paxik's point of view

Sobota, květen 27, 2006

Klasika...

Jeli jsme autobusem z Kunratic u Cvikova a já byl ještě nadšený z toho, jak jsem si koupil klasický foťák a teď jsem svoje čerstvé zkušenosti sděloval všem, kdo si včas neodsedli dostatečně daleko.
"Klasika má pořád dost výhod ."
"Počkej, to jako myslíš klasický běžkování?"
"Ne, klasická fotografie."

A najdnou jsme zjistili, že slovo klasika znamená pro každého něco jiného. Pro kamaráda z English Campu, člena Atletů v Akci, to bylo klasické běžkování soupeřící dnes s novějším bruslením. V tanci se mezi klasiku zařadí waltz, valčík a polka, tance s delší historií než novější latina a další styly. Nejen v architektuře pak existuje klasicismus, umělecký směr čerpající z antické historie, pokud si dobře vzpomínám (teda na hodiny Dějin umění, ne na tu antickou historii :)

Kapitola sama o sobě je slovo klasika v hudbě. Pro někoho je klasika Mozart, Beethoven, Bach, Listz nebo Händel, pro jiného jsou i klasika i Beatles nebo dokonce Queen, tedy skupiny ne starší než pár desetiletí. Rolling Stones bývají označováni za živé klasiky. Každý zkrátka tím pojmem klasika míníme v té konkrétní podobě něco jiného. Klasická literatura představuje úžasnou studnici zkušeností, informací a krásných příběhů a textů. I když komu by se do té studně chtělo?

"Classic literature - Something that everybody wants to have read and nobody wants to read."
Mark Twain
, Speech at Nineteenth Century Club, New York, 20 Nov 1900
Klasická literatura představuje úžasně profiltrovaný obsah - co nestálo za zapamatování, bylo kolektivní pamětí přes staletí zapomenuto. Na nás teď zbývá jen to ověřené, dalo by se říci. A klasika má v různých odvětvích i další významy, určitě jsou klasické malířské techniky, klasická medicína, klasické programátorské jazyky, vlastně i některé jazyky samotné nesou označení klasické.

Něco je ale všem těm označením "to je klasika" společné. Klasika je něco staršího než věci nejnovější. Pravděpodobně je to i osvědčené nebo dobré, vždyť jinak bychom o tom ani nevěděli. Klasika jakéhokoli druhu už prošla svojí bouřlivou pubertou, všichni se k ní už vyjídřili, obvykle nepřijde s něčím zcela nečekaným.

Klasika ale neznamená, že je to věc překonaná. A dokonce, k mému překvapení, může znamenat něco nového. Nový přístup k problémům, ke kráse a vnímání. Pro mě je třeba klasická hudba v podstatě novější hudbou, protože jsem se k ní dostal pořádně až před mojí maturitou. Dříve, než jsem začal fotit klasické fotografie, strávil jsem dvě léta s fotoaparátem digitálním. Překvapeně jsem pak musel konstatovat, že supermoderní digitální kompakt stejně nenabízí komfort zaostřování a okamžité spouště, kterou mi poskytne jakákoli klasická zrcadlovka. Klasická fotografie pořád v lecčems překonává fotografii digitální.

Možná to trochu souvisí s tradicemi. Dodržování tradic je celkem zajímavá věc, každý na ní máme vědomý či podvědomý názor a myslím, že skoro každé odvětví má své tradice a i antitradice, tedy inovace. Osobně si myslím, že tradice reprezentují něco, co funguje, jinak by to nemělo šanci stát se tradicí. Pokud se změní podmínky, je nutné zvážit, na jakých základech naše jednání stavíme, k čemu směřujeme. Pokud v tom může tradiční vědomost pomoci, není důvod jí zahazovat. A naopak, pokud je tradice dodržována jen pro tradici samu, je zcela namístě o ní pochybovat a přemýšlet o nových postupech. To samé platí o přijetí novinky jen proto, že je to zrovna novinka. Na základě čeho si myslíme, že nové věci jsou lepší než to, co je osvědčené? Proč by okamžitý nápad měl převážit desítky let zkušeností. Jistě, často tomu tak je, zářných příkladů je spoustu. Sama novost však k dokonalosti nestačí.

Někdy je klasika překvapivě lepší a je úchvatné to pozorovat... Jindy je změna přístupu a porušení zažitých konvencí a tradic přesně ta odvážná věc, kterou musíme udělat, aby se změnilo to, na co už se od nepaměti klasicky nadává.


P.S.

