10 tipů jak lépe psát

Protože se často setkávám s opakovanými chybami v psaném textu, chtěl bych tu uvést několik zásad pro správné psaní.

1. Jak už bylo řečeno v předchozím bodu, začátek věty musí dávat smysl.
   
2. Tvary sloves by měli souhlasit s podmětem.
3. Vyhýbejte se frázím jako čert kříži. Texty jsou si pak podobné jako vejce vejci a vypadají jakoby šité horkou jehlou.
   
4. A nezačínejte věty spojkou.
5. Snažte se být, více či méně, dalo by se říci, konkrétní.
6. Nepoužívejte zkratky nebo latinská slova, cca pokud neznáte jejich skutečný význam nebo pokud nevíte, jak se apriori píší, a.p.o.d., et centurius.
7. Závorky (alespoň některé) mohou vaší větě (která může jinak být v pořádku) po stylistické (ale i jiné) stránce uškodit (co se týče přehlednosti i srozumitelnosti).
8. Celou větou....
9. Zbytečně redundantní nadbytečné zdvojování synonym, která mají ještě ke všemu podobný nebo stejný význam, jednak uškodí čitelnosti, jednak se to bude hůře číst.
10. Vždy po sobě vše pořádně přečtěte, ujistěte, že jste nevynechali žádná slova.

Inspirace: Rules for Writers, doporučuji přečíst. Pro psaní anglicky pak doporučuji podcast na http://grammar.qdnow.com/ , jde o tipy ohledně anglické gramatiky a stylistiky.

Zdravotní klauni - první nahlédnutí

část první: Honza a Marcela, FN Motol

"Tak to bylo slabý, co?"
"Ale ne, to půjde, na začátek dobrý. Chceš zkusit jedničku?"
"Dobře, tak já budu jednička, ty dvojka. To půjde..."
Nepoznali jste, o co jde? To je přece jasné: dva klauni si domlouvají výstup v dalším nemocničním pokoji. Právě klepají na dveře, žhaví ukulele a za chvíli uslyšíte z pokoje bodrého pana "doktora Traktora", kterému bude na jeho vizitě asistovat jeho nová sestra. Norka Nová.



O organizaci Zdravotní klaun jsem se dozvěděl z dopisu, který nám domů poslali, jako asi desetitisícům Pražanů v rámci svojí reklamní kampaně Je to totiž organizace nezisková, která existuje jen díky podpoře osobních i firemních dárců. Doufám, že i moje krátká reportáž přispěje k chodu organizace. (pošlete třeba "DMS KLAUN" na číslo 87777)





Díky sebeironii, schopností se vcítit a, pokud se to tak dá říci, propracované a natrénované improvizaci klaunské dvojice se na rtech dětí brzy objevily úsměvy. Klauni s dětmi dokážou navázat skutečné spojení. A to to není jen tak. Děti leží v nemocnici, s menšími bolístkami i třeba po těžkých úrazech, a často by nejraději na svět zařvaly: "nechtě mě všichni bejt!" Ale i ti nejzakaboněnější se nakonec do klaunské hry nechají vtáhnout.




Jinde to klauni mají jednodušší, stačí se na pacientku podívat a ona už se zalyká smíchy:




Když už nepomáhá slovní humor, nastupují rekvizity, jako je klaunský noc, pumpička s balónkem nebo bublifuk.






Nejvíce se mi na práci klaunů ale líbila atmosféra, kterou kolem sebe šířili. To, jak rozesmívali nejen děti, ale i jejich rodiče. Dokonce nějak záhadně snadno prohlubovali pouto mezi rodičem a dítětem, nebo mezi dětmi a nemocničními sestřičkami. Najednou nebyla propast mezi dětmi a dospělými, ale mezi těmi "normálními lidmi" a "vyšinutými klauny." Rodiče i děti byly na stejné lodi, spolu se smály široké škále vtipů a po odchodu klaunů se tu ještě chvíli vznáší smích a vzduchem létají nafukovací zvířátka.





"Nejtěžší to je s klukama kolem 12 až 15 let. Mají pocit, že smát se klaunům je jenom pro děti, a oni už děti přece nejsou. Ale když se to povede, stojí to za to, mají fantazii..."





Nemocnice je tiché místo. Někdy. A ani klauni nemají moc porušovat všechny zásady a předpisy, i když je na tom jejich klaunství povětšinou založené. Musí respektovat klid a spánek dětí odpočívajících po zákroku, případně jejich zdravotní stav. Proto se radí se sestřičkami, kam mohou jít a kam ne. A když už nějaké dítě spí a oni k němu nemohou, tak mu alespoň smotají nafukovací hračku - takové překvápko po probuzení.








