Otázky, odpovědi, citáty a Potěmkin

Už delší dobu nosím v hlavě tenhle článek, článek o otázkách, iluzích a hledání. Nebudu se tu pouštět do příliš filosofických úvah, ale pokud vás k takovým vyprovokuju, budu jenom rád.

Asi první myšlenka na tohle téma se mi nastrčila do hlavy, když jsem na Britských listech četl kritiku Fulghuma a "jemu podobných". Autor zdůrazňoval, jak mu vadí jejich povšechnost, neupřímnost a laciné "přitakání životu" s vidinou velkého zisku. Musím říct, že s touto kritikou jsem rozhodně nesouhlasil, Fulghum je můj oblíbený autor a jeho upřímnosti si vážím. Spíš mě napadlo: není někdy opravdu "přitakání životu" laciné?

Mám teď na mysli hlavně citáty, takové ty krásné hlubokomyslné perly o velkých věcech. Výjimečně pěkné citáty najdete třeba na wikiquote, no a ty trapné sem ani radši dávat nebudu. Možná víte, o čem mluvím. Někdy jsou to i přísloví: "Na každém šprochu je pravdy trochu." (samozřejmě, že ne) Jindy jsou to přeposílané emaily, které nám radí, abychom každý den potěšili své blízké (tím, že jim přepošleme ten mail). Vybral jsem jeden z těch hezčích:

Život se neměří počtem nádechů a výdechů,
ale chvílemi, které nám vzaly dech!

A pak jsou to relativizující odpovědi na důležité otázky, které nás mají ukolébat k životu bez cíle.

Pamatujete na Potěmkina, jednoho z vynálezců Matrixu?:) Když v roce 1787 vyrazila Kateřina II. na obhlídku své země, ministr Potěmkin vystavěl na trase falešné, "potěmkinovy vesnice" (termín existuje i v angličtině). Carevna mohla být spokojena s tím, jak pěkně si její poddaní žijí, a nemuselo docházet k žádným reformám. Zdánlivě. Všechno to ale byly jen kulisy, vystavěné tak, aby nebyla vidět skutečná bída obyvatel Ruska. Ti byli navíc přesvědčeni nebo podplaceni, aby na panovnici mávali a možná jí i jásavě sdělovali, jak dobře že se mají. Kateřina mohla mít naplňující pocit sebeuspokojení a nemusela si lámat hlavu se skutečností, která by byla složitější. Místo toho jí byla připravená iluze, založená na falešných zkušenostech, a tímpádem bez možnoti se svobodně rozhodnout.

Já si ale myslím, že kdyby Kateřina jen trochu chtěla zjistit, jak to je skutečně, jistě by si to zjistila. Stačilo by nechat zastavit a projít se trochu stranou, sehnat si vlastní a důvěryhodné zdroje informací nebo více a lépe poslouchat... Jenže s tím by pak byla spousta práce, žejo, a navíc, kdo by o sobě chtěl vědět, že špatně vládne svojí zemi? A tak se nechala vést Potěmkinem po předem připravené trase, mávala "šťastným" poddaným a užívala si svůj výlet.

Nejsem žádný odborník na historii, spíš se mi to líbí jako přirovnání. Všichni máme možnost uvažovat o tom, co nám potěmkinové dneška nabízejí, a máme tak i jedinečnou příležitost obejít kulisy a zjistit, že... že bude potřeba stavět novou vesnici, něco dělat, pomoci lidem. Nestačí hledat otázky a spokojit se pak s tím, že na ně asi nejsou odpovědi. Nebo zajásat, že jsou ty odpovědi až podezřele příznivé, podobné těm, jaké bychom chtěli slyšet. Hledat odpovědi, které se mi líbí, znamená překrucovat skutečnost. Uvažovat o velkých věcech samo o sobě nestačí. Snít velké sny je důležité, ale důležitější je, jak k nim a ke světu přistupujeme, vlastně jak přistupujeme k čemukoli. Máloco mi přijde tak jasné a obecné, jako to, že záleží na přístupu.

Vezměte si z toho, co potřebujete. Díky. Keep searching:)

P.S. Tady je stránka, kterou jsem zrovna náhodou našel a jsem z ní nadšný! Pokud znáte Calvina a Hobbese, budete taky, a jestli ne, tak je nejvyšší čas. Sbírka citátů Billy Wattersona. Určitě z ní občas něco přidám. Ale až budu mít tu správnou kreativní náladu:)