Lisabon není španělská vesnice (fotky)

Nevím, jak vy, ale já měl Portugalce vždycky pevně propojené se Španělskem. Ono to ostatně vyplývá i z mapy, Portugalsko je na Španělsku přilípnuté a jeden se diví, že si Španělé ten poloostrov nevzali celý. Také slavného objevitele Vasco de Gama (vašku de gáma) jsem myslím házel do španělského pytle, nemluvě o tom, že bych si nejspíš nevzpomněl, že portugalština, ne španělština, je jazykem Brazilců.

Díky výletu do Portugalska už pro mě naštěstí Lisabon není španělská vesnice. Je to hrdé hlavní portugalské město, geograficky nejzápadnější v Evropě. Do EU ale Portugalci vstoupili až v roce 1986, nejsou tedy o tolik napřed před námi. Zažili si také své diktatury a revoluce (třeba karafiátová revoluce, vzdálené podobná naší sametové revoluci, akorátže Portugalci tam museli mít ty vojáky s karafiáty v hlavních, Čechům stačily klíče a písničky).

Když jsem se (německy) bavil s jedním Portugalcem středního věku, přišla řeč právě i na politické přeměny. On seděl v autě a jedl výborně místní pečivo (všemu se tj říká chleba, ale výběr je mnohem větší) se sýrem, já stal venku s foťákem a přemýšlel, jak zachytit krásu pláže v chráněné oblasti Arrábida. Nuže, ten Portugalec se se mnou dál do řeči, prý to dělá rád , rád poznává cizince. Díky tomu prý pochopil, že komunismus je utopie, ačkoli dřív mu byl, podobně jako velká část portugalské veřejnosti, nakloněn. Z vyprávění lidí z bývalého východního bloku ale poznal, že zevnitř už ten systém nebyl tak úžasný, jako se zdálo z blyštivé propagandy. Možná jste se také setkali s tím, že někdo že západních zemí (Francie, kupříkladu) nadšeně mluvil o komunismu a vy jste jemně naznačovali, že to pro naše rodiče zas taková bžunda nebyla. Tak jak se zda, má to smysl - tento pan je ukázkou toho, že jakožto čeští cestovatele můžeme do světa exportovat naše negativní zkušenosti (cimrmanovské 'Tudy ne, přátelé'). Dále máme v zahraničí další devizy: Petr Čech, Nedvěd, Baros, Koller, Zatopek, Dubcek. Přiznám se, že tolik Portugalců bych rozhodně nevyjmenoval, asi se málo koukám na sport.

Portugalska kultura je výrazně ovlivněna maurským (arabským) dědictvím, mořeplavectvím (manuelská architektura) a kolonialismem. Od arabu převzali některé architektonické prvky, mořeplavectví mají v krvi a z bývalých kolonii sem přijely statisíce lidí, zaručujících dnes etnickou a kulturní pestrost města.


Portugalci a Spanele jsou prý velice odlišní. Moc Španělů neznám, srovnání nečekejte, ovšem můžu za sebe říci, že Portugalci jsou velice, velice ochotní. Když jsem hledal autobus do Setúbalu, který kvůli opravám na silnici jezdil jinudy, řešilo se mnou problém asi osm lidí že zastávky, kde jsem se ptal, a jeden z nich, podnikatel s kufříkem, který uměl anglicky (podnikatel, ne ten kufřík), mi všechno překládal. Nakonec se usnesli na tom, že je to 'merda' (v jeho zjemněnem překladu: strange) a že to mám zkusit ve městě na informacích. Poděkoval jse a vyrazil. Když jsem byl asi padesát metrů od zastávky, slyším hvízdání. Otočil jsem se a celá zastávka na mě mávala, že mi našli autobus, ten, který tam právě zastavil. Pozdrželi ho, abych do něj naskočil, a ušetřili mi minimálně půlhodinu hledání a čekání. A měli z toho stejnou radost, jako já, naivní turista s foťákem. Portugalci se dokonce cizincům snaží pomáhat i bez přímého požádání, třeba v den odletu mi jeden cestující v autobuse poklepal na rameno 'Aeraporta?' Přikývl jsem, obtěžkaný batohy jsem touhle linkou asi jinam mířit nemohl. Tak že příští stanici, abych nepřejel (vypadal jsem ospalé).

Rysy Portugalců se myslím dají demonstrovat i na tom, co by nás nejspíše překvapilo, ale jim přijde zcela běžné. Například na záchod si zpravidla můžete odskočit do kterékoli kavárničky, a že jich na ulicích je nepřeberné. Knížky si můžete v knihkupectví i číst, což u nás naštěstí také začíná (napr. v Luxoru nebo Academii). V restauraci po nás nechtěli, abychom si něco objednávali, když jsme tam dvě hodiny poslouchali typický sentimentální zpěv Fados. A mimo město jsou prý Portugalci ještě ochotnější.

