Díkuvzdání a naslouchání

Dnes to bude o Američanech. Zatímco pro nás je konec listopadu celkem nezajímavý, Američané slaví Díkuvzdání - Thanksgiving. Má-li některý den moc přivést k jednomu stolu rodinu roztroušenou tisíce mil po kontinentu, je to v USA právě čtvrtý čtvrtek v listopadu. Dnes poprvé jsem měl tu čest se takové večeře zúčastnit. Pravda, v poněkud širší rodině - studentů a přátel u jednoho pensylvánského profesora, který žije i s rodinou v Praze.

Díkuvzdání asi všichni známe z amerických filmů, seriálů nebo literatury. My se také museli k maturitě naučit, že je to "commemoration of the first Thanksgiving at Plymouth Plantation in 1621." Jednoduše šlo o společnou hostinu tehdejších domorodců - indiánů, a pochopitelně bílých osadníků. Je o tom napsáno spoustu článků, zamyšlení a fejetonů. Kdo hledá, najde.

Tradice Díkuvzdání postupně morfovala do toho, co je pro nás, lidi, nejdůležitější. Jídlo. Všichni víme, že americká tradice vyžaduje vypečeného krocana. Další přílohy pro mne byly tajemstvím: sladké dýňové "brambory", různé nádivky, opilé cibule, saláty, všelijaká zelenina. Po jídle jsme každý v místnosti dostali papírek, tužku a úkol. Schválně, co byste napsali vy, jo? Za co jste vděční? Může to být cokoli, co vás napadne... A možná zjistíte, že vás toho napadne hodně. Třeba i víc, než jste čekali. Ono takové cvičení není špatné. Klidně bych to zavedl každý večer. Pochopitelně včetně té luxusní večeře.

Druhý americký svátek je poněkud méně známý: národní den naslouchání. Nemá zatím žádnou tradici, jde o novou a málo známou iniciativu. To ale není podstatné, důležitá je nádivka. Tedy náplň, chtěl jsem říct.

This holiday season, ask the people around you about their lives — it could be your grandmother, a teacher, or someone from the neighborhood. By listening to their stories, you will be telling them that they matter and they won’t ever be forgotten. It may be the most meaningful time you spend this year.

Ptejte se o letošních svátcích svých blízkých na to, co prožili a prožívají - ať už je to vaše babička, učitel nebo někdo ze sousedství. Nasloucháním jejich příběhům jim řeknete, že vám na nich záleží, že nikdy nebudou zapomenuti. Možná to bede to nejsmysluplnější, co letos uděláte.

Co k tomu dodat? Možná to, že ne všechno z Ameriky musí být nutně na hlavu postavené. Jistě by bylo lepší, kdyby to bylo samozřejmé, kdybychom byli každý den vděční, každý den naslouchali... Ale já to nedělám. Občas potřebuju trknout, abych si uvědomil, že bych měl, že musím a že chci.