Zvláštní kapitolou je humor, který vychází z klasických schémat, ale mění je a improvizuje, připraví překvapivou pointu, budovanou vlastně právě tak dlouho, jako klasika sama, ovšem pointu vybroušenou právě tím novým přístupem. Terry Pratchett takhle přepracovává klasiky (Maškaráda je nový Fantom opery, Soudné sestry si poddaly McBetha, Těžké melodično se vrací ke klasickým rockovým kapelám a Pohyblivé obrázky se smějí klasickým Hollywoodským filmům). V americe patří ke klasickým vtipům kategorie bar jokes, tedy třeba "Přijde kytka do baru, sedne si a barman povídá: 'Co tak zvadle?'" Často se barový vtip opírá o interakci mezi etnickými menšinami. No a proč to celé vykládám: vtip, který tuhle kategorii a její stereotypy používá ke své pointě, mi učaroval svojí jednoduchostí.

Přijde takhle kněz, rabín, černoch, číňan a albín do baru.
Barman se na ně tak podívá a říká:
“Co to je, tohleto? Nějakej vtip?”

Neděle, květen 21, 2006

Volby surround

Tento blog není politický. Není politický, protože já nejsem politický. Nicméně bych rád, aby se u nás v republice zlomil skepticismus a alibismus, které vedou (nejen) k nízké účasti na volbách.

NELZE NEVOLIT. Tím, že někdo nejde volit, dává hlas těm, kdo s ním nesouhlasí. Radši půjdu volit a rozhodnu tak, kdo můj hlas dostane.

Zdržet se hlasování? Kdysi na prvním stupni gymnázia se v rámci třídy o něčem hlasovalo. Nejdříve tajným hlasováním, pak veřejně. Zdržel jsem se hlasování. Okamžitě potom mi to bylo trapné a styděl jsem se za to. Od té doby vím, že dát najevo svůj názor je to nejmenší, jak jej mohu podpořit.

Nesouvisí to samozřejmě jen s volbami, ale s teorií komunikace obecně. Nemůžu předpokládat, že někdo nějak zjistí, co já chci, pokud to jasně nedám najevo. A pořád se divím, jak to funguje. Stál jsem před týdnem pod stříškou, která nás, pacienty nemocnice, chránila před lijákem. Jeden pán se rozodl, že obšťastní sebe, a v důsledku i desítku nás kolemstojících, trochou cigaretového kouře. Holka vedle mě se na to podívala, dala oči v sloup a odvrátila se, aby to nemusela čichat. Paní vedle kuřáka se rozkašlala, vzala malé dítě a šla co nejdále od zdroje exhalací, polohlasně mumljíc cosi o astmatickém záchvatu. Když si všimla, že ani mě není kouř příjemný, utrousila ke mě cosi o "tamtom idiotovi, kterýmu nedojde, že nemá kouřit před nemocnicí". Tak jsem k tomu pánovi šel a poprosil ho, jednou větou, trochu nesměle, jestli by mohl jít kouřit jinam. Omluvil se a šel. Prakticky jsem neudělal nic, než že jsem překonal svoji skepsi ("stejně mě neposlechne") a lenost ("nějak to přežiju"). Podobné důvody nám často brání se vyjádřit. Jak říkával Oskar: "Nic by vám nemělo bránit se vyjádřit!" :)

Když už nás obklopují volby, tak proč se jich neúčastnit. Žijeme ve státě, který nám dává možnost volit. A právě hlasy těch, kteří běžně volit nechodí, mohou změnit něco, co nefunguje tak, jak má. Čím více lidí půjde k volbám, tím menší podíl budou mít extrémní strany (KSČM). A že to nijak neovlivňuje naše životy? Že náš hlas nemá váhu? Jasně, že má.

Je mnoho důležitějších věcí v našich životech, než je politika a volby. Doufám, že to všichni víme. Nicméně jsou věci, které se kolem nás dějí a které se nám nelíbí. Některé z nich můžeme změnit. Jdem do toho, ne?

A doufám, že i na tomhle blogu si častěji čtete o kráse, smíchu, názorech, filosofii, komunikaci, hudbě, náboženství, literatuře, zajímavostech a užitečných informacích (o tom se snažím psát). Jo a byl bych vám vděčný, kdybyste do komentářů nepsali, koho a proč budete volit, připadně proč je ten a ten politik ta či jiná konkrétní část lidského těla... Řekněte to přímo jemu, hlasovacím lístkem. A pak se zase o politiku čtyři roky nemusíte zajímat :)

Neděle, květen 14, 2006

Obložená obloha

Hladce, jako dlaň do vlažné vody, jsme se s letadlem vloupli mezi dvě slupky mraků. Načechrané mohutné chuchvalce, živé, převalující se, majestátní, a přece heboučké a přátelské. Slunce z ostrého úhlu propůjčovalo zdánlivým sněhovým pláním teplou zlatavou barvu - ticho bylo vidět všude kolem nás.

