O Vánocích k sobě mají lidé opravdu blíže

Tak to mě napadlo, když jsem jel v pátek pražským metrem. Na poslední pracovní den mi zbylo ještě hodně zařizování a, soudě podle vagonů narvaných k prasknutí, jsem nebyl sám. Za krkem jsem cítil něčí batoh, před nosem jsem měl obrovský prsten slečny zoufale se přidržující dveří a při rozjíždění se o mne pravidelně opíraj postarší pán s aktovkou. Podobně na tom byly další stovky lidí kolem, s těžkými taškami a lehkými peněženkami.

I v obchodech a na ulicích bylo více než živo, bohužel ale taky nervózno a uspěchano. Ani ti, kteří vědí, že neplatí Vánoce=dárky, nemají klid. A pokud se k tomu přidá ještě nápor ze školy a z práce, je člověk zralý na Bohnice.

Nebylo by lepší, kdyby se to nějak rozložilo? Jako třeba jarní prázdniny, které má každý region jindy... Proč musí prakticky celý svět slavit Vánoce naráz? Kdybychom se na věc dívali chladnou logikou stroje, museli bychom dospět k závěru, že to není šťastné řešení. Dobrá, odpočinek je potřeba, ale aby všichni odpočívali naráz, to je velice nepraktické. Strojové Vánoce by se nejspíše objevovaly systematicky, pro každou skupinu jindy, aby tak nebyla přerušená štafeta výroby. Žádné fronty, žádné stresy, žádné výpadky.

Jenže lidé, Bohu díky, jsou jiní. Nejsme stroje. I když si to možná nepřipouštíme, potřebujeme tradice, které nás ukotvují, které nás spojují s těmi, kdo tu žili před námi a kteří dělali, co mohli, abychom si my mohli užit šťastné a veselé. Potřebujeme rituály, které tvoří jistoty v našem životě. A často potřebujeme imperativ "vzpomeň si na ostatní", abychom nezačali žít ve vlastním světě. Možná je to trochu za pačesy přitažený závěr, ale mám pocit, že Vánoce, jakkoli zdánlivě nereálné, nás vlastně spojují s realitou.

O Vánocích mohou v novinách vycházet takovéhle články:

• Přání dětí pro Ježíška
• Jak slaví Vánoce čeští vojáci na zahraničních misích
• Lidé, kterým lékaři vrátili zdraví

Děti, které ještě nechápou, že svět je často nepochopitelný, Vánoce zbožňují, nedokážou si bez nich rok představit. Také vojáci, kteří viděli otřesné věci, žijí v neustálém nebezpečí a daleko od rodin, dokáží ocenit skutečnost, že je ozdobený jehličnatý stromeček spojuje s jejich rodinami tisíce kilometrů vzdálenými. A nejen vojáci, ale i lidé zotavení z vleklé a těžké nemoci, vědí, jak křehkou podstatu a nevyslovitelnou hodnotu má zdraví, které si do příštího roku o Vánocích navzájem přáváme.

Možná právě Vánoce jsou poslední chvílí, kdy se všichni lidé na chvílí zamyslí nad tím, co dělají ostatní, a hlavně, co můžou pro ostatní udělat oni. Jednou za rok je ukrutně málo, ale je to neskonale lepší, než nic. Místo všedních, celoročních otázek co, kdy, kde, za kolik... najednou dostane i otázka proč příležitost zasáhnout do našich životů a posadit nás na koleje širších souvislostí.

Vánoce i v době, která nepřeje tradicím, přežívají a uchovaly si univerzálnost, které je v dnešní roztěkané a relativistické době opravdu málo. Možná že právě fakt, že pořád ještě Vánoce slavíme, ukazuje nejlépe, jak je potřebujeme.

Krásné Vánoce, lidi :-)