Kreativní myšmaš 2
Tentokrát jsem to pojal nějak... divně. Podle zadání by se mělo jednat o zamyšlení nad "výstřelem do života". Pokusil jsem se o uchopení tématu prostředky zúčastněných osob a netriviálně sdělit nějakou myšlenku. No nevím. Ale abyste neřekli, že před váma schovávám to, co se mi nepovede:
Výstřel do života
Už to bude tak sedmá minuta. Zatim je to všechno v klidu. Teda člověk nikdy neví, že jo, stát se může všechno. Ale zatim to de. Ten vpravo mě docela štve, drží se mě z posledních sil. Nemá nárok. Je jasný, že nevydrží a odpadne během tohodle kiláku. Jenže do tý doby mi bude funět do ucha a štvát mě tím svým lapáním po dechu. Prej začal dělat autoškolu… debil. Kdyby místo toho trénoval.
Kdo je to přede mnou? Nějakej namakanec z Dukly, no to je jasný, na toho nemám, nemá cenu se kvůli tomu rozčilovat. Však já ho jednou dostanu. Nemusim bejt nejlepší. Teda jako ne hned. Však oni uvidí, to je přejde, dělat si ze mě srandu! Ten magor Bob ať se jde vycpat, i s tou jeho Irenou. K čemu jim to je teď, no? Akorát nemaj čas a kilák už běhám rychlejc, než voba dohromady. Teda jako rychlejc, než von. Nemá nárok a Irena uvidí… Fakt, je divná. A ten slizoun Luboš a ty jeho řeči o tom, abych to prej nebral vážně, to uvidí, frajer, co mám brát vážně. Z tohohle závodu bude aspoň osobák.
Všichni od nás sou za mnou. Nemaj šanci, ani jeden. Jsou to stejně volové. Na trénincích dělaj srandičky a ani čas si většinou neměřej. Místo toho se spolu pořád bavěj. Stejně bych tam s nima nešel, i kdyby mě pozvali. Trénujou jenom občas, a sami vod sebe skoro vůbec. Flákači. Jako by je k tomu musel někdo nutit. Závody jako kdyby pro ně byla povinnost. Skoro nemá cenu je překonávat, ty trosky mi za to nestojej. Přesně, jak říkal trenér: „Závoď sám se sebou!“
Jak to můžou nevidět? Běžet dopředu, úplně free, osvobozenej od přemejšlení. Člověk nemusí nic řešit, o nikoho se nemusí starat. Dokonalá harmonie, pohoda, uklidnění. Pořád po mě někdo něco chce, ale teď dělám, co chci já. Připravit, ke startu, pozor, výstřel. Běžím a na ničem a na nikom mi nezáleží.
Připravit, ke startu, pozor…
Výstřel do života
Už to bude tak sedmá minuta. Zatim je to všechno v klidu. Teda člověk nikdy neví, že jo, stát se může všechno. Ale zatim to de. Ten vpravo mě docela štve, drží se mě z posledních sil. Nemá nárok. Je jasný, že nevydrží a odpadne během tohodle kiláku. Jenže do tý doby mi bude funět do ucha a štvát mě tím svým lapáním po dechu. Prej začal dělat autoškolu… debil. Kdyby místo toho trénoval.
Kdo je to přede mnou? Nějakej namakanec z Dukly, no to je jasný, na toho nemám, nemá cenu se kvůli tomu rozčilovat. Však já ho jednou dostanu. Nemusim bejt nejlepší. Teda jako ne hned. Však oni uvidí, to je přejde, dělat si ze mě srandu! Ten magor Bob ať se jde vycpat, i s tou jeho Irenou. K čemu jim to je teď, no? Akorát nemaj čas a kilák už běhám rychlejc, než voba dohromady. Teda jako rychlejc, než von. Nemá nárok a Irena uvidí… Fakt, je divná. A ten slizoun Luboš a ty jeho řeči o tom, abych to prej nebral vážně, to uvidí, frajer, co mám brát vážně. Z tohohle závodu bude aspoň osobák.
Všichni od nás sou za mnou. Nemaj šanci, ani jeden. Jsou to stejně volové. Na trénincích dělaj srandičky a ani čas si většinou neměřej. Místo toho se spolu pořád bavěj. Stejně bych tam s nima nešel, i kdyby mě pozvali. Trénujou jenom občas, a sami vod sebe skoro vůbec. Flákači. Jako by je k tomu musel někdo nutit. Závody jako kdyby pro ně byla povinnost. Skoro nemá cenu je překonávat, ty trosky mi za to nestojej. Přesně, jak říkal trenér: „Závoď sám se sebou!“
Jak to můžou nevidět? Běžet dopředu, úplně free, osvobozenej od přemejšlení. Člověk nemusí nic řešit, o nikoho se nemusí starat. Dokonalá harmonie, pohoda, uklidnění. Pořád po mě někdo něco chce, ale teď dělám, co chci já. Připravit, ke startu, pozor, výstřel. Běžím a na ničem a na nikom mi nezáleží.
0 Comments:
Post a Comment
<< Home