Fascinuje mě obloha. Vždycky, když se dívám na plynoucí mraky, vnímám, jak teče čas, jak velký je svět a jak jsme malincí. Mraky jsou ve výšce jednoho až deseti kilometrů nad mořem, my ve výšce jednoho až dvou metrů nad zemí. A můžeme se na ně dívat jenom zespodu. Pokud ovšem neletíme letadlem. Z nadmračného prostoru pochází i úvodní zápisek, který jsem pro vás v kterési turbulenci nad Británií naškrábal.

Když jsme letěli, všiml jsem si na podkladu bílé vatovité vrstvy mraků malého šedého předmětu... počkat...ano, letadla, které se pohybovalo několik set metrů pod námi. Chvíli jsem na něj civěl a pak mi došlo, že je to stín našeho letadla. Jak jinak bych si mohl vysvětlit takovou náhodu, že se dvě letadla ve vzduchu potkala tak zblízka. Jen jsem hned nepřišel na to, jak je možné, že se odráží tam, kde nejsou mraky dostatečně husté (huuustýýý:). A taky, proč letí trošičku jiným směrem? Jaký náklon zdroje světla to může způsobit...
A pak jsem si uvědomil, že to není náš stín. Opravdu to bylo jiné letadlo, které zkrátka sdílelo stejný vzdušný prostor. Pomalu mi zmizelo z očí, schovalo se pod okraj mého okýnka a já tam zůstal a dumal jsem, proč jsem si myslel, že je to náš stín? A přemýšlel jsem, jestli to takhle lidi dělají často, přisuzují svoje vlastnosti ostatním a způsobují nedorozumění.


Když jsme byli nad mraky, bylo pořád slunečno. Dole, kilometry pod námi, lidé neviděli slunce, možná jim dokonce pršelo. A my jsme byli povznesení nad špatné počasí, osvícení sluncem, které dopadalo přímo i odráženo od mlžně bílých mraků pod námi. Kouzelný pocit. Jak často bychom tohle potřebovali v životě - povznést se nad nepřízně, nedorozumění a uvědomit si, že nahoře je Slunce, i kdy si jej zrovna neuvědomujeme, necítíme jej a nevidíme.


Pohled na oblohu je jedna z věcí, kterou nám nikdo nevezme. Stejně jako déšť padá na bohaté i chudé, na oblohu se mohou dívat lidé z celého světa. Vidí ji trošičku jinak, zvlášť v noci, ale je to sjednocující prvek. A přitom tak různorodý. Tolik různých mraků, mlžných oparů, barev... a v kombinaci s různým osvětlením je to hotové umělcovo plátno. Nádherná, uklidňující a čisťounká zimní obloha, rozbouřená večerní obloha podzimní, západ slunce krátce po dešti, duha po letní bouřce... A v každé části světa mají v tuhle chvíli nějakou oblohu. A každý člověk k obloze pohlédl. A někdo i vzhlédl a zasnil se. Nebe je také symbol, směr, směřování, mířit k výšinám, jít za svými sny. Důvěřovat v to, že nahoře je tak jako tak Slunce.


Krásné fotky oblohy jsou odkazovány z původních zdrojů (Wikipedia, Worth1000, Rayching), fotka velšské krajiny s jezírkem je moje. Jo a budu rád, když mi klepnete na reklamu a hlavně dáte vědět, jak se vám to líbilo, váš názor a pohled na oblohu a stín a Slunce a nebe.

Úterý, květen 09, 2006

Slovíčka pro pokročilé

"Jsou slova ospalá, která jen mžourají, slova vyzáblá dlouhým putováním po stránkách knih, ušpiněná stálým dotykem, jsou slova opuštěná, hašteřivá a zpychlá velkou písmenou, kterou začínají, jsou slova zaklídla, která rázem stvoří svítání ve vás, ale také tmu, jsou slova zkroušená, stále klečící a bojácná, ale i horlící, perná a svéhlavá, jsou slova cizopasníci na jiných a tak donekonečna..." (František Halas)

Nedávno jsem si uvědomil, že rozumím drtivé většině slovíček, používaných v amerických filmech a seriálech. Zjistil jsem to jednoduše tak, že při jejich sledování se zapnutými anglickými titulky jsem nenarazil na žádné neznámé slovíčko. Důvod k radosti? Ani ne.

