Eskalace napětí
Podíval jsem se pod sebe a udělalo se mi zle - propast plná ostrých hran se táhla desítky metrů dolů do podzemí. Zatočila se mi hlava. Bylo mi jasné, že mě čeká dlouhý a namáhavý sestup, jenže jsem netušil, jak obtížný bude ten první krok. Potemnělé světlo mi naznačovalo, že tentokrát jsem na to sám. S námahou jsem polknul.
Jediné uklouznutí, jediné zaváhaní by znamenalo nekontrolovatelný pád. Bezradně jsem se pokoušel přenést váhu z jedné nohy na druhou, ale bezvýsledně. Přidržoval jsem se ujíždějícího a kluzkého lana a znova se ho pouštěl, ochromen strachem. Nespočetněkrát už jsem byl odhodlán vykročit a pokaždé mě zastavilo vědomí mojí nejistoty. Jedna za druhou se objevovaly temné příležitosti, lámaly se a mizely kdesi pode mnou, ve zdánlivě bezedné propasti, do níž jsem, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně, směřoval.
A najednou ten laskavý hlas. Kde se, tady nahoře, vzal průvodce? Myslel jsem, že se mi to zdá, ale bylo to tak. Zapřel se o lano, poradil mi, kde se chytit, jak vykročit, a dodal mi odvahu k cestě dolů.
Tímto děkuji zaměstnanci Dopravních podniků na stanici metra Náměstí Míru, že si všiml nahoře u vstupu na eskalátory zoufalého človíčka, který se s berlema v rukou, bolestí v nohou a děsem v očích už pět minut neohrabaně snažil naskočit na eskalátory. Nikdy se už nebudu divit babičkám, které se bojí nastoupit na ryche jedoucí schody. Díky berlím jsem si paradoxně všiml hodně věcí, a tak děkuji i těm, kteří si všimli, že potřebuji pomoct. Díky.
"Star Wars" - Masarykovo nádraží, paxik 2005
Jediné uklouznutí, jediné zaváhaní by znamenalo nekontrolovatelný pád. Bezradně jsem se pokoušel přenést váhu z jedné nohy na druhou, ale bezvýsledně. Přidržoval jsem se ujíždějícího a kluzkého lana a znova se ho pouštěl, ochromen strachem. Nespočetněkrát už jsem byl odhodlán vykročit a pokaždé mě zastavilo vědomí mojí nejistoty. Jedna za druhou se objevovaly temné příležitosti, lámaly se a mizely kdesi pode mnou, ve zdánlivě bezedné propasti, do níž jsem, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně, směřoval.
A najednou ten laskavý hlas. Kde se, tady nahoře, vzal průvodce? Myslel jsem, že se mi to zdá, ale bylo to tak. Zapřel se o lano, poradil mi, kde se chytit, jak vykročit, a dodal mi odvahu k cestě dolů.
Tímto děkuji zaměstnanci Dopravních podniků na stanici metra Náměstí Míru, že si všiml nahoře u vstupu na eskalátory zoufalého človíčka, který se s berlema v rukou, bolestí v nohou a děsem v očích už pět minut neohrabaně snažil naskočit na eskalátory. Nikdy se už nebudu divit babičkám, které se bojí nastoupit na ryche jedoucí schody. Díky berlím jsem si paradoxně všiml hodně věcí, a tak děkuji i těm, kteří si všimli, že potřebuji pomoct. Díky.
"Star Wars" - Masarykovo nádraží, paxik 2005
1 Comments:
koukám, Pavlíku, že i s omezenou možností pohybu, zažíváš mnohá dobrodružství (a umíš to taky náležitě podat ;) Doufám, že budeš mít vždycky na dosah někoho, kdo ti pomůže!
Mimochodem by mě zajímalo, odkud jsi vyfotil ten pohled na kolejiště na Masaryčce - vypadá to celkem zajímavě..
By Terry*, at září 18, 2006 10:49 odp.
Post a Comment
<< Home