Zpěvák Fados na Lisabonském hradě

S angličtinou to není zdaleka tak špatně, jako ve Francii. Pokaždé jsem se domluvil a moc portugalských slovíček jsem do aktivní slovní zásoby nenapěchoval, a byl jsem závislý na svých průvodkyních, případně pomalé, zjednodušené angličtině doplněné výmluvnými pantomimickými gesty. Policista v Setúbalu mi poté, co slyšel moji gesty obohacenou otázku "Where - is - here - turišmo - house?", mi lámanou angličtinou sdělil: "Your English even better that my! Eh - worse. Your English worse that my. I speak slow for you and you not understand!" Ale turišmo office jsem nakonec našel, byla hned za rohem, a tam anglicky obvykle někdo umí.


Dlaždičky, dlaždičky, dlaždičky. To, co považujeme za hygienickou krytinu vhodnou do koupelny nebo kuchyně, tím Portugalci zdobí vše- interiér i exteriér. Malá soutěž: uhodnete, kde je v Portugalsku takováhle výzdoba? Je to opravdu známý podnik :-)


Velký dojem na mě nechalo Lisabonské metro. Myslím, že v něčem se inspirovalo i u pražského, bohužel je trochu komplikovanější a chybí mu středové uzly. Nejsou zde revizoři, funguje zde elektronický systém, který mi přijde snadný a rychlý. A když ztratíte kartu, můžete se spolehnout na personál, který je ochotny pomoci. A hlavně - každá stanice je jedinečným způsobem vyzdobená:


Ve městě jsem příliš cyklistů nezaznamenal, ale stačilo, abychom vyjeli kousek k pobřeží, a už nám město Cascais nabízelo zapůjčení jízdních kol zdarma oproti ID. Pláže a sluníčko patří k těm nejlepším zážitkům, které jsem si přivezl, musím říci, že návrat do sněžící Prahy byl drkotající. Tam jsem chodil většinou v tričku, maximálně lehké bundě.

Tam i zpět jsem letěl s portugalskými aerolinkami TAP, a mohu je jedině doporučit. Cena za zpáteční letenku cca 300 EUR a do Lisabonu jsem se z Prahy dostal bez přestupu za pár hodin. Při objednání letenky si můžete vybrat z několika jídel (kromě vegetariánského a "normálního" také třeba rybu nebo dia), letenka je elektronická, takže lze vše zařídit po netu. Takže dokonce i po všech těch článcích o leteckých katastrofách jsem si let užil.

Díky moc všem, kdo mi tento výlet umožnili, a také těm, kdo mě do Portugalska zásobovali informacemi a kdo se mě teď na výlet ptají. Zatím se ale musím aklimatizovat a pustit se znovu naplno do práce, abych měl duben a květen volné na univerzitu. Dal jsem ale na web několik mých nejoblíbenějších fotek (celkově jich mám, jak mě znáte, mnohem víc).

Portugalsko 2008

A dodatečně: Veselé Velikonoce :-) Přikládám odkaz na rozhovor s Tomášem Halíkem, mám vždycky radost, když některý z mých oblíbenců dostane možnost nakazit svým optimismem širší veřejnost.

Oceánium, ocenárium nebo oceanárium...

Lisabonské oceanárium prý patří k těm nejlepším na světě, stejně jsem ale nevěděl, na co se mám těšit. Na rybičky v akváriu?

V podstatě ano, jen to akvárium je poněkud rozměrnější... V obrovském centrálním tanku se prohání nějaká stovka druhů ryb a dalších podmořských živočichů.

Je to tichá, velkolepá podívaná, klid narušují pouze nadšeně pobíhající děti, které ukazují na ryby a volají "Peixe!" (překlad: ryba). A já se jim nedivím, i dnes, coby vážený turista s foťákem, jsem měl podobné chutě.
Zaslechl jsem z anglicky mluvící rodiny i plurál "fishes", ale nedivím se jim, v tom ohromení je snadné ztratit řeč. Ostatně tahle ryba vypadá, že by se do jednotného čísla nevešla - takový slon oceánu, co říkáte?

UPDATE: Obrovská ryba na obrázku se nazývá Sunfish (v portugalštině ale její jméno znamená "měsíční ryba"), patří do rodiny Molidae a jsou to největší a nejtěžší kostnaté ryby.

Další fotografie z oceanária najdete v albu - z některých mám opravdu velkou radost. A taky je sem vkládám coby slideshow, vyhovuje vám tato funkce na blogu?

Fakticky zajímavá literatura

Úvaha o literatuře faktu a její roli v postmoderní době a mediálním světě přehlceném útržkovými a účelovými zprávami. Esej jsem napsal pro předmět Literatura faktu, IKSŽ FSV UK.

