Fakticky zajímavá literatura

Úvaha o literatuře faktu a její roli v postmoderní době a mediálním světě přehlceném útržkovými a účelovými zprávami. Esej jsem napsal pro předmět Literatura faktu, IKSŽ FSV UK.

Úvod
S literaturou faktu je, jak se zdá, problém hned při pokusu o jejím definování. Ne snad, že by neexistovaly definice, naopak, je jich příliš mnoho a, přes nesporný společný průnik, každá z nich vyzdvihuje na literatuře faktu něco jiného. Někdo zvýrazňuje systematické uspořádání faktů, kde literatura faktu čerpá z vědeckých postupů výzkumu („…je to literatura o faktech bez autorských výmyslů“, jak řekl Zamarovský). Jiným imponuje na literatuře faktu skutečnost, že autor k tématu přistupuje se zapálením, třeba podle Ivanova si spisovatel téma, o kterém pojednává, musí „ohmatat vlastníma očima i vlastním srdcem.“ Líbí se mi také definice označující literaturu faktu za „non-fikci se žurnalistickým záměrem“, ačkoli také ona nepojme pod svá křídla vše, co bychom za literaturu faktu označili.

Odbočka - literatura faktu a blog
Když jsem sledoval, jak obtížné je uspokojivě definovat literaturu faktu, vzpomněl jsem si mimoděk na téma své bakalářské práce, která se zabývá nástupem blogů do českých médií. Na celém světě jsou miliony autorů těchto „tzv. internetových deníčků“, kteří denně vyprodukují nesmírné množství textů. Jde o fenomén, který nelze přehlížet, nicméně každá definice blogu musí být spíše přibližným popisem, který bude platit pro většinu blogů, než dogmativním měřítkem toho, co blog je a co už není. Jde zkrátka o natolik široký pojem, který vznikl dodatečně, jako pojmenování skutečnosti, že se zde takový fenomén objevil. Pojem je do určité míry závislý na interpretaci jeho vykonavatele, tedy autora blogu, vždyť mnohé definice akcentují „svobodnost a otevřenost“ tohoto žánru, stejně jako „osobní rovinu“. Můžeme se pak divit, když se na blozích dočkáme překvapení, vymykajících se našim původním definicím?
Myslím, že právě tak je tomu u literatury faktu. Jde o popis fenoménu, který zde existuje bez ohledu na to, zda bude definován. Studium tohoto fenoménu pochopitelně s definicemi musí pracovat, není ovšem, dle mého skromného názoru, na škodu, když si definice samotné konkurují – kopírují tak situace, ke kterým dochází, když různí autoři uchopí tento pojem různě.
A ještě jedna podobnost tu je. Jedna z oblíbených, takřka anekdotických definic blogů nás učí, že blogem je ta stránka, která sama sebe chápe jako blog. I tento pokus myslím u literatury faktu nastal, zvláště ve chvíli, kdy editoři pochopili, že samotný pojem „literatura faktu“ tvoří jakousi populární značku, a horlivě ji tedy asociovali s jakoukoli knihou, i bez ohledu na autora. Druhá definice, z knihy R. S. Halla, je spíše úsměvným konstatováním: „Je zvláštní, že nedokážeme definovat blog, ale když se na nějaký blog dostaneme, okamžitě to poznáme.“ S literaturou faktu je to asi podobné – není snadné ji definovat, zvláště kontroverzní je „povolená“ míra fikce, fantazie a autorovy invence, ovšem dá se říci, že víme, o co jde, když se s dílem literatury faktu setkáme.

Atraktivita literatury faktu
Na literatuře faktu mě fascinuje skutečnost, že ačkoli trh je nasycen fikcí všeho druhu a čtenář má na výběr z románů snad z každého myslitelného prostředí i doby, umisťuje se literatura faktu tak vysoko. Coby žurnalista mám sklon vyzdvihovat pravdivé a objektivní informace, a jsem proto příjemně překvapen, že čtenáři, jak se zdá, v tomto případě činí stejně. Uvažoval jsem, čím může být touha po literatuře faktu způsobená. Je jasné, že v takto širokém žánru se vyskytují i díla podprůměrné kvality, ve své úvaze se zabývám spíše jakýmsi obecným ideálem, pomyslnou dokonalou knihou literatury faktu.

Už před první světovou válkou František Topič konstatoval, že „doba žízní po vědomostech.“ Pod dvou světových válkách se tato žízeň nepochybně prohloubila. Román má své místo stále jisté, neboť může flexibilně reagovat na společenské změny, de facto je může i předstihnout a předvídat, viz Orwellův 1984. Zároveň lze ale román snadno použít k manipulaci citů, k prosazení autorských záměrů a názorů, a to zcela bez ohledu na skutečnost. Mnohdy dokonce nevědomky – jsa neomezena ničím než svou fantazií, může autorka románu zavítat do končin, kde nikdy nebyla, vylíčit skutečnosti, kterých nebyla svědky, a povzbudit mimoděk čtenáře k závěrům na hony vzdáleným tomu, které by si byl býval utvořil na základě reálných událostí. Zato takřka vědecké postupu autorů literatury faktu je zavazují k tomu, aby nacházeli pravdu včetně jejích souvislostí, ať už se jim „hodí do krámu“, či jenom vzbuzuje další nejistotu a otázky.

