Velvet Revolution 16 years ago

Dnes jsem se vlastně bezprostředně po návratu z Bruselu díval na ČT2, kde běžel sestřih záběrů z deseti listopadových dnů roku 1989 "Jak nás viděl svět". Maziárodní televize informovaly o dění na Václavském náměstí, na Letné a vysílaly do světa písničky Iva Jahelky a Jaroslava Hudky. Zajímavá podívaná, plná paradoxů, občas prošpikovaná nepochopením a zároveň tak nějak působivější. Když se o české revoluci mluví anglicky, německy a japonsky, tak to znamená, že je to světově důležité.

Tak tady je pár odkazů pro ty, které události (nejen) roku 1989 zajímají:

• KG - Projekt Komunismus - projekt maturitních ročníků Křesťanského gymnázia 2003, se kterým si někteří z nás dali docela práci. Najdete tu přes dvacet prací zabývajících se různými aspekty komunismu v Československu. Já jsem zpracovával rok 1968 a reflexe v zahraničí a musím říct, že studium tohoto problému patřilo k těm nejzajímavějším věcem, které jsem v dějepisu kdy dělal. Odvaha novin a rozhlasu vzepřít se okupaci a iniciovat odpor mě tenkrát utvrdila v myšlence, že média v rukou upřímně nadšených lidí mohou sloužit dobré věci. Škoda, že neuvidíte taky přednášky, kterými jsme projekt prezentovali, některé(módní přehlídka apod.) stály opravdu za to:)
• www.totalita.cz - kvalitně zpracovaný a hlavně celkem udržovaný portál o všem, co se týká komunismu a totality. Skoro všechno tady stojí za přečtení (mapa serveru), ale z hlediska těch médií vybírám tyhle perličky: nápisy srpnových ulic 68, leták stojící na počátku revoluce 89, role rozhlasu a televize.

Studenti dnes organizovali akci, při níž symbolickým řetězem ze zapálených svíček propojili bývalé sídlo GeStaPo v Pečkově paláci se součaným sídem KSČM v ulici politických vězňů. Abychom nezapomněli...

Brusel - day 3

Brusel je v mnoha ohledech metropole jako každá jiná. Hodně má společného s Prahou i Londýnem, možná i díky podobné zeměpisné šířce. Centrum plné historických památek, sofistikovaná doprava, uprostřed města spoustu turistů a stejně tolik atrakcí pro turisty. Specifikem Bruselu (hlavně oproti Praze) je jeho bilingvnost, tedy dvojjazyčnost. Ani jednomu z těch jazyků příliš nerozumím, protože jde o francouzštinu a vlámštinu (taková podivná němčina). Všechny nápisy, značení i hlášení v metru probíhají dvojjazyčně, pokyny na automatu, popisky vedle obrazů v galerii, upozornění na zákaz vjezdu všem vozidlům kromě kol... všechno oboujazyčně. Tak mě napadlo, že tohle by byl vlastně nejlepší způsob výuky cizích jazyků – prostě všude budeme používat kromě češtiny ještě jeden jazyk (třeba vlámštinu) a jeho znalost nám vklouzne do hlavy jako po másle (beurre, boter). Myslím, že tady to skvěle funguje, pasivní znalost obou jazyků a aktivní znalost základní angličtiny můžete bez problémů předpokládat u kteréhokoli domácího obyvatele Bruselu.

Další místní zvláštnost, která souvisí s faktem, že zde má „centrálu“ Evropská unie, je velká multikulturnost a rozmanitost. Na první pohled je to samozřejmě patrné, když se rozhlédnete po metru a zjistíte, že jste jediný běloch ve vagóně. Být rasistou tady musí být mnohem obtížnější.

