Obložená obloha

Hladce, jako dlaň do vlažné vody, jsme se s letadlem vloupli mezi dvě slupky mraků. Načechrané mohutné chuchvalce, živé, převalující se, majestátní, a přece heboučké a přátelské. Slunce z ostrého úhlu propůjčovalo zdánlivým sněhovým pláním teplou zlatavou barvu - ticho bylo vidět všude kolem nás.

Fascinuje mě obloha. Vždycky, když se dívám na plynoucí mraky, vnímám, jak teče čas, jak velký je svět a jak jsme malincí. Mraky jsou ve výšce jednoho až deseti kilometrů nad mořem, my ve výšce jednoho až dvou metrů nad zemí. A můžeme se na ně dívat jenom zespodu. Pokud ovšem neletíme letadlem. Z nadmračného prostoru pochází i úvodní zápisek, který jsem pro vás v kterési turbulenci nad Británií naškrábal.

Když jsme letěli, všiml jsem si na podkladu bílé vatovité vrstvy mraků malého šedého předmětu... počkat...ano, letadla, které se pohybovalo několik set metrů pod námi. Chvíli jsem na něj civěl a pak mi došlo, že je to stín našeho letadla. Jak jinak bych si mohl vysvětlit takovou náhodu, že se dvě letadla ve vzduchu potkala tak zblízka. Jen jsem hned nepřišel na to, jak je možné, že se odráží tam, kde nejsou mraky dostatečně husté (huuustýýý:). A taky, proč letí trošičku jiným směrem? Jaký náklon zdroje světla to může způsobit...
A pak jsem si uvědomil, že to není náš stín. Opravdu to bylo jiné letadlo, které zkrátka sdílelo stejný vzdušný prostor. Pomalu mi zmizelo z očí, schovalo se pod okraj mého okýnka a já tam zůstal a dumal jsem, proč jsem si myslel, že je to náš stín? A přemýšlel jsem, jestli to takhle lidi dělají často, přisuzují svoje vlastnosti ostatním a způsobují nedorozumění.


Když jsme byli nad mraky, bylo pořád slunečno. Dole, kilometry pod námi, lidé neviděli slunce, možná jim dokonce pršelo. A my jsme byli povznesení nad špatné počasí, osvícení sluncem, které dopadalo přímo i odráženo od mlžně bílých mraků pod námi. Kouzelný pocit. Jak často bychom tohle potřebovali v životě - povznést se nad nepřízně, nedorozumění a uvědomit si, že nahoře je Slunce, i kdy si jej zrovna neuvědomujeme, necítíme jej a nevidíme.

• krásné obrázky denní oblohy na novozélandské stránce
• na Wikipedii si přečtěte něco o obloze
  

Pohled na oblohu je jedna z věcí, kterou nám nikdo nevezme. Stejně jako déšť padá na bohaté i chudé, na oblohu se mohou dívat lidé z celého světa. Vidí ji trošičku jinak, zvlášť v noci, ale je to sjednocující prvek. A přitom tak různorodý. Tolik různých mraků, mlžných oparů, barev... a v kombinaci s různým osvětlením je to hotové umělcovo plátno. Nádherná, uklidňující a čisťounká zimní obloha, rozbouřená večerní obloha podzimní, západ slunce krátce po dešti, duha po letní bouřce... A v každé části světa mají v tuhle chvíli nějakou oblohu. A každý člověk k obloze pohlédl. A někdo i vzhlédl a zasnil se. Nebe je také symbol, směr, směřování, mířit k výšinám, jít za svými sny. Důvěřovat v to, že nahoře je tak jako tak Slunce.


Krásné fotky oblohy jsou odkazovány z původních zdrojů (Wikipedia, Worth1000, Rayching), fotka velšské krajiny s jezírkem je moje. Jo a budu rád, když mi klepnete na reklamu a hlavně dáte vědět, jak se vám to líbilo, váš názor a pohled na oblohu a stín a Slunce a nebe.