Při četbě knih totiž na neznámá slovíčka narážím v každém odstavci. Dokonce i v komiksu Calvin and Hobbes narážím na slovíčka, která si musím vyhledat (heinous, sprinkle, vast, bleak, quirky, tard, coaster, sway, carnage, intestine, vermin, oblivious, precarious... najděte si je, je to krása:) A vždycky to stojí za to, právě použití neobvyklého výrazu povznese vtip a obohatí jej o neotřelou myšlenku. Americké filmy jsou ale dělány na základě slovní zásoby průměrně inteligentních diváků nejnižší věkové hranice, pro které je film určen. Skoro. Zkrátka to, že sdílím úroveň vyjadřováním s jedenáctiletým amíkem mě sotva nadchne.

Daleko horší ale je, když se to samé stává i v našem mateřském jazyce. Tady už nenajdeme útočiště ve výmluvách, že jsme se začali učit až pozdě, byly špatné učitelky a učebnice a vůbec že se proti nám spiknul svět. To, že nahrazujeme všechna kladná přídavná jména slovem "fpohodě" a všechna příslovce slovy "dost" nebo "hustě" (případně jejich kombinací), to je naše škoda. Jasně, má to svůj důvod. Tím důvodem je konformita. Víme, že tahle slova budou bez problémů přijata kýmkoli mladším třiceti let. Skoro za žádných okolností nevyvolají údiv, natož pak nevraživost. Je to prostě něco, co můžet říct vždycky a všude, nikdo na vás nebude vejrat a ptát se, co tím myslíš. Takže je to vlastně taková malá zbabělost, přirozená, nepostřehnutelná, bezprostřední snaha plavat s proudem. Proto mám vždycky takovou radost, když slyším nebo čtu vyjádření netradiční (ne na úkor pokud ovšem nezachází do trapností), přiléhavé, jedinečné, vtipné a trefné. Kdo si umí bezděky hrát se slovíčky (a takové lidi znám, díky:) ti jakoby hráli na hudební nástroj.

Neochuzujme se o bohahtá slovíčka. Jistě, jazyk se vyvíjí. Ale nemá zakrnět a zbavovat sebe i nás možnosti se skutečně vyjádřit. Vytrácí se osobní část komunikace, vracíme se k Basic Czech. A spějeme pomalu k velevelmidobrému newspeaku...

Článek inspirován knihou Rétorika (Jaroslav Kohout) a mluvou odposlechnutou v Praze za poslední rok:) Dejte vědět, co si o tom myslíte?

Sobota, květen 06, 2006

Nový typ mobilních telefonů - volání po celém světě zdarma

Internetová telefonie (VoIP) si získává ve světě stále nové příznivce. Jedná se především o telefonování z počítače na počítač (pomocí mikrofonu a sluchátek) nebo z počítače na telefon. Existují také USB telefony a další specializovaná zařízení. Kalifornská firma Netgear, zabývající se výrobou hardware a poskytováním telekomunikačních služeb, přijde na trh se zařízením, které osvobodí uživatele služby Skype od závislosti na počítači.

Mobilní telefon NETGEAR's Skype WiFi phone SPH101 je zařízení, které umožňuje používání běžného Skype účtu k volání přes internet. Přenos dat je uskutečňován přes bezdrátovou síť WiFi a uživatelé tak budou moci využít jakékoli přípojné body (které nevyžadují prohlížeč pro ověření). Takovéto volné hotspoty mohou nabízet například hotely, restaurace, knihovny, některá kulturní centra, ale třeba i celé městské části apod.

Na telefonu je vše předinstalováno a připraveno k volání. Desítkám miliónů uživatelů služby Skype je možné volat hned a zadarmo, se zpoplatněnou službou (SkypeOut) je pak možné volat na jakékoli číslo (ceny se různí podle cílové destinace). Kdekoli v dosahu přístupné
WiFi sítě je tak možné používat SPH101 jako klasický mobil, ovšem s nulovými (pokud je volání v rámci sítě skype) nebo nízkými náklady, bez závislosti na počítači nebo mobilním operátorovi. Na barevném displeji bude k dispozici menu podobné tomu ze programu Skype,
kontakty si telefon automaticky stáhne z uživatelova účtu hned po přihlášení.

Saul Klein z firmy Skype vítá technologickou novinku s (marketingovým) nadšením: "Rádi polupracujeme s předními firmami, jako je Netgear, které sdílejí naši oddanost myšlence propojit svět snodno použitelnými, inovativními technologiemi." Také odborníci se domnívají, že tento trend bude pokračovat. Nejedná se o přímou konkurenci poskytovatelů služeb GSM, nicméně v budoucnu by se pro operátory mohlo jedat o výraznější hrozbu, uvádějí např. Steve Taylor a Larry Hettick. Telefon bude zákazníky stát kolem 250 dolarů a je již možné si jej předobjednat přímo u výrobce i dalších prodejců.