Rozdíl mezi fikcí a fakty je ten, že fikce musí dávat smysl.
Tom Clancy

Myslím si také, a moje denní praxe to potvrzuje, že lidé jsou přesyceni zprávami v novinách, které, ač jsou do vysoké míry objektivní, nezaujaté a informativní, jsou ze své zpravodajské podstaty povrchní. V krátkém úseku pozornosti, který jim čtenář věnuje, ostatně ani hlouběji jít nemohou, vždyť koneckonců ani redaktoři nemají časové dispozice napsat každý den román o tom, proč cena dolaru poklesla, nemají čas hledat za událostí příběh či její podstatu. A tak zůstává čtenář informován o nejnovějším dění, ale nemůže se ubránit pocitu, že žije jakési konstruované realitě (Berger, Luckmann). Touha po svobodě se tedy projevuje jako snaha uniknout z této klece povrchních znalostí a povšechného, zběžného chápání světa. Napadá mne cestovatelské přirovnání. Cestovatel rád využívá vlak, letadlo či automobil, aby se dostal tam, kam potřebuje. Pak ale chce vystoupit z dopravního prostředku a poznat místo na vlastní oči, projít se po městě a krajině, zajít do muzea, promluvit s místními lidmi, poznat místní zvyky… Čtenáři chtějí vystoupit z rychlíku masových médií a projít se po trávníku skutečnosti, zajít hlouběji do lesa poznání a bádat v muzeu faktů.

Živá paměť
Je snadné namítnout, že tuto možnost měl čtenář vždycky. To je pravda. Už od starověkých knihoven měli (vyvolení) zájemci možnost bádat ve spisech ze všech oblastí soudobé vědy. Středověké encyklopedie, renesanční kroniky, ročenky, soupisy, rodokmeny, úřednické spisy… to všechno jsou svazky obsahující myriády faktů, pečlivě utříděných pro pozdější vyhledání. Zaznamenávají skutečnosti pro pozdější práci s nimi. Jenže málokterý čtenář je schopný nebo ochotný věnovat úsilí a čas tomu, aby pronikl do těchto bohatých informačních zdrojů. Pro skutečně hluboké pochopení problému by navíc nestačilo jen několik návštěv knihovny. Vždyť Paul de Kruif, obecně uznáván jako první představitel autorů literatury faktu, pro své Bojovníky se smrtí strávil nejen měsíce studováním materiálů, ale také osobně obešel aktéry své knihy, aby, výzkumem připraven, prošel s nimi v rozhovoru jejich pozoruhodné činy.
Přínosem autora literatury faktu k tématu je tedy odhodlání věnovat se mu celým rozumem a, jak mnozí dodávají, i srdcem. Právě tento jeho závazek vůči čtenáři je zárukou kvalitního díla, které může uspokojit čtenářovu touhu po skutečném poznání skutečnosti. A to včetně souvislostí, pochopení příčin a důsledků, pozadí události, motivů aktérů… Autor je zde zástupcem čtenářů, podobně, jako žurnalista, má za úkol být jejich prodlouženým okem. A nejen okem. Čtenář by měl v díle najít odpovědi na otázky, které jej během čtení napadají, neměl by mít pocit, že jej autor někam manipuluje třeba jen tím, že některé otázky nechává nezodpovězené.
Literatura faktu je tak víc, než jenom nějaká tematická encyklopedie. V té najdeme přehršel faktograficky přesných informací, vzájemně provázaných, budiž, ale přečíst celou encyklopedii je až na výjimky nemožné, a prakticky bez výjimky k uzoufání nudné. Literatura faktu se tomuto problému účinně vyhýbá a aplikuje mnoho technik, které známe z krásné literatury, především vypravěčský styl, dramatickou stavbu textu, syžet a přirovnání. Nejde přitom o nějaký trik na čtenáře, ale o reflektování faktu, jak lidský mozek funguje – mnohem snáze se ztotožníme s příběhem člověka než s jeho strohým strukturovaným životopisem, lépe chápeme souvislosti, pokud máme příležitost problém nahlížet opakovaně z více úhlů, lépe si pamatujeme události, pokud je nám ukázána dramatická zápletka.

Závěr
Právě tady je prostor pro fantazii autorů literatury faktu – mohou hledat nové způsoby, jak čtenáři přiblížit realitu. Jsou to vlastně cestovatelé, kteří se vracejí z dalekých cest a expedicí, aby pověděli dychtivým čtenářům příběh své cesty za poznáním. Pokud se jim to podaří, budou mít čtenáři pocit, jako kdyby na místě byli sami.