Plný dřez a rytmus
Když přemýšlíme o nějakém uspořádání, systému nebo pravidlech, působí to na nás často negativně. Nepříjemně, jako když nás něco neurčitým způsobem svazuje. Naopak plánování na poslední chvíli, nebo lépe řečeno flexibilita, to je vlastnost, na kterou bychom si vsadili. Nezávislost na předchozích závěrech, možnost začít kdykoli znovu.
V kuchyni se mi teď začalo hromadit nádobí. Ne, že bych ho nějak moc spotřebovával. Důvodem není ani to, že bych nádobí neuměl mýt. Zkrátka jsou na práci jiné věci, zkoušel jsem, jestli ještě umím dělat vlastní omáčku a těsto na pizzu (přijďte v pátek!), vždycky je po ruce jednodušší věc, kterou můžu do svého programu zařadit. Myslím, že tak je to často: volíme nejjednodušší dostupnou variantu, i když si zaděláváme na budoucí potíže (např. pro bezdomovce, které jsem mohl poznat, je tato nebezpečně jednoduchá zvyklost alkohol, pro jiné to může být pokračování v zaměstnání, které je ubíjí, jenom proto, že je to jednodušší, než se snažit to změnit). Nádobí, to je jedna z těch věcí, které se snadno odsouvají. A tak se začalo hromadit. Jako by symbolizovalo ty unáhlenosti, které mě tak mrzejí...
Dřez už na to nestačí a jeho okolí se pomalu proměňuje ve skladiště pekáčů se zbytky zaschlého sýra. A je jasné, že něco musím dělat. Jednoduché by bylo přestěhovat se do jiného bytu, kde by byl dřez prázdý a já mohl začít nanovo (a tentokrát samozřejmě správně, že...? jenže tohle je podle mě útěk). Mohl bych taky doufat, že to nějak samo zmizí, že čas za mě nádobí umyje (obávám se ale, že poločas rozpadu porcelánu je delší než poločas rozpadu mě samotného). A tak zbývá jeden kus nádobí po druhém vzít, udělat si prostor pro jeho umytí, umýt a pokračovat, dokud je co mýt.
Pravidelnost, rozvrh, systém... To nám nezní moc atraktivně, co? A přitom - podívejte se na hudbu, zaposlouchejte se do jakékoli oblíbené skladby a zaručuji vám, že tam najdete všechno tohle. Pravidelný sled určitých dob, rozvržení do úseků nebo kapitol, systém jednotlivých not, akordů, stupnic a taktů. Zjednodušeně řekněme rytmus. To už nezní tak špatně, ne? A je to myslím přesně to, co potřebujeme. Rytmus jednotlivých taktů, dnů a týdnů. Některé z pěkně znějících hudebních prostředků jsou založeny právě na porušení nebo odchylky od rytmu (teď mě napadá jen synkopa, ale tyvíšcomyslim). No a právě k tomu se ten rytmus hodí - je hned co porušovat, k čemu se vracet, na co navazovat, co zrychlovat, zpomalovat a měnit. Jasně, klidně ten rytmus můžeme flexibilně měnit. Ale hlavně to chce ten rytmus mít, zjišťuju, že bez toho to moc dlouho vydržet nejde. Pak si člověk ani nevychutná výjmečné události, když je pro něj výjimečné úplně všechno a tímpádem nic.
No nic. Jdu mýt nádobí... to skutečné i to metaforické. Pomozte mi s tím, prosím. A koukněte se taky k sobě do kuchyňského džezu:)
Mimochodem, ví někdo z vás, co je to gubuk?
V kuchyni se mi teď začalo hromadit nádobí. Ne, že bych ho nějak moc spotřebovával. Důvodem není ani to, že bych nádobí neuměl mýt. Zkrátka jsou na práci jiné věci, zkoušel jsem, jestli ještě umím dělat vlastní omáčku a těsto na pizzu (přijďte v pátek!), vždycky je po ruce jednodušší věc, kterou můžu do svého programu zařadit. Myslím, že tak je to často: volíme nejjednodušší dostupnou variantu, i když si zaděláváme na budoucí potíže (např. pro bezdomovce, které jsem mohl poznat, je tato nebezpečně jednoduchá zvyklost alkohol, pro jiné to může být pokračování v zaměstnání, které je ubíjí, jenom proto, že je to jednodušší, než se snažit to změnit). Nádobí, to je jedna z těch věcí, které se snadno odsouvají. A tak se začalo hromadit. Jako by symbolizovalo ty unáhlenosti, které mě tak mrzejí...
Dřez už na to nestačí a jeho okolí se pomalu proměňuje ve skladiště pekáčů se zbytky zaschlého sýra. A je jasné, že něco musím dělat. Jednoduché by bylo přestěhovat se do jiného bytu, kde by byl dřez prázdý a já mohl začít nanovo (a tentokrát samozřejmě správně, že...? jenže tohle je podle mě útěk). Mohl bych taky doufat, že to nějak samo zmizí, že čas za mě nádobí umyje (obávám se ale, že poločas rozpadu porcelánu je delší než poločas rozpadu mě samotného). A tak zbývá jeden kus nádobí po druhém vzít, udělat si prostor pro jeho umytí, umýt a pokračovat, dokud je co mýt.
Pravidelnost, rozvrh, systém... To nám nezní moc atraktivně, co? A přitom - podívejte se na hudbu, zaposlouchejte se do jakékoli oblíbené skladby a zaručuji vám, že tam najdete všechno tohle. Pravidelný sled určitých dob, rozvržení do úseků nebo kapitol, systém jednotlivých not, akordů, stupnic a taktů. Zjednodušeně řekněme rytmus. To už nezní tak špatně, ne? A je to myslím přesně to, co potřebujeme. Rytmus jednotlivých taktů, dnů a týdnů. Některé z pěkně znějících hudebních prostředků jsou založeny právě na porušení nebo odchylky od rytmu (teď mě napadá jen synkopa, ale tyvíšcomyslim). No a právě k tomu se ten rytmus hodí - je hned co porušovat, k čemu se vracet, na co navazovat, co zrychlovat, zpomalovat a měnit. Jasně, klidně ten rytmus můžeme flexibilně měnit. Ale hlavně to chce ten rytmus mít, zjišťuju, že bez toho to moc dlouho vydržet nejde. Pak si člověk ani nevychutná výjmečné události, když je pro něj výjimečné úplně všechno a tímpádem nic.
No nic. Jdu mýt nádobí... to skutečné i to metaforické. Pomozte mi s tím, prosím. A koukněte se taky k sobě do kuchyňského džezu:)
Mimochodem, ví někdo z vás, co je to gubuk?
