Paměť - kulisy našeho vnitřního světa

Svět mohou lidé vnímat a popisovat různým způsobem. Lze použít matematických formulí a přesných hodnot, a stejně tak lze klást důraz na subjektivní prožitek nebo uměleckou hodnotu. Ať už ale použijeme jakékoli nástroje a prostředky, naše počínání by bylo nesmyslné, pokud by nemělo nějaký dopad. Jinými slovy, pokud by se někde neotisklo a ničím neprojevilo, je naše konání dokonale zbytečně a podobá se Sisyfovu potměšilému balvanu - nikdy nezůstane tam, kam byl uložen.

Jedno teď vedle druhého

Lidská paměť (a nejen lidská, pochopitelně) je obdivuhodný jev a nástroj. Umožňuje nám překonat pomíjivost času a jeho věčný paradox: vše se neustále posouvá z budoucnosti do minulosti, jen chvíle teď jako kdyby neexistovala. A přitom, z pohledu pragmatického, vlastně jiná chvíle, než teď, evidentně není. Teď je nekonečné krátké a přesto věčně.

Líbí se mi často parafrázovaný citát, který mluví o čase jako o něčem, co "Bůh vymyslel, aby se nestalo všechno naráz." Paměť bychom pak mohli označit za něco, co nám umožňuje věci naráz vnímat, co umožňuje plavbu proti proudu řeky času a pokládat jedno teď vedle druhého.
Paměť je mnohem důležitější, než se může na první pohled zdát. Nejenže umožňuje ukládat a vyvolávat informace, ale poskytuje také rámec pro analýzu informací nových. Umožňuje chápat smysl našeho jednání a dát základ novým rozhodnutím.

Fenomenální svět v našich hlavách

Je tu ještě jeden, méně patrný, ale v důsledcích ohromně významný jev. Při naší interakci s okolím vlastně téměř nikdy nereagujeme přímo a bezprostředně na podněty z prostředí. Namísto toho naše smysly posílají informace, v mozku dochází k jejich třídění, zobecňování, a konečně i ukládání. Paměť nejenže poskytuje informace potřebné k třídění příchozích informací, ale také neustále uchovává a aktualizuje obraz okolního prostředí. Ačkoli právě nevidím svůj pokoj, v paměti je jeho obraz, a já mohu o něčem říci (s dostatečnou jistotou), že se to nachází u mě v pokoji.

Ještě zajímavější pochopitelně je, jak paměť umožňuje naší komunikaci a jednání s ostatními lidmi. Také ti totiž žijí v našich hlavách svými vlastními životy. Jde o jakési postavy románu, které při každé příležitosti obohacujeme o nové detaily a podrobnosti, na základě nových podnětů aktualizujeme tyto románové hrdiny o nové detaily, zápletky a příběhy. A jelikož nemáme v podstatě žádný způsob, jak ostatní lidí poznávat jinak, než pomoci toho, co o nich vnímáme smysly, co o nich víme na základě jejich projevu a co k nim cítíme (a to jsou všechno věci, které si ukládáme do paměti, tj. aktualizujeme románové postavy), jednáme v podstatě z určitého pohledu každý jenom s lidmi v naší hlavě.

Realita a paměť

Pokud se vše z našeho pohledu odehrává uvnitř našich hlav, v našich myšlenkových procesech, nebylo by možné žít v takovém světě, v jakém bychom chtěli, naprogramovat si tento svět podle sebe? Možná by to bylo teoreticky možné, ovšem filosof Robert Nozick nám ve svém slavném příkladu ukazuje, že bychom po tom vlastně ani netoužili: „Představte si stroj, který by nám, pokud se na něj napojíme, dokázal poskytnout vědomí a pocit skutečného štěstí: vědomí, že jsme vytvořili nádhernou báseň, že nás někdo skutečně miluje a my milujeme jeho/ji, že jsme pomohli světovému míru… Neměli bychom žádnou možnost poznat, že jde o falešný pocit. A teď se nabízí otázka: pokud byste si mohli zvolit, rozhodli byste se být na tento přístroj být napojeni po zbytek života? Nevěděli byste přitom, že jste napojeni na přístroj, zažívali byste nefalšovanou, naplňující radost.“

Většina lidí odpověděla, že by takovou možnost zavrhla. Chtějí, aby jejich jednání mělo smysl skutečný, ne jenom takový, který si představují nebo který je jim vnucen, bez ohledu na výhody takového postupu. A tak se nabízí paralela s pamětí – pokud chceme žít reálným životem, je naší zodpovědností zásobovat paměť takovými materiály, které náš „vnitřní fenomenální svět“ aktualizují o potřebné informace, objektivní detaily, a dají nám tak možnost žít v realitě, tedy reálně žít.

Opakování, matka moudrosti
Není náhoda, že známé přísloví Repetitio est mater studiorum má svůj doplněk v Aristetolově „Znamenitost nespočívá v činech, ale ve zvycích.“ Protože opakování pomáhá lépe fixovat věci do paměti, pomáhá zároveň utvářet náš vnitřní svět. Ostatně i ono Sisyfovo do nekonečna opakované tlačení balvanu do kopce v tomto světle dostává pedagogický smysl.