Co smím a nesmím fotografovat? Letmá etika fotografů

Toto stručné zamyšlení o etice fotografování jsem psal pro předmět Kapitoly z dějin fotografie

Fotografování má mnoho rovin: technickou, uměleckou, užitnou, prožitou, žurnalistickou, právní, informační, fyzikální… Každá z nich by asi měla k otázce co říci. Některé digitální fotoaparáty byste například neměli mířit na plné slunce, neboť by mohlo dojít k poškození čipu. Přirozeně se nám ale na mysl derou spíše otázky etické – je správné, aby fotograf fotil někoho bez jeho vědomí či souhlasu? Smí fotograf fotit lidské utrpení, bolestný zármutek, kulturu, které nerozumí?

Myslím, že k rozřešení tohoto letitého dilematu má každý fotograf přistoupit sám. Fotoaparát totiž víceméně zaznamená jen to, co fotograf vidí. Snímek ořízne danou událost, vytrhne ji z okolí a zmrazí ji v čase. To samo o sobě není nic proti ničemu, stejně tak může mít člověk s výbornou fotografickou pamětí uloženy v hlavě tisíce obrazů, aniž by zmáčkl spoušť, a nikdo mu to nemůže zakázat. Dalo by se tedy zjednodušeně říci, že co vidím, to můžu i vyfotit. Podle mého jsou ale minimálně tři momenty, tři faktory, chcete-li, a tu je fotograf povinen zvážit, zda má v dané situaci fotografovat.

Publikace a použití fotografie - fotografie samotná může být zcela neškodná, ovšem její použití v médiích či pouhé její rozeslání e-mailem může mít neblahé následky. Proto si myslím, že nejvíce zla může vzejít z fotek, které jsou necitlivě, nesprávně či dokonce úmyslně špatně použity. Fotografie má obrovskou moc, lidé se díky ní dokáží rozohnit, ztotožnit, vcítit a měnit své názory. Fotograf si má být vědom této síly fotografie, a s ohledem na fotografované osoby i na příjemce fotografie, jakož i na další zúčastněné, volit, zda snímek bude moci publikovat.

Efekt samotného aktu focení – fotograf se od pozorovatele liší svou aktivitou, která je obvykle patrná všem kolem. Často to nevadí, lidé si koneckonců na fotografy a fotografky zvykli, ale přesto se najdou případy, kdy může "měření zkreslit naměřené hodnoty". To, že se lidé chovají před objektivem odlišně, nemusí být někdy na škodu, ale například rozvášněný dav radikálů může, cítí-li se pozorován, předvádět nelidské skutky. Jde i o další dilemata – mám fotit člověka, který pláče na ztrátou blízkého? Je to obraz události, který má svou hodnotu, ale možná ta hodnota není tak velká, aby vyvážila můj zásah do soukromí člověka prožívajícího utrpení. Fotografka nebo fotograf musí zkrátka přemýšlet o tom, jak jejich focení působí na okolí. Pokud fotograf reprezentuje instituci, deník či jinou organizaci, je toto dilema ještě zřetelnější.

Co je důležitější? Tím se dostáváme ke klasickému dilematu válečných fotografů, a v podstatě všech krizových zpravodajců. Při kontaktu s lidským utrpením je naše přirozená reakce jasná – musíme pomoci bližním, zmírnit jejich utrpení, utěšit je. Válečný fotograf Patrick Chauvel nám vyprávěl, jak měl chuť prodat svůj fotoaparát a nasytit tak hladovějící vesnici alespoň na měsíc. Jenže, řekl nám, místo toho tam bídu fotil… A doufal, že jeho snímky pohnou srdcem tisíců čtenářů, a on tak těm lidem prokáže větší službu. Válečný filmař James Brabazon zase jasně řekl: "Když vidím, že můžu pomoci, odhodím kameru a dělám, co můžu. Jinak bych tuto práci ani dělat neuměl."

Takže nejdůležitější asi je vědět, proč to či ono fotografuji. Pak dokážu posoudit, zda bych v danou chvíli neměl dělat něco úplně jiného.

Haló, je tam člověk?

Nové technologie nám nejen pomáhají nalézat nové informace a komunikovat s přáteli, ale také vytvářet nesmyslná pravidla a schovávat se za ně. Naprostá neochota a nezájem není výjimkou - každý má totiž naplánováno, co do jeho povinností spadá, z čeho se nevymluví... a tomu zbytku se obratným obloukem vyhne. Možná jsem takový taky? Každopádně mě úplně dojala drobná a zdánlivě malicherná zprávička.

It's a story about an elderly gentlemen who for years has called his late wife's Verizon voicemail just to hear her voice. During a system change though, the message was lost.

Příběh osmdesátiletého Charlese Whiteninga, jehož žena před dvěma lety zemřela. Muže, který každý den od té doby volal na její číslo, aby si mohl poslechnout její hlas, jímž namluvila zprávu pro volající do hlasové schránky: "Catherine Whitening."


Ale nedávno se její hlas ztratil. Firma Verizon, která schránku provozovala, provedla upgrade systému a lidé si museli nahrát nové zprávy. Pro nikoho to nebyl problém. Jen Catherine novou zprávu nahrát nemohla. Její muž to smutně okomentoval: "Teď mi vzali [i] její hlas."

Hloupá, naivní, malicherná zpráva, viďte? Co je nám po nějakém senilním staříkovi. Jestli chce poslouchat něčí hlas, má si ho nahrát někam jinam, na to přece není hlasová schránka. Pochopitelná odpověď. A považuji za malý zázrak, že tuto reakci společnost Verizon nezvolila. Místo toho někdo udělal pár věcí, které jistě neměl v popisu práce, a za které těžko dostane prémie... Když pan Whitening nahlásil svou ztrátu a ptal se po řešení, měl velké štěstí. Na druhé straně telefonu byl člověk, který nezavěsil poté, co si jeho příběh poslechl. Místo toho si dal práci a pustil se do hledání. Nakonec našel zálohu záznamu paní Catherine. A nahrál ji do nového systému.

O čem vlastně tenhle můj článek byl? Nevím, jestli to dokážu vyjádřit tak, jak bych chtěl... Asi každý známe případ, kdy lidé na druhé straně drátu, přepážky nebo stolu nemají zájem o naše starosti. Promění se ve stroje, které jdou cestou nejmenšího odporu. Je zázrak, pokud narazíme na někoho, kdo se zachová jako člověk, zvolí obtížnější variantu a na chvíli s námi sdílí naše pocity, snaží se pochopit naše potřeby a udělá, co může. Je to třeba tak málo, jako místo polední pauzy prohledat nějaké ty zálohy a najít dvě slova, která pro nikoho nic neznamenají, jen pro jednoho staříka jsou to nejkrásnější slova na světě.

Přál bych vám, abyste takové lidi potkávali častěji. Je to totiž zázrak. A úžasné na tom je, že ten zázrak můžeme konat my všichni. Všichni jsme někdy ti lidé na druhé straně drátu.

Každý den může Charles Whitening slyšet svou ženu. Je to pro něj důležité. "Jsem moc rád, že ji zachránili. Udělalo mi to velkou radost..."