I tak je nemocnice někdy hezké místo. Západ slunce, jeřáb a klauni jsou zajímavě krásná kombinace, nemyslíte?





Oba moji klauni jsou profesionálními herci. Když jsem se s nimi poprvé setkal, byli už převlečení "na šichtu" a tak jsem je v civilu poznal až na konci našeho fotografování. Docela mě ta proměna překvapila, tak nějak jsem si za ty dvě hodiny na dr. Motyku a jeho Novou sestru zvyknul.







Jak víte, strávil jsem v poslední době dost času v nemocnici. A tak vím, jak obrovskou radost jsem měl z vašich návštěv! Pro tyhle děti jsou klauni neznámými a nečekanými přáteli, lidmi, kteří je dokážou pobavit. Bylo mi ctí tyhle potrhlé lidi fotit. Protože vědí, co dělají a proč. Jsou to vystudovaní herci, a rozhodli se pomoci svým uměním dětem. Pomáhat je umění.

From Zdravotni kla...

Více fotek najdete v mojí galerii fotografií.

Zdravotni klaun Motol 1

Během týdne bych měl doplnit i ostatní fotografie a také příběh Lukáše a Hanky, se kterými jsem byl celý čtvrtek na cestách po nemocnicích v Mladé Boleslavi a České Lípě.

Příběhy fotografií 1

Příští týden, tedy 20. až 25. listopadu, k nám na fakultu zase zavítá Patrick Chauvel, francouzský válečný fotograf. Když u nás byl před rokem, naučil nás skvělé věci. Především nám kladl na srdce, abychom fotili příběh. Že za vším jsou lidé, jejich příběhy, emoce, napětí. A že každá fotografie by měla něco vyjadovat, sdělovat, vyzařovat. Budu se i letos snažit.

Příští úterý (21. listopadu) bude od sedmi hodin ve Francouzském institutu promítání filmu Váleční reportéři, následuje diskuze s autrem.

Třicet pět let fotografoval Patrick Chauvel většinu světových konfliktů. Odkojený takovými jmény jako Kessel, Monfreid a Schoendoerffer strávil svůj život v těsné blízkosti aktuálního dění. Je jedním z posledních členů generace reportérů, který zažil šestidenní válku, Vietnam, Kambodžu, Libanon, Panamu, Afghánistán, Čečensko, Irák… Během svých reportáží byl Patrick Chauvel unesen, ocitl se tváří v tvář popravčí četě, ztroskotal s tzv. „boat people“ na Haiti. Byl několikrát raněn a mohl být už stokrát po smrti. Přesto bude osobně ve Francouzském institutu, aby uvedl svůj film, ve kterém zpovídá své kolegy reportéry (James Nachtwey, Chris Morris, Ron Haviv, Luc Delahaye, Gilles Perres…) a aby zodpověděl veškeré vaše otázky.

Film jsem viděl a rozhodně patří k těm působivým dokumentům. Pro mě o to více, že jsem mohl následující týden s jeho autorem fotit, slyšet jeho názory (kritiku, především) a poznat jeho nadšení, se kterým se do každé reportáže vrhá. Tak vás taky zvu.

Letos asi nebudu dělat reportáž o bezdomovcích, jako minule. Místo toho se zaměřím na dobrovolníky z různých organizací, chtěl bych zachytit jejich příběhy. Rád bych tím pomohl sobě, chtěl bych totiž poznat, co všechno práce v neziskovce obnáší. Pomoc to bude doufám i pro ně - fotky jim dám k dispozici, třeba na propagaci nebo jen tak na vystavení na stěně. A taky všem ostatním - vždycky je fajn zjistit, že jsou kolem nás lidé, kterým není lhostejné, jak se věci mají, kteří v sobě našli odvahu a pokoru s tím něco dělat.

Držte mi prosím palce, ať tak krásné téma nepokazím.

Sdílené sdělení - "I wanna share a story with you"

Slyšeli jste už někdy tuhle větu? "I'd like to share a story with you." Takhle často začíná anglicky mluvící vypravěč svůj příběh. Ať už se jedná o drobnou událost, která ho pobavila, nebo o úvod do první kapitoly knihy. Je vlastně tak často užívaná, že jsem se nikdy pořádně nezamyslel, co přesně znamená. Znáte to, bylo by to jako ptát se, proč v češtině říkáme "Jak se máš?" (překlad by zněl: How do you have yourself?) nebo "Jak se ti vede?" (How is your leading going?).