Úvod
S literaturou faktu je, jak se zdá, problém hned při pokusu o jejím definování. Ne snad, že by neexistovaly definice, naopak, je jich příliš mnoho a, přes nesporný společný průnik, každá z nich vyzdvihuje na literatuře faktu něco jiného. Někdo zvýrazňuje systematické uspořádání faktů, kde literatura faktu čerpá z vědeckých postupů výzkumu („…je to literatura o faktech bez autorských výmyslů“, jak řekl Zamarovský). Jiným imponuje na literatuře faktu skutečnost, že autor k tématu přistupuje se zapálením, třeba podle Ivanova si spisovatel téma, o kterém pojednává, musí „ohmatat vlastníma očima i vlastním srdcem.“ Líbí se mi také definice označující literaturu faktu za „non-fikci se žurnalistickým záměrem“, ačkoli také ona nepojme pod svá křídla vše, co bychom za literaturu faktu označili.

Odbočka - literatura faktu a blog
Když jsem sledoval, jak obtížné je uspokojivě definovat literaturu faktu, vzpomněl jsem si mimoděk na téma své bakalářské práce, která se zabývá nástupem blogů do českých médií. Na celém světě jsou miliony autorů těchto „tzv. internetových deníčků“, kteří denně vyprodukují nesmírné množství textů. Jde o fenomén, který nelze přehlížet, nicméně každá definice blogu musí být spíše přibližným popisem, který bude platit pro většinu blogů, než dogmativním měřítkem toho, co blog je a co už není. Jde zkrátka o natolik široký pojem, který vznikl dodatečně, jako pojmenování skutečnosti, že se zde takový fenomén objevil. Pojem je do určité míry závislý na interpretaci jeho vykonavatele, tedy autora blogu, vždyť mnohé definice akcentují „svobodnost a otevřenost“ tohoto žánru, stejně jako „osobní rovinu“. Můžeme se pak divit, když se na blozích dočkáme překvapení, vymykajících se našim původním definicím?
Myslím, že právě tak je tomu u literatury faktu. Jde o popis fenoménu, který zde existuje bez ohledu na to, zda bude definován. Studium tohoto fenoménu pochopitelně s definicemi musí pracovat, není ovšem, dle mého skromného názoru, na škodu, když si definice samotné konkurují – kopírují tak situace, ke kterým dochází, když různí autoři uchopí tento pojem různě.
A ještě jedna podobnost tu je. Jedna z oblíbených, takřka anekdotických definic blogů nás učí, že blogem je ta stránka, která sama sebe chápe jako blog. I tento pokus myslím u literatury faktu nastal, zvláště ve chvíli, kdy editoři pochopili, že samotný pojem „literatura faktu“ tvoří jakousi populární značku, a horlivě ji tedy asociovali s jakoukoli knihou, i bez ohledu na autora. Druhá definice, z knihy R. S. Halla, je spíše úsměvným konstatováním: „Je zvláštní, že nedokážeme definovat blog, ale když se na nějaký blog dostaneme, okamžitě to poznáme.“ S literaturou faktu je to asi podobné – není snadné ji definovat, zvláště kontroverzní je „povolená“ míra fikce, fantazie a autorovy invence, ovšem dá se říci, že víme, o co jde, když se s dílem literatury faktu setkáme.

Atraktivita literatury faktu
Na literatuře faktu mě fascinuje skutečnost, že ačkoli trh je nasycen fikcí všeho druhu a čtenář má na výběr z románů snad z každého myslitelného prostředí i doby, umisťuje se literatura faktu tak vysoko. Coby žurnalista mám sklon vyzdvihovat pravdivé a objektivní informace, a jsem proto příjemně překvapen, že čtenáři, jak se zdá, v tomto případě činí stejně. Uvažoval jsem, čím může být touha po literatuře faktu způsobená. Je jasné, že v takto širokém žánru se vyskytují i díla podprůměrné kvality, ve své úvaze se zabývám spíše jakýmsi obecným ideálem, pomyslnou dokonalou knihou literatury faktu.

Už před první světovou válkou František Topič konstatoval, že „doba žízní po vědomostech.“ Pod dvou světových válkách se tato žízeň nepochybně prohloubila. Román má své místo stále jisté, neboť může flexibilně reagovat na společenské změny, de facto je může i předstihnout a předvídat, viz Orwellův 1984. Zároveň lze ale román snadno použít k manipulaci citů, k prosazení autorských záměrů a názorů, a to zcela bez ohledu na skutečnost. Mnohdy dokonce nevědomky – jsa neomezena ničím než svou fantazií, může autorka románu zavítat do končin, kde nikdy nebyla, vylíčit skutečnosti, kterých nebyla svědky, a povzbudit mimoděk čtenáře k závěrům na hony vzdáleným tomu, které by si byl býval utvořil na základě reálných událostí. Zato takřka vědecké postupu autorů literatury faktu je zavazují k tomu, aby nacházeli pravdu včetně jejích souvislostí, ať už se jim „hodí do krámu“, či jenom vzbuzuje další nejistotu a otázky.

