Kreslený poklad pro štěstí

Máme ho doma. Mnohokrát slepovaný, ztracený i nalezený. První souborné vydání Čtyřlístku. Už pět let jsem jej nečetl, ale vím, co bych v něm našel. Moje dětství.

Čtyřlístek mne naučil číst, když mi byly čtyři. Prostě jsem nemohl čekat, až si na mne někdo udělá čas a přečte mi další dobrodružství. Když jsem tenkrát první den v první třídě zvedl ruku a poté z tabule nadšeně rozechvělým hlasem přečetl "Vítám vás v první třídě, milí žáci a milé žákyně," byla to jistě zásluha mých rodičů, mojí babičky... Ale možná stejnou měrou za to mohla i paní Ljuba Štíplová a pan Jaroslav Němeček, autorka a kreslíř našich dětských hrdinů z Třeskoprsk. Jejich jména už dávno pronikla do běžné mluvy: "Ty seš ale Pinďa! Hm, Myšpulíne, a teď si to sprav..."

Dnes jsem se vrátil z výletu na Okoř. Zřícenina mi zdálky připomněla hrad Bezzub. Tak hluboko je ve mne zakořeněn svět kreslených hrdinů, veselý, zmatený, vynalézavý a šťastný. A taková je moje lítost, když jsem si po návratu přečetl, že paní Ljuba Štíplová, autorka Čtyřlísku, navždy opustila své kreslené hrdiny, svojí rodinu i nás.

Jsem o to zarmoucenější, že když jsem nedávno četl o nádherných čtyřicátých narozeninách tohoto typicky českého komiksu, vrátily se mi všechny vzpomínky a já chtěl autorce nějak poděkovat. Stačil by e-mail, dopis, pohled: "Díky vám jsem se naučil číst. Vaše práce mi dala stokrát víc, než všichni Kačeři, Rafani, Spidermanové, Rychlé Roty, Gumídci nebo Pepkové dohromady. Díky vám jsem se na marodění doma v posteli těšil, protože hned vedle na poličce jsem měl od vás vstupenky do Himalájů, tropického pralesa, tajemné pouště, mezi piráty, na divoký Západ i pod moře. Pozdravujte Fifinku, Myšpulína, Pinďu i Bobíka, kterými jste obohatila české děti všech generací."

Dopis jsem nenapsal, a mrzí mne to. Vím, že by to byla jen kapka v moři dopisů od fanoušků, které se na autory komiksu hrnou. Ale myslím, že je dobré, abychom, zvláště dnes, v době čím dál tím odosobněnější, nezapomínali na to, že radost z dobře odvedené práce, z nich samých a ze světa... můžeme druhým dát právě my. Co můžeme. Musíme.

Prosím tedy zajíce s dobrým srdcem, fenku s něžnou duší, chytrého kocoura a odhodlané prasátko, prosím, aby můj vzkaz vyřídili. Vím, že oni to dokáží, tak jako vždycky.