Ne moc, nice
"Prosímvás, já jsem si asi zapomněl vzít tenhle prášek..."A víte, že jsem ani nebyl? Tedy třásl jsem se jako ratlík, když mi napichovali žílu, to ano, ale díky rodině a přátelům, kteří mně všemožně podpořili, jsem ležel na operačním sále s klidem, za který určitě nevděčím sobě.
"COŽE??!! Vy jste si nevzal ten prášek? Proboha, proč?!", zděsila se dotázaná sestra.
"No, já ho našel až teď." Samozřejmě pozdě, hodinu před operací mi prášek, který jsem měl vzít před pěti hodinami na nic není, to vím i já.
"To snad není pravda!" kroutí sestry nevěřícně hlavou.
"A vadí to hodně?", polknu naprázdno.
Sestry si vymění pohledy, které říkají "no tak to bude zajímavá operace..."
"Jistě, že to nevadí. To není problém. Akorát možná budete trochu nervóznější..."
Plastická operace předního zříženého vazu se zdařila a pacient dokonce na sále neslyšel žádný z děsivých výroků. Je ovšem pravda, že několik zajímavých věcí jsem těsně před operací slyšel:
"Hele, tahle hadička tu byla vždycky?"Naštěstí mě uvolnil klidný a profesionální pohled mého chirurga a také sestřička, která se mně pořád ptala, jaký digitální foťák si má koupit. Než jsem stihl něco rozumného poradit, do žíly mi proudí chladivá tekutina. "A tohle mě má jako usp...?"
"Chybí tu takovej ten pásek..." - "Tady věčně nic není."
"Tenhle je dneska poslední?"
Probuzení z úplné anestezie patří k zjímavým zážitkům. Hlavně pro ty, kterým jsem telefonoval. Já si z těchto hovorů pamatuji toliko, že jsem někomu volal. Někam dokonce dvakrát, pak jsem usnul. Prý jsem mluvil i anglicky.
Nemocnice je opravdu svět sám pro sebe. Všechno tu má svůj řád, všechno je jasné, bílé, čisté, na všechno je postup a řešení. Bílá jsou prostěradla, bílé jsou zuby sestřiček, pláště doktorů, tabletky i můj zubní katáček. A důvěra pacienta je tak důležitá, jako málokde. Vždyť tihle lidé do vás budou řezat, zatímco vaše mysl se ubírá kdovíkde. A pečovat o vás, když se nemůžete hnout. Na jejich dávkování záleží, jak a zda se probudíte. Vždycky jsem záviděl doktorům, že můžou každý den vidět, jak jejich práce ostatním pomáhá a prospívá. Odteď je obdivuji o to víc. Zvláště ty se smyslem pro humor.
"A chcete něco na bolest?"Pobyt v nemocnici mi zpříjemňují: knížky (Buch a Čarodějky na cestách od Pratchetta, Case For Faith od Lee Strobela, Etika od Thompsona), Bible, zápisníky (už dlouho jsem se těšil, že budu mít čas přečíst si, co jsem do nich napsal - no a zase ne), geniální hra Aktivity, vzkazy a dopisy lidí z English Campu, mobil, skvělé sestřičky a rehabilitační sestry... Ale především lidé, kteří na mě myslí. Rodina, přátelé, kamarádi a mnoho dalších. Vaše návštěvy, smsky, dárky. To, že mi věnujete vzpomínku, modlitbu, svůj čas a zájem. Jsem vám moc vděčný, děkuju!
"Mě už to bolí docela dost. Radši něco proti bolesti?"
směje se asi třetina sestřiček, ale je pravda, že to je asi nejohranější nemocniční vtip
