Co smím a nesmím fotografovat? Letmá etika fotografů

Toto stručné zamyšlení o etice fotografování jsem psal pro předmět Kapitoly z dějin fotografie

Fotografování má mnoho rovin: technickou, uměleckou, užitnou, prožitou, žurnalistickou, právní, informační, fyzikální… Každá z nich by asi měla k otázce co říci. Některé digitální fotoaparáty byste například neměli mířit na plné slunce, neboť by mohlo dojít k poškození čipu. Přirozeně se nám ale na mysl derou spíše otázky etické – je správné, aby fotograf fotil někoho bez jeho vědomí či souhlasu? Smí fotograf fotit lidské utrpení, bolestný zármutek, kulturu, které nerozumí?

Myslím, že k rozřešení tohoto letitého dilematu má každý fotograf přistoupit sám. Fotoaparát totiž víceméně zaznamená jen to, co fotograf vidí. Snímek ořízne danou událost, vytrhne ji z okolí a zmrazí ji v čase. To samo o sobě není nic proti ničemu, stejně tak může mít člověk s výbornou fotografickou pamětí uloženy v hlavě tisíce obrazů, aniž by zmáčkl spoušť, a nikdo mu to nemůže zakázat. Dalo by se tedy zjednodušeně říci, že co vidím, to můžu i vyfotit. Podle mého jsou ale minimálně tři momenty, tři faktory, chcete-li, a tu je fotograf povinen zvážit, zda má v dané situaci fotografovat.

Publikace a použití fotografie - fotografie samotná může být zcela neškodná, ovšem její použití v médiích či pouhé její rozeslání e-mailem může mít neblahé následky. Proto si myslím, že nejvíce zla může vzejít z fotek, které jsou necitlivě, nesprávně či dokonce úmyslně špatně použity. Fotografie má obrovskou moc, lidé se díky ní dokáží rozohnit, ztotožnit, vcítit a měnit své názory. Fotograf si má být vědom této síly fotografie, a s ohledem na fotografované osoby i na příjemce fotografie, jakož i na další zúčastněné, volit, zda snímek bude moci publikovat.

Efekt samotného aktu focení – fotograf se od pozorovatele liší svou aktivitou, která je obvykle patrná všem kolem. Často to nevadí, lidé si koneckonců na fotografy a fotografky zvykli, ale přesto se najdou případy, kdy může "měření zkreslit naměřené hodnoty". To, že se lidé chovají před objektivem odlišně, nemusí být někdy na škodu, ale například rozvášněný dav radikálů může, cítí-li se pozorován, předvádět nelidské skutky. Jde i o další dilemata – mám fotit člověka, který pláče na ztrátou blízkého? Je to obraz události, který má svou hodnotu, ale možná ta hodnota není tak velká, aby vyvážila můj zásah do soukromí člověka prožívajícího utrpení. Fotografka nebo fotograf musí zkrátka přemýšlet o tom, jak jejich focení působí na okolí. Pokud fotograf reprezentuje instituci, deník či jinou organizaci, je toto dilema ještě zřetelnější.

Co je důležitější? Tím se dostáváme ke klasickému dilematu válečných fotografů, a v podstatě všech krizových zpravodajců. Při kontaktu s lidským utrpením je naše přirozená reakce jasná – musíme pomoci bližním, zmírnit jejich utrpení, utěšit je. Válečný fotograf Patrick Chauvel nám vyprávěl, jak měl chuť prodat svůj fotoaparát a nasytit tak hladovějící vesnici alespoň na měsíc. Jenže, řekl nám, místo toho tam bídu fotil… A doufal, že jeho snímky pohnou srdcem tisíců čtenářů, a on tak těm lidem prokáže větší službu. Válečný filmař James Brabazon zase jasně řekl: "Když vidím, že můžu pomoci, odhodím kameru a dělám, co můžu. Jinak bych tuto práci ani dělat neuměl."

Takže nejdůležitější asi je vědět, proč to či ono fotografuji. Pak dokážu posoudit, zda bych v danou chvíli neměl dělat něco úplně jiného.