Jedná se o poměrně klidné město, kromě turistických oblastí, kde jedou restaurace a fastfoody (nejen ty americké, ale i místní, belgické, které nabízejí třeba wafle a všechno posypávají velkou porcí sýru Feta, možná snad s výjimkou těch waflí), takže jinak se všud zavírá někdy kolem páté hodiny, a také ranní začátek pracovní doby tu, zdá se, nikdo nehrotí. Belgičani mi obecně přišli jako ochotní, ale zdrženliví. Zajímavé je, že na kraji Bruselu mě zdravil mladší kluk, který venčil psa, jen tak, pokývnutím, jako že ví, že existuju. Jako total strangera mě to celkem potěšilo.

Evropský parlament: fakt velkej barák! Vlastně těch budov je hned několik, všechny zbrusu nové, lesklé, železo-skleněno-betonové, zevnitř vypadají podobně, jako Kongresové centrum v Praze, jen zabezpečení se zdá být několikrát lepší. I když, já nevím, pustili mě tam bez větších průtahů jako hosta zaměstnankyně. Uvnitř EP je síť zabezpečené proti bloggerům (konkrétně mi nešly vkládat obrázky), ale nemyslím si, že by to bylo způsobeno nějak úmyslně. Protože všichni důležití osobové byli na plenárním zasedání ve Štrasburku, vyfotil jsem aspoň prázdné zasedací sály. Celkově musím říct, že EP na mě působil dojmem budovy, kde se lidé snaží a (mnozí z nich) mají ideály o společné Evropě. Na druhou ruku je jasné, že při takovém množství lidí pracující na takovém množství věcí musí nutně docházet k neefektivitám a plýtvání.

Včerejší den sem dorazilo pošmourné počasí, takže jsem prošel aspoň muzeum krásného umění, hned naproti královskému paláci. Obrazy starých mistrů pro mě byly hlavně opakováním mých gymnazijních Dějin umění (poznal jsem akorát Rubense a několik dalších obrazů). Takže jsem se těšil, až se prokoušu (já vím, nemá se pospíchat, ale i tady zavírali v pět) k umění modernímu. Zajímavé bylo, že 17. století bylo v druhém patře a postupně, jak jde čas dopředu, se sestupuje do přízemí a sklepů (sklep -1 až sklep -8), kde jsou díla nejnovější. Snažili se tím snad naznačit něco o vysokém a nízkém umění?

Každopádně v moderním umění jsem se ztrácel už po pár krocích. Možná nejsem vytrénovaný, jako tomu bylo u rozpoznávání žánrů renesančních, ze začátku jsem si říkal, že ty obrazy a skulptury zkrátka mají za úkol jen provokovat, odlišovat se, posmívat se klasické moudrosti (což je chabá záminka). Zkuste si vybavit Pabla Piccasa – jeho obrazy jakoby postrádaly úplně všechno, co do obrazu patří, a nahrazují to geometrií a barevným šílenstvím, chtělo by se říct. Ale jednou jsem viděl dva obrazy: chlapec s dýmkou. Jeden z Piccasova mládí a jeden s jeho vrcholné éry. Ten první obraz byl jako fotka: dokonale realisticky zachycená světla, stíny, výraz tváře i okolního prostředí. Ten druhý obraz byl klasickým příkladem toho, co si představíme pod Piccasem – změť útvarů, tahů štětcem a něčeho, v čem možná jen díky nápovědě pod malbou najdeme člověka s jakousi dýmkou. Ale pak už to vynesení soudu není vůbec tak jednoduché, jako na začátku.Tenkrát jsme mohli říct: „No jo, zase někdo, kdo neumí kreslit, a tak se snaží aspoň zapůsobit takhle, něco načmárat a vydávat to za umění.“ Jenže, ten první, realistický obraz, dává nahlédnout, že to tak asi nebude. Že malíř zkrátka vidí věci novým pohledem. Už zvládl ten, který mi považujeme za dokonalý, a odvážil se udělat krok dál. A to, že je to pořád ještě občas srozumitelné nám neumělcům, je podle mě to umění.


