paxik's point of view

Pondělí, listopad 30, 2009

Konzumuji, tedy jsem? Zdánlivě naivní filmeček "Příběh věcí" odhaluje mnohé

Od kresleného filmečku s v podstatě dětským způsobem výkladu, Story of Stuff, jsem nečekal žádné objevné myšlenky. Byl jsem ale příjemně překvapen, jak přístupnou formou vysvětluje některé problémy současné ekonomiky, ekologie, marketingu a trhu práce. Film vyrobilo Free Range Studio a je opatřený českými titulky.





Zajímavá pro mne bylo třeba "plánované zastarávání" a "vnímané zastarávání" věcí, které nás vede k intenzivnějšímu a rychlejšímu obměňování zboží všeho druhu – po šesti mesících skončí 99 % nakoupeného zboží v odpadcích (USA). Anylytic Victor Lebow přímo naplánoval, že "spotřeba zboží se musí stát naším způsobem života", aby lidé stačili ekonomice. Tento obrat nastal v 50. letech a od té doby stoupla spotřeba nejen v USA, ale po celém světě. Důvodů je jistě více, ovšem nelze nevidět, že reklamy, média, firmy i vláda výrazně podporují spotřebu a konzumní styl života, a my se v něm navzájem podporujeme taky.

Dokument uvádí zajímavý, i když velmi nepřímý důkaz. Když po katastrofe 11. září 2001 prezident Bush promluvil ke spoluobčanům, řekl mimo jiné, že "Američané musí nakupovat", aby se předešlo ekonomické krizi. I teď je konzumní styl života nadále podporován (pro zájemce, vyhledejte si třebaPropaganda Model od Hermanna a Chomskeho, ukazující, že se tak děje prakticky automaticky a mimoděk). Konzum se stal měřítkem našeho statutu, cílem naší ekonomiky i prostředkem uskutečňování našich osobních cest za štěstím.

Dokumentu se dá vytknout přehnané zjednodušování. Pokud budete chtít, podaří se vám jej celý odmítnout jako snůšku eko-blábolů pro dětičky. Ale pokud upřímní, zamyslíte se nad pravdami, které padly. Už jenom