Werner Bischof - nadhled zblízka

Dneska skončila v Obecním domě výstava díla švýcarského fotografa Wernera Bischofa. Když nepočítám fakt, že se zde nesmíte dotýkat exponátů ani vystaveného dvd přehrávače, byla to dobrá výstava působivých fotografií v úžasném prostředí...


Werner Bischof začínal jako umělecký fotograf, později začal fotit reportáže pro časopisy "Du", "Paris Match" a "Life". Brzy se začal vzpouzet politizaci a nežádoucí editaci jeho reportáží, chtěl vyprávět skutečný příběh a ne senzaci, měl jsem z jeho zápisků a fotografií pocit, že mu záleželo na lidech... tak moc, že ho to vyčerpávalo a trápilo. Určitě těžkou zkouškou pro něj muselo být focení hladomoru v Indii.

Cítil jsem potřebu jít ven a poznat opravdovou tvář světa. Od této chvíle chci se musím zaměřit na lidské utrpení.

Zamýšlel jsem se nad tímhle citátem. Nepřímo totiž staví na roveň skutečnou tvář světa s nevyhnutelným utrpením. Je to tak? A vzpomněl jsem si v tu chvíli na dopis o vesnici, který jsem dostal asi před dvěma roky a který trochu pozměnil můj pohled na sebe ve světě. Taky jsem si vzpomněl na to, jak nám válečný fotograf Patrick Chauvel vyprávěl o tom, proč stále pokračuje ve fotografování on a jak mu to posenzaciprahnoucí editoři znesnadňují.

Černobílé fotografie jsou tak nějak čisté... Proč asi? Možná proto, že si kousek skutečnosti (barvu, odstín, vůni) domýšlíme a tím více namáháme naše hlavičky? Nebo dává více vyniknout tvarům, křivkám a plochám? Někde jsem slyšel, že se nám sny zdají černobíle, co myslíte?

Odkazy na fotografie Wernera Bischofa:

• Wikipedia
  
• oficiální stránka
  
• Google images
• Magnum(agentura, ne tv seriál o detektivech ani zmrzlina:)
  

Dneska jsme celé odpoledna s přáteli fotografovali v centru města. Bylo úžasné počasí, jarní slunce rozmodřilo oblohu, na které vítr roztrhal šedobílé mraky. Létali rackové (hejno racků, kterým dva manželé házeli z mostu Legií rohlíky, mě stálo skoro celý film:), chodili turisté i domorodci, tekla Vltava, slunce se odráželo od domečků na nábřeží... a podruhé v krátké době jsem si uvědomil, v jakém krásném městě to vlastně žiju.

Večer jsem se stavil na studentské mši u sv.Salvátora, musím vám všem doporučit kázání (i knížky a články) doktora Tomáše Halíka, ten člověk umí obdivuhodně přemýšlet, melodicky mluvit (jeho oznámení "doučujeme němčinu v místní kryptě" znělo opravdu hrůzostrašně:) a vystihnout podstatu věci tam, kde byste ji možná nečekali. Domů jsem ale dorazil pěkně promrzlý, jaro se přece jen vrátilo jen díky sluníčku a na odložení zimní bundy je ještě brzy. Ale časem se oteplí, slunce se předvedlo, že tu ještě je a že se zase máme na co těšit, ona teplota na bodu mrazu u nás nikdy napořád nevydrží.
Jo a začíná letní semestr...