V noci jsem se vypravil na lov nočních fotek, se stativem. dvěma foťáky a kapucí jsem držel ruku nad čočkou foťáku, aby mi na objektiv nenapršelo, zatímco šestnáctisekundová expozice kouzlila noční obraz fontány. Aspoň doufám, že něco vykouzlila, na filmu nemám možnost to hned zkontrolovat. A digitál jsem používal spíš kvůli náhledům, ten film byl evropsky drahý. Rozloučím se s Bruselem i dnešním příspěvkem několika ukázkami.

Brusel - day 2

„Do you have some map of this place?“
„Yes, one euro, please...“
„Well, we don’t need the whole book, can we just get this map?“
„Sure,
as you wish...“, said the man in info-kiosk in Bruggs, and without smile or
hesitation he handed us the scissors.

Tak to je zatím asi nejvtipnější zážitek tady z Belgie. Naprosto nečekaný, a my jsme samozřejmě nevyužili lákavé nabídky zničit draze koupenou mapu plnou zajímavých informací o městě Bruggy, které mi přišlo jako koncentrát belgických památek. Což mi samozřejmě jakožto belhajícímu fotografovi docela vyhovovalo.

Další výrazná překvapení se tu už nekonaly, všechny památky byly upravené, čisté, město jako ze škatulky a já se dvěma foťáky připomínal přeoperovaného Japonce. Až pozdě jsem si uvědomil, že v Canonu mám černobílý film, takže některé hříčky s odrazy barev podzimu od hladiny nebudou možná na zvětšených klasických fotografiích až tak působivé.

Při focení pohyblivých objektů (kachny, rackové, lodě…) jsem si uvědomil, v čem je také zajímavé, krásné a obtížné fotografování. Ti, kdo mě znají, asi poznají, že do téhle skládačky teď zamíchám i pár dílků z rozhodovací vědy a mnoha dalších oblastí:

Když fotograf sleduje, řekněme, plující loď, která se přibližuje, tak se může zdát, že čím déle počká, tím lépe. Čím blíž loďka připluje, tím lepší a podrobnější fotka z toho bude. Jenže... Jenže je tu nebezpečí toho, že se záběr změní. Že mi před objektiv vejde nějaký ohleduplný chodec, který se též rozhodne fotografovat. Slunce zajde za mrak. Dostane se do záběru sloup. Loď se jinak natočí... Je spoustu věcí, které skrze svůj omezený pohled objektivem nestíhám sledovat a tak nevím, kdy se něco takového stane. Napjatě sleduji loď, s prstem připraveným na spoušti, neustále kopíruji svým foťákem pohyb lodi, mimoděk kontroluji rohy hledáčku, jestli mi tam nevlezl nějaký rušivý prvek. A vím, že mám pravděpodobně jen jeden pokus. Když cvaknu moc brzo, uvidím, jak loď připlouvá do mnohem parádnější a fotogeničtější polohy, a já tam budu stát, budu vědět, o co jsem přišel, a nevyfotím nic. Když to ale „přečekám“, snímek nebude žádný, případně narušený něčím, co tam nepatří.

A někde mezi tím je přesně ten okamžik, ze kterého vznikne krásná fotka...

Tak, jako jsem v téhle úvaze použil více různých dílků, tak i tahle úvaha v nějakém směru platí i jinde. Myslím, že každý si pod tím něco vybaví, co jemu osobně něco řekne. Mě až překvapilo, kolik úplně odlišných nátěrů může tohle celkem obyčejné zamyšlení mít. Snad se bude líbit i vám.

Teď mám možnost chodit dva dny sám po Bruselu, tak mi držte palce, ať se neztratím v evropském systému metra. Víte, že jsou tu třeba stanice, kde se z metra na tramvaj přestupuje směrem dolů?

