http://blog.paxik.netJaroPozorujeme mladíka v jeho přirozeném prostředí. Nachází se zde prakticky denně a on sám se domnívá, že zná toto místo jako své boty a nic že ho zde nemůže překvapit. Bezmyšlenkovitě přikývne několika dalším lidem na pozdrav, odmítne některá pozvání a chystá se na svůj každodenní rituál zvaný bezcílné potulování. Jenže dnešní den je něčím zvláštním. Právě rozmýšlí další směr chůze, když ji uvidí. A tento jediný pohled odstartuje něco, na co dlouho nezapomene. Mozek vyráží na beznadějný závod s jeho tělem, které má náskok – vidíme, jak se po jeho zčervenavší tváři mihne bezděčný úsměv, jeho tep se zrychluje a myšlenky se ztřeštěně blíží k vodopádu. Jak jsem na ni mohl zapomenout?
Je to vůbec možné? Vźdyť je to alespoň několik měsíců! Vypadá, že se vůbec nezměnila.
Do háje, proč by měla ? je dokonalá! (Sledujeme
souběžné zesílení činnosti slinných žláz.) Jak jsem to vlastně bez ní
mohl vydržet? Nic jiného takového přece není!
(Mozek pomalu dotahuje náskok) OK, zklidni se. O nic přece nejde…
Nekouká se někdo po tobě? Trochu se otoč, stoupni si stranou…To je ono, no
tak, uklidni se, taaaak. A teď pomalu, jasný? Jo, je přitažlivá, a ty víš, že
nejen to. Vždyť ji znáš, přece takhle nebudeš bláznit pokaždé, když ji
potkáš. Rozeber to rozumně.(Mozek se snaží přesunout souboj na svou půdu, ale
sám už si chystá ústupové cesty) Co z toho budeš mít? No jo,
jasně, to jsem celý já, pro nějaký potěšení ochoten obětovat cokoli, co? Ale
no tak! Cokoli? Přeháním. I když ani tak ne, když si vzpomínám… (Své k tomu má co dodat i paměť) Joooo,
to bylo skvělý. A nebo tenkrát v kině, na konci léta… A tenkrát, jak
bylo to hrozný vedro, na táboře, to byla pohodička! (Mozek neví, co chce, ale nevzdává se) Nemůžu mít vždycky to,
co chci, tak to prostě nechodí. A není to správný! Správný, správný…říká kdo?
A to je jako lepší chodit tu jen tak? Koukni se kolem sebe! (Oči rychle doostřují na nejbližší okolí) Tamten
taky jednu drží. Nezdá se, že by „nebyl správný“, co? Soustřeď se na něco
jiného, než na jeho jazyk! Seš chlap, ne? Aha, to nebude ten správnej
argument… A támhle taky…A teď koukni znovu na ni. Vidíš? Je úžasná, něco
tak…Ne, tohle nikam nevede, pěkně od začátku. Víš, co tě to bude stát? No
vidíš, jak ti paměť pěkně pracuje. Teď tě rozhodila, ale to je určitě jen
chvilkové… Co takhle se chovat rozumně?! Umím přece počkat, mám trpělivost, i
docela silnou vůli, když na to přijde. (Proč
sám sebe nepochválit, nikdo jiný to za vás neudělá lépe) Ale tohle
není ten případ. Co je to za život, kdyby se člověk nemohl chovat upřímně ani
sám k sobě? Mohl bych si sám sebe vážit, kdybych si lhal i
v takovýhle detailech? (Ne, nemohl,
mozek vytahuje bílou vlajku a vypracovává „plán“) Takže poslední
slovo? Tak jo, jdeme na to! (Mladíkovi zase pomalu začínají fungovat svaly a on vyráží směrem k objektu své touhy. V duchu si opakuje větu, která pro takovouhle „slavnostní“ příležitost existuje.) Jen vypadat lhostejně, sebevědomě, jako ostatní… Copak nepolknu, nebo co? Teď, teď je tam volno, tak si pospěš! Je tamhle, tam za tím sklem… Nezírej tam dolů, jak kdybys ji nikdy neviděl! „Prosím?“ „Ehm.
Dva kopečky. Vanilkovou a jahodovou.“ Prodavačka přikývne a zkušenými pohyby nabere požadované druhy té úžasné, tuhé, krémové, nebezpečně VYNIKAJÍCÍ zmrzliny, vměstná je na široký křupavý kornout, řekne si o 18 Kč. Mladík je má už odpočítané. Už mi ji nikdo nevezme! Pěkné jaro vám všem!
|