Klasika...

Jeli jsme autobusem z Kunratic u Cvikova a já byl ještě nadšený z toho, jak jsem si koupil klasický foťák a teď jsem svoje čerstvé zkušenosti sděloval všem, kdo si včas neodsedli dostatečně daleko.
"Klasika má pořád dost výhod ."
"Počkej, to jako myslíš klasický běžkování?"
"Ne, klasická fotografie."

A najdnou jsme zjistili, že slovo klasika znamená pro každého něco jiného. Pro kamaráda z English Campu, člena Atletů v Akci, to bylo klasické běžkování soupeřící dnes s novějším bruslením. V tanci se mezi klasiku zařadí waltz, valčík a polka, tance s delší historií než novější latina a další styly. Nejen v architektuře pak existuje klasicismus, umělecký směr čerpající z antické historie, pokud si dobře vzpomínám (teda na hodiny Dějin umění, ne na tu antickou historii :)

Kapitola sama o sobě je slovo klasika v hudbě. Pro někoho je klasika Mozart, Beethoven, Bach, Listz nebo Händel, pro jiného jsou i klasika i Beatles nebo dokonce Queen, tedy skupiny ne starší než pár desetiletí. Rolling Stones bývají označováni za živé klasiky. Každý zkrátka tím pojmem klasika míníme v té konkrétní podobě něco jiného. Klasická literatura představuje úžasnou studnici zkušeností, informací a krásných příběhů a textů. I když komu by se do té studně chtělo?

"Classic literature - Something that everybody wants to have read and nobody wants to read."
Mark Twain, Speech at Nineteenth Century Club, New York, 20 Nov 1900

Klasická literatura představuje úžasně profiltrovaný obsah - co nestálo za zapamatování, bylo kolektivní pamětí přes staletí zapomenuto. Na nás teď zbývá jen to ověřené, dalo by se říci. A klasika má v různých odvětvích i další významy, určitě jsou klasické malířské techniky, klasická medicína, klasické programátorské jazyky, vlastně i některé jazyky samotné nesou označení klasické.

Něco je ale všem těm označením "to je klasika" společné. Klasika je něco staršího než věci nejnovější. Pravděpodobně je to i osvědčené nebo dobré, vždyť jinak bychom o tom ani nevěděli. Klasika jakéhokoli druhu už prošla svojí bouřlivou pubertou, všichni se k ní už vyjídřili, obvykle nepřijde s něčím zcela nečekaným.

Klasika ale neznamená, že je to věc překonaná. A dokonce, k mému překvapení, může znamenat něco nového. Nový přístup k problémům, ke kráse a vnímání. Pro mě je třeba klasická hudba v podstatě novější hudbou, protože jsem se k ní dostal pořádně až před mojí maturitou. Dříve, než jsem začal fotit klasické fotografie, strávil jsem dvě léta s fotoaparátem digitálním. Překvapeně jsem pak musel konstatovat, že supermoderní digitální kompakt stejně nenabízí komfort zaostřování a okamžité spouště, kterou mi poskytne jakákoli klasická zrcadlovka. Klasická fotografie pořád v lecčems překonává fotografii digitální.

Možná to trochu souvisí s tradicemi. Dodržování tradic je celkem zajímavá věc, každý na ní máme vědomý či podvědomý názor a myslím, že skoro každé odvětví má své tradice a i antitradice, tedy inovace. Osobně si myslím, že tradice reprezentují něco, co funguje, jinak by to nemělo šanci stát se tradicí. Pokud se změní podmínky, je nutné zvážit, na jakých základech naše jednání stavíme, k čemu směřujeme. Pokud v tom může tradiční vědomost pomoci, není důvod jí zahazovat. A naopak, pokud je tradice dodržována jen pro tradici samu, je zcela namístě o ní pochybovat a přemýšlet o nových postupech. To samé platí o přijetí novinky jen proto, že je to zrovna novinka. Na základě čeho si myslíme, že nové věci jsou lepší než to, co je osvědčené? Proč by okamžitý nápad měl převážit desítky let zkušeností. Jistě, často tomu tak je, zářných příkladů je spoustu. Sama novost však k dokonalosti nestačí.

Někdy je klasika překvapivě lepší a je úchvatné to pozorovat... Jindy je změna přístupu a porušení zažitých konvencí a tradic přesně ta odvážná věc, kterou musíme udělat, aby se změnilo to, na co už se od nepaměti klasicky nadává.


P.S.

Zvláštní kapitolou je humor, který vychází z klasických schémat, ale mění je a improvizuje, připraví překvapivou pointu, budovanou vlastně právě tak dlouho, jako klasika sama, ovšem pointu vybroušenou právě tím novým přístupem. Terry Pratchett takhle přepracovává klasiky (Maškaráda je nový Fantom opery, Soudné sestry si poddaly McBetha, Těžké melodično se vrací ke klasickým rockovým kapelám a Pohyblivé obrázky se smějí klasickým Hollywoodským filmům). V americe patří ke klasickým vtipům kategorie bar jokes, tedy třeba "Přijde kytka do baru, sedne si a barman povídá: 'Co tak zvadle?'" Často se barový vtip opírá o interakci mezi etnickými menšinami. No a proč to celé vykládám: vtip, který tuhle kategorii a její stereotypy používá ke své pointě, mi učaroval svojí jednoduchostí.

Přijde takhle kněz, rabín, černoch, číňan a albín do baru.
Barman se na ně tak podívá a říká:
“Co to je, tohleto? Nějakej vtip?”