Brusel - day 1

Cestování autobusem je jeden z nejhorších způsobů, jak trávit čas. Student Agency se nám to sice částečně pokusila vynahradit promítáním filmů. Příjemně ucházející byla slazená komedie Po čem ženy touží, zabil to ale jeden z filmů, které jsem radši nedokoukal – Blbý a blbější- Jak jeden blbec potkal druhého (název asi není zcela přesný). Zato povídky pánů Šimka a Grossmanna, které běžely na jiném zvukovém kanále (celkem jich má SA 6!) a nepřekonatelný vrchol českého humoru – Jára Cimrman – dokázali podle roztroušených výbuchů smíchu spolehlivě odlišit, kdo ze spolucestujících sleduje film a kdo poslouchá Můj první klobouk. Brzo ráno jsme dojeli do pošmourného bruselského počasí.

Aha, už chápu, proč máme vždycky vynechávat první odstavec! Takže, Brusel, hlavní město Belgie a sídlo orgánů EU, je také město plné zajímavých lidí z různých koutů světa. Nejsem si docela jistý, ale mám pocit, že minority tu mají majoritu. Obzvláště výrazné to bylo na zdejším tržišti (hodně mi připomínalo pankráckou tržnici, dokonce tam je v pozadí i stejná budova). Vůbec nevadilo, že nemluvím ani vlámsky, ani francouzsky, tady na tržišti se mluvilo arabsky, anglicky, případně gesty, tancem (tzv. rumba s dvěma bedýnkami kiwi), pokřiky „extra extra extra extra extra!!!“ apod. Sehnalo se tu všechno a skutečně se to nedá srovnávat s nějakým trapným supermarketem.

Nevím, proč jsem si vždycky představoval Atomium takové nějaké menší... Pravdou je, že je to kolos viditelný ze široka daleka, součást bruselského výstaviště. Ale naopak čurající chlapeček, pro mnohé symbol Bruselu nebo dokonce Belgie, je soška tak malá, že kdyby kolem nestál houf rodinných fotografů...

„Já vyfotím tebe, pak vyfotíš ty mě, a pak seženeme někoho, kdo vyfotí oba, a pak my vyfotíme jeho, a jeho a mě, a jeho a tebe. A pak seženeme někoho, kdo vyfotí nás tři...“

Centrum Bruselu je ale historická metropole každým coulem a musím říct, že v sobotu v noci měla skutečně pěknou atmosféru (ne nepodobnou té v Praze, ale jako turista to člověk asi vnímá víc).

Fotografiemi nočního centra končím dnešní příspěvek, stay tuned for more:)

Sametová jízdenka a decision making

Jak dlouho je potřeba na vznik nového vědního oboru? Většina dnešních vědních disciplín, jejichž zásluhou vědci získavájí tituly, granty a občas i vědomosti o skutečném fungování věcí, má své kořeny už v antickém Řecku. Jedna z nejmladších uznávaných věd, sociologie, klade své počátky na konec 19. století. A věda o rozhodování? Svůj vznik datuje do roku 1954, kdy se zrodila ze svazku ekonomie a psychologie... Věda o rozhodování (anglicky Decision science) se zabývá studiem procesu rozhodování jedince, rozborem jednotlivých metod určování preferencí, vytvářením a axiomatizací modelů, které mohou odhadnout způsob rozhodnutí. Účelem je zkoumání možností kultivace a manipulace jedincových rozhodnutí. Používají se hutně matematické, statistické a pravděpodobnostní metody. Tak, to byl stručný úvod do vědy, která mě zaměstnávala tenhle víkend.

Jak dlouho je potřeba na proniknutí do nového vědního oboru? Týden:) Samozřejmě, jde jen o úvod, možná dokonce jen o úvod do úvodu, ale bylo poměrně příjemné zjistit, že jistý univerzální jazyk matematiky, sociologie a psychologie se dá uplatnit docela všestranně.