Rozdíl mezi fikcí a fakty je ten, že fikce musí dávat smysl.
Tom Clancy

Myslím si také, a moje denní praxe to potvrzuje, že lidé jsou přesyceni zprávami v novinách, které, ač jsou do vysoké míry objektivní, nezaujaté a informativní, jsou ze své zpravodajské podstaty povrchní. V krátkém úseku pozornosti, který jim čtenář věnuje, ostatně ani hlouběji jít nemohou, vždyť koneckonců ani redaktoři nemají časové dispozice napsat každý den román o tom, proč cena dolaru poklesla, nemají čas hledat za událostí příběh či její podstatu. A tak zůstává čtenář informován o nejnovějším dění, ale nemůže se ubránit pocitu, že žije jakési konstruované realitě (Berger, Luckmann). Touha po svobodě se tedy projevuje jako snaha uniknout z této klece povrchních znalostí a povšechného, zběžného chápání světa. Napadá mne cestovatelské přirovnání. Cestovatel rád využívá vlak, letadlo či automobil, aby se dostal tam, kam potřebuje. Pak ale chce vystoupit z dopravního prostředku a poznat místo na vlastní oči, projít se po městě a krajině, zajít do muzea, promluvit s místními lidmi, poznat místní zvyky… Čtenáři chtějí vystoupit z rychlíku masových médií a projít se po trávníku skutečnosti, zajít hlouběji do lesa poznání a bádat v muzeu faktů.

Živá paměť
Je snadné namítnout, že tuto možnost měl čtenář vždycky. To je pravda. Už od starověkých knihoven měli (vyvolení) zájemci možnost bádat ve spisech ze všech oblastí soudobé vědy. Středověké encyklopedie, renesanční kroniky, ročenky, soupisy, rodokmeny, úřednické spisy… to všechno jsou svazky obsahující myriády faktů, pečlivě utříděných pro pozdější vyhledání. Zaznamenávají skutečnosti pro pozdější práci s nimi. Jenže málokterý čtenář je schopný nebo ochotný věnovat úsilí a čas tomu, aby pronikl do těchto bohatých informačních zdrojů. Pro skutečně hluboké pochopení problému by navíc nestačilo jen několik návštěv knihovny. Vždyť Paul de Kruif, obecně uznáván jako první představitel autorů literatury faktu, pro své Bojovníky se smrtí strávil nejen měsíce studováním materiálů, ale také osobně obešel aktéry své knihy, aby, výzkumem připraven, prošel s nimi v rozhovoru jejich pozoruhodné činy.
Přínosem autora literatury faktu k tématu je tedy odhodlání věnovat se mu celým rozumem a, jak mnozí dodávají, i srdcem. Právě tento jeho závazek vůči čtenáři je zárukou kvalitního díla, které může uspokojit čtenářovu touhu po skutečném poznání skutečnosti. A to včetně souvislostí, pochopení příčin a důsledků, pozadí události, motivů aktérů… Autor je zde zástupcem čtenářů, podobně, jako žurnalista, má za úkol být jejich prodlouženým okem. A nejen okem. Čtenář by měl v díle najít odpovědi na otázky, které jej během čtení napadají, neměl by mít pocit, že jej autor někam manipuluje třeba jen tím, že některé otázky nechává nezodpovězené.
Literatura faktu je tak víc, než jenom nějaká tematická encyklopedie. V té najdeme přehršel faktograficky přesných informací, vzájemně provázaných, budiž, ale přečíst celou encyklopedii je až na výjimky nemožné, a prakticky bez výjimky k uzoufání nudné. Literatura faktu se tomuto problému účinně vyhýbá a aplikuje mnoho technik, které známe z krásné literatury, především vypravěčský styl, dramatickou stavbu textu, syžet a přirovnání. Nejde přitom o nějaký trik na čtenáře, ale o reflektování faktu, jak lidský mozek funguje – mnohem snáze se ztotožníme s příběhem člověka než s jeho strohým strukturovaným životopisem, lépe chápeme souvislosti, pokud máme příležitost problém nahlížet opakovaně z více úhlů, lépe si pamatujeme události, pokud je nám ukázána dramatická zápletka.

Závěr
Právě tady je prostor pro fantazii autorů literatury faktu – mohou hledat nové způsoby, jak čtenáři přiblížit realitu. Jsou to vlastně cestovatelé, kteří se vracejí z dalekých cest a expedicí, aby pověděli dychtivým čtenářům příběh své cesty za poznáním. Pokud se jim to podaří, budou mít čtenáři pocit, jako kdyby na místě byli sami.