premiéra filmu Tomáše Kratochvíla, 13. února 2007
Přednášková aula FHS UK se pomalu zaplňuje a přítomní se potichu i nahlas baví. Za normálních okolností bych byl mrzutý, že jsem ještě teď ve škole. Ale místo toho jsem napjatý. Nečekáme totiž na přednášejícího profesora, ale na kamaráda Tomáše „Indyho“ Kratochvíla, který nás pozval na premiéru svého filmu
Hra o bláznech a lidech.
Zhasnou světla a pan režisér přichází na stupínek. Chvíli se schovává za plátnem, pak trochu nesměle, ale s úsměvem, stručně uvede svůj film a poděkuje za to, že jsme přišli. Chvíli zápasí se zapůjčeným počítačem, a pak už se plátno zaplní – velkým a zlověstně škodolibým obličejem šaška.
„Inspiraci jsem nacházel vlastně úplně všude. Třeba karty. Zamyslíte se nad tím, jak vznikaly názvy těch karet. Král, královna… a už máte příběh. V tomhle filmu je zobrazeno to, co prožívám,“ říká režisér o své prvotině. Divákům, z nichž většina jej dobře zná, neunikne jeho výrazná podoba s hlavním hrdinou Jankem. Ten se vydává z vesnického stavení na blíže neurčenou cestu. Záběry putování lesem a travou nás zmatou, máme pocit, že od filmu snad ani nemáme očekávat žádné dialogy. Když už dialog konečně přijde, slyšíme jeho nevybroušenost a strojenost. Těžko říci, do jaké míry to byl záměr, snaha o vtažení diváka do pohádkového světa, a do jaké míry nezkušenost herců. Ale během filmu neurčitý pocit neskutečnosti rychle zmizí. Snad si zvykly naše uši, snad se amatérští herci postupem času lépe chopili svých rolí… Každopádně postava Janka nás uchvátí.
Už jenom to setkání s princeznou. Tak roztomilá směs upřímnosti, klišé i vystižení krásného okouzlení by se asi v jiném než amatérském filmu ani objevit nemohla. Při následné bitce Janka se dvěma „zloději“ si zase všimnu další věci – „Hra o bláznech a lidech“ že za svůj amatérský původ vůbec nestydí, a dokáže tak pobavit drobnými nedodělky. Dalo by se říci, že divák prožívá nejen děj spolu s postavami, ale i natáčení spolu s herci. „Kolikrát to asi natáčeli,“ bleskne vám hlavou, když Janek přijde do prázdného města a kolem něj smykem prosviští černé auto, aby druhým smykem zmizelo v zatáčce.
A režisér na tyto otázky pamatuje. Ve filmu o natáčení nás pak seznámí nejen s herci, ale také jejich nevydařenými vystoupeními, kterých je požehnaně. Právě díky vzpomínkám herců na trapasy, potíže a bláznivé momenty během tvorby se divák cítí jako plnohodnotný člen filmového štábu. Pohledy plné pochopení střídají salvy smíchu při obzvláště vypečených přežbleptech, druhá kamera zachytí i leckteré legrácky hlavních hrdinů a jejich úmyslné změny v textu. Když pak představitel Janka upozornil diváky, že „musel do role dávat opravdu hodně herectví, a místa, kde to vypadá, že zapomněl text, jsou ve skutečnosti momenty velkého vnitřního zápolení“, lehla celá aula smíchy.
Zpátky do filmového světa, kterým nám režisér chce sdělit pocity ze světa našeho. Prázdné město, do kterého Janek dorazí, se ukáže být plné lidí, ale také dusné atmosféry. Janek už od princezny ví, že městu vládne šašek a jeho posluhovači. Neví ale, že atmosféra strachu vzala lidem veškeré odhodlání. On sám odhodláním jen překypuje, ale to mu sympatie místních nezíská. Na šaška se bude muset vypravit sám. Při jeho cestě na zámek nelze než ocenit vynalézavost a hravost kameramanů.
Dialog rozhorleného Janka a cynického šaška je podle mého vrcholným okamžikem celého filmu. Divák je najednou nucen opustit své závěry, vydat se do nejistého světa zvratů, pochybností a zklamání. Šaškův skvělý monolog by si zasloužil rozbor z hlediska filosofie i psychologie. Ten si ale udělá každý divák sám.
„Šašek a Janek, ti oba jsou ve mně,“ vysvětluje režisér, kde se inspirace vzala. „Sám bych chtěl najít takovou cestu, jakou jsem ve filmu ukázal Jankovi.“ Cestu k srdcím diváků ale Tomáš Kratochvíl určitě našel. Nezmění to ani trochu uspěchaný závěr celého snímku. A co se filmu o filmu týče, jde o skvělý dokument o dobrovolnickém filmu, z jehož uvolněné a neformální struktury by se mohli učit i světoznámí tvůrci. I když dosáhnout takového kouzla nechtěného, to mohou jenom amatéři. Nebo blázni.
Recenzi (nebo co jsem to vlastně napsal) můžete stáhnout i ve formátu PDF k vytištění.
Doufám, že nám Tomáš někdy příjde o filmu popovídat na některou z našich Krokodýlích filmových střed. Příští středu (28.2.) mimochodem promítáme Město Bohů.