Naopak teorie o rozhodování jsem v praxi raději neuplatnil. Když jsem seděl v pobočce GTS a váhal, jestli vzít jedno z posledních míst do Bruselu, nebo ne, nekreslil jsem si tabulku mezního užitku ani nečrtal křivku užitkové funkce. A tak díky laskavosti belgických čtenářů mého blogu a akci Velvet od GTS můžu jet do Bruselu za necelých 800 Kč tam i zpět. Díky moc!

Vracím se přesně na sedmnáctý listopad, abych si i tady vychutnal oslavy vzniku novodobé demokracie v České republice, hned poté, co se vrátím z kolébky demokraie současné a budoucí, evropské...

Whoever laughs is a communist!(Fry, Futurama - A taste of freedom)

Do Bruselu se těším nejen kvůli mým hostitelům, Evropskému parlamentu a chvilkovému odříznutí od zdejšího zaneprázdněného světa. Je to příležitost, jak se pokusit zachytit fotoaparátem život v úplně neznámém místě. Tentokrát bez cestovní kanceláře.

Jestli máte cestovatelské cuky, koukněte se, jestli by se vám v nabídce GTS něco nelíbilo. Jo a taky vám sem dám odkaz na www.pravednes.cz, kde najdete velké množství neuspořádaných odkazů. Taky citáty matfyzáků a server nejlepších chatovacích hlodů by vás mohly na chvíli zabavit.

Mam novej dzob
jakej?
delam admina
a kolik ti platej
zatim nic, voni vo tom este nevedej

A když vás to nerozptýlí, zkuste žonglovat, to zabere zaručeně!

Obrázky, fotky, čas

Chci se s vámi podělit o několik odkazů, které mě poslední dobou zaujaly. Jedná se především o fotografické servery plné ukázek amatérské tvorby, návodů, recenzí apod.

• www.paladix.cz - zajímavé návody, recenze fotoaparátů, ukázky fotek
• www.fotoaparat.cz - nejnavštěvovanější server ohledně fotek, fotoaparátů a fotografování
• fotoodkazy (Václavek weblog) - vida, někdo už si dal práci se shromážděním zajímavých odkazů, kdybych tuhle stránku naše dřív, ušetřil bych spoustu času:)
• www.danheller.com -tenhle chlapík toho nafotil opravdu hodně... Doporučuju třeba jeho snímek noční oblohy (Star trails, fotí se na dloooouhou expozici a výsledky vypadají fantasticky fantaskně - ukázku vkládám vpravo, copyright patří Hellerovi, po kliknutí se mj. dozvíte, co jsou ty svítící houbičky ve spodní části obrázku)
• www.dobre-svetlo.cz - taky tenhle server vypadá zajímavě, ale dá práci se tím proklikávat
• www.album.cz - asi nejjednodušší cesta pro každého, jak si zařídit svoje internetové album fotek

Další odkazy budou přibývat, až doma zprovozním internet. (Pošlete mi prosím vaše odkazy na jakékoli photoblogy nebo galerie, které rádi sledujete.) A proč že tolik fotografií? Fascinuje mě, jak může několik lidí pojmout stejnou fotku úplně odlišně. Že se zkrátka nedá vybrat jedna nejlepší fotka krajiny, ani nejlepší fotka té konkrétní krajiny. Že když se díváte na fotografii focenou s nějakým úmyslem něco sdělit, propůjčuje vám na okamžik autor fotografie svoje vidění světa, svoje oči.

Vidět svět očima druhých a vnímat svými zkušenostmi a city, to je krásná věc a asi jí vděčíme za to, že se nám fotky tak líbí a tak nás uchvacují. A proto je důležité u digitálního fotoaparátu zhluboka dýchat a nevyužít příležitosti cvaknout bez přemýšlení cokoli na první namíření. Věnovat pozornost a zodpovědnost tomu, co děláme. Abyste dali do fotky kousek sebe, musíte dát fotce hlavně svůj čas. A tohle vlastně platí nejen o fotkách, že?