Takže skoro každý přeloží tuhle naši frázi nějakou podobnou, českou. Třeba "Chtěl bych vám povědět, co se mi tuhle stalo". Víceméně tak většinou vystihuje přesně to, co měl řečník na mysli. Ale čtu teď Eisnerovy Rady Čechům, jak se hravě přiučit češtině, takže jsem teď naladěn na trochu jazykozpytnou vlnu. A najdnou mi skrze závoj zkušenosti prosvitl původní význam té fráze. Anebo alespoň něco docela zajímavého.

Už jsem psal o fenomenálním světě: o našem myšlenkovém konstruktu, ve kerém žijeme, ze kterého vycházíme a který si budujeme na základě znalostí, zkušeností, vyprávění, dohadů, citů a fantazie. A čím více má náš fenomenální svět v něčem blízko k fenomenálnímu světu druhého člověka, tím snazší je vzájemné porozumění. Protože pak, když řekneme třeba "schovej si tu berličku", ostatním se vybaví, co tahle narážka v mém (a teď už našem) fenomenálním světě znamená. Ten význam je náš společný. Takových věcí je spousta. Společné zážitky, uvažování o podobných věcech, film, který jsme viděli, kniha, kterou jsme četli, událost, kterou nám někdo převyprávěl...


Obloukem trochu mozkolomným se vracím zpět k naší frázi. "Chci s vámi sdílet tenhle příběh". Tím zdaleka neříkáme jenom "Chci vám něco říct." Říkáme tím: "Tohle jsem zažil. Je to teď součást mě. Vy jste to sice možná nezažili, ale já bych stejně byl rád, kdybychom o tom mohli mluvit, jako bychom to prožili spolu. Je to věc, kterou bych s vámi chtěl mít společnou, a doufám, že vy se mnou taky."

Hodně promluv je založeno na jednoduchém příběhu, ke kterému se řečník na konci vrátí. Kniha je budování příběhu, který autor i čtenář (a čtenáři navzájem) sdílejí. Třeba Kunderova nová Nesnesitelná lehkost bytí je příkladem toho, jak autor předkládá příběhy, ze kterých pak abstrahuje bezmála filosofující závěry. Věc jako "Sandřina buřinka" se najednou pro čtenáře, se kterými Kundera svůj příběh sdílí, stane symbolem absurdity, pouta k domovu a kdoví čeho ještě. A obecně je vzájemná komunikace založená na sdílení něčeho společného. Přinejmenším jazyka, ve skutečnosti ale vždycky hledáme víc. Jestli jste se někdy ptali "Hele, ty chodíš na Arabskou /Arcibiskupský/Křesťanský gymnázium? A neznáš tam náhodou...?" nebo "Vidělas' taky film Memento/Forresta Gumpa/Mrtvou nevěstu Tima Burtona? A víš, jak tam..." tak víte, co myslím. Mimoděk vynakládáme i více pokusů, abychom se prokopali ke společným, sdíleným zážitkům.


Ze sdílených zážitků vychází hlubší porozumění, možnost odkazovat a obohatit vyprávění o vzpomínky a symboly. Vlastně i lidová přísloví jsou něčím takovým - je to společné vlastnictví národa a v minulosti, když ještě nebyly rozšířené knihy a školství, to možná byla jedna z mála oblastí, na kterou mohli odkazovat lidé setkavší se z různých krajů. A ostatně jedno takové přísloví o tom tak trošku mluví:

Sdílená bolest, poloviční bolest. Sdílená radost, dvojnásobná radost. (české přísloví)

Přesnější překlad naší anglické fráze by asi byl "Chtěl bych se s vámi o něco podělit." Je to vlastně jeden z kroků k hlubší komunikaci - poskytnout svůj zážitek ostatním a udělat z něj zážitek společný. Zážitek, na který budeme v jistém smyslu vzpomínat, i když se nestal nám, a který se nám později vybaví v nových souvislostech. Jistě, často na nějaký cizí příběh není nikdo zvědavý, ale pokud příběh pronikne a stane se společným vlastnictvím, může být lidem užitečný pro pochopení sebe i sebe navzájem. A rozhodně umožní pár vtipných situací, jakoby mimochodem. Tahle fráze mi doufám pomohla trochu nahlédnout, o co v mezilidské komunikaci jde, co to vlastně pro nás to "sdílení" znamená. A taky mi pomohla pochopit, proč lidé rádi ukazují fotky, vzpomínají na staré časy a vyprávějí si vtipy, trapasy a příhody.

Tak, to je to, o co jsem se s vámi chtěl podělit...

Více fotek z Průhonic najdete na mé galerii fotek. A jestli jste si všimli, přidal jsem do pravého sloupce citáty, každý den jiné. Verš je celý den stejný, citáty slavných osobností se střídají náhodně - podělte se se mnou o ty, které vás zaujmou, děkujuu.