Společné čekání

Podívala se na mne velkýma očima. Byl jsem jediný, kdo zůstal. Nervózně jsem se usmál. A oddechl jsem si, protože mi právě došlo, že konečně jednou dokážu udělat tu správnou věc...

V Anglii je spousta věci jinak, než jak jsme na ně zvyklí v Česku. Semafory jsou tu větší, ale netikají, když mají chodci volno. A, samozřejmě, auta tu jezdí na druhé straně.

Na obojí jsem si celkem rychle zvykl a na mých každodenních křižovatkách jsem se brzy vrátil k tomu, jak přecházím ulici v Praze. Rozhlédnu se, a pokud vím, že žádné auto nemůže přijet, že tuto křižovatku znám a vím, že je špatně nastavená, a že červený panáček se stejně za deset sekund změní v povzbudivého zeleného... bez obav ulici přejdu.

Ještě jednodušší to je, když se na přechod, navzdory červenému panáčkovi, vydá celý ten mikrodav chodců, co se na straně ulice vytvořil. Přesně to se stalo i teď: skupinka lidí se bez zaváhání vydala po přechodu, jen co projelo poslední auto. Naposledy jsem se rozhlédl, ani já jsem žádné vozidlo přijíždět neviděl. Zato vedle mne stala mladá maminka a nervózně se dívala na svoji asi čtyřletou dcerku. A ta zase koukala na neukázněné chodce mířící k druhému chodníku. Pak pozvedla hlavu v zelené čepičce a podívala se na mne.

A mně v tu chvíli došlo spoustu věcí. Třeba to, že pro tu zvědavou holčičku musí být těžké věřit mamince, že správné je počkat na zeleného panáčka, že červená znamená stůj a že přecházet na červenou je nebezpečné. Uvědomil jsem si, že pro maminku musí být frustrující, jak jí vlastně všichni nabourávají její výchovu. Jak se musí strachovat, že jednou si její holčička při cestě že školy řekne, že na červenou přece chodí každý, a...

Usmál jsem se. U některých maličkosti prostě najednou víte, že děláte dobře. Zaměřil jsem svůj pohled na tlačítko, kde svítil nápis "WAIT", a pak se podíval zpátky na panáčka. Věděl jsem, že udělala to samé. "See, we have to wait," pošeptala jí maminka.

Neprojelo žádné auto, které by podpořilo naše, teď už společné, pedagogické úsilí. Červený panáček po chvíli přetekl v zeleného. Ještě jednou jsem se rozhlédl (když pedagog, tak pořádně) a při pohledu vlevo zachytil vděčné "thank you" na rtech maminky. Vydal jsem se na cestu a holčička s maminkou také.

O téhle nepatrné příhodě jsem znovu přemýšlel dneska, na tréninku Frisbee. Jsem v týmu nováček, spoustu věcí mi nejde a mám problémy pochopit některé jejich nácviky. Při jednom z nácviků, evidentně takovém, který opakují na každém tréninku, si dva z nejlepších hráčů dovolili pěknou fajeřinku. Přihráli si obtížným hodem přes půlku hřiště. Vždyť o nic nešlo. Jen jsem se děsil, až přijde řada na mne, že tohle nedokážu ani náhodou zopakovat. Ale místo toho si trenér tyhle dva výborné hráče zavolal a poprosil je, jestli by to zopakovali, a bez toho předvádění. Ted vím, že to bylo právě kvůli té malé holčičce, kterou jsem tu tentokrát zastupoval já, úplný nováček. Byl jsem ze hry zmatený, a trenér, aniž se na mne musel podívat, vysvětlil celou sestavu znovu.

A pak mi najednou v hlavě vyvstávaly další příklady. Tatínek, který v době, když jsem měl čerstvě řidičák, vždycky při řízení pečlivě koukal do všech zrcátek, ačkoli při běžném řízení to zvládne zcela automaticky a nenápadně. Maminka, která si na lekcích keramiky soustředěně předříkává mnemotechnickou pomůcku "ti ti ti ti" pro lepení namočených hliněných ploch, kdykoli před dětmi něco lepí. Angličané, kteří pečlivě vyslovují obtížná slova před svými studenty...

To všechno ukazuje, jak mocné mohou být příklady, a jak můžeme o svém jinak běžném jednání přemýšlet z pohledu komunikace. Co dávám najevo, co si může někdo z mého chování odnést, ke komu mám zodpovědnost?


Nemám odpovědi, ty otázky mi pro začátek stačí. Když nyní přecházím silnici, nehledám očima jenom auta. Hledám oči, které jsou na mne tázavě upřené: Má maminka pravdu?

Všechno je mnohem složitější. Ale to počká. Jako teď my.