Toto je technický článek, nemá moc společného se zaměřením mého blogu, původně jsem to psal pro technet. Ale třeba vás to bude zajímat.

Středa, květen 03, 2006

Novinářům tatranky nedáme!

"Dobrý den, pane, měl byste čas na krátký průzkum trhu? Ani ne čtvrt hodinky..."
"No... tak jo, když u toho nebudete kouřit."
Stojíme pod Bílou Labutí na Václaváku a mladík z agentury pro výzkum trhu neochotně zahazuje špačka cigarety. To mě potěšilo natolik, že jsem byl ochoten zodpovědět průvodní sérii otázek. Minule, když mě zastavili, jsem vstupním sítem neprošel (nebylo mi více, jak třicet let). Tentokrát věkovou hranici splňuji a postupuji do dalšího kola.
"Jíte rád tatranky?"
"No, ani ne."
"Aspoň jednu týdně?" prosí mě kluk.
"No, pro statistické potřeby asi jo..." vzpomenu si na hory, kde jsme neobědvali skoro nic jiného. Kluk na mě spiklenecky mrkne, jako že jsme na stejné lodi, já že se naochutnám tatranek a on odevzdá další dotazník. Nabídne mi tykání, přijímám.
"A ještě: je někdo z vašich příbuzných nebo vy zaměstnán v čokoládovém průmyslu?", čte další otázky, aby se ujistil, že jsem ta správná autorita na čokoládové výrobky.
"Ne," už si sundavám batoh, abych do něj uklidil nově koupené a čerstvě rozečtené Třetí přání splněno od Roberta Fulghuma.
"A pracuje někdo z rodiny nebo vy v reklamě, průzkumu veřejného mínění nebo v médiích?"
"V médiích? No tak to jo. Já." pochlubím se, i když správně bych měl říct spíše pohybuji se kolem médií.
"Ty pracuješ v médiích?"
"Hm."
"Kurva!" uleví si dotazovatel. A tolik úsilí do mě vložil! "Hele...a nechceš to zatlouct, že bys ochutnal pár tatranek?"

Myslím, že to má něco společného s ochranou důvěryhodnosti výzkumu a jeho metod. Mediálním pracovníkům se zkrátka nevěří. Mohli by se snažit výzkum ovlivnit (třeba takhle: "Hmmmm, tahle tatranka je ale dooobrááá.") Mohli by se dokonce snažit zjistit, jak výzkum probíhá, a informovat o tom, z podobných důvodů se v Tescu nesmí fotit.

A tak se do průzkumu nedostanou, pokud svoji identitu novináře neskryjí. To etický kodex novináře nedoporučuje, už vůbec ne bez souhlasu šéfredaktora. Takže smůla, neochutnal jsem tatranky a nechal jsem agenturu pro výzkum trhu odchytnout jiného milovníka cukrovinek, nekontaminovaného shnilým mediálním prostředím. Místo toho jsem si nedaleko pod stromem na lavičce sednul s knihou a užíval sluníčka v teplé jarní ranní Praze.
Stejně by se ty čokotatranky roztekly...

Úterý, květen 02, 2006

Jak čteme?

Četl jsem, že průměrný Angličan v 17. století se za celý život nedozvěděl tolik informací, kolik si můžeme přečíst v jediném vydání The Times. Zdálo se mi to přehnané. Poté, co jsem skutečně viděl tento úctyhodný balík o rozměrech menšího ubrusu, obsahující asi sedmery noviny, dva časopisy, magazín o módě, kuchařku, DVD (a asi čtvrt kila reklam), pochopil jsem, že je to pravda.

Nevím, jak vy, ale já asi většinu informací získávám právě čtením textu. Netvrdím, že většinu pro mě zajímavých informací, to nejzajímavější a nejdůležitější se člověk stejně ještě pořád díkybohu dozvídá od ostatních lidí osobně. Ale většinu vstupních údajů do sebe asi většina z nás cpeme očima, textem. Jak to děláme? A jak si šetřit zrak, abychom to mohli dělat co nejdéle?

Rozhodl jsem se, že ve volném čase tuhle oblast trochu prozkoumám. Věřím, že mi s tím pomůžete, třeba nějakými knížkami, odkazy, tipy apod. Já to všechno za vás přečtu a pak vám dám vědět:)

Odkazy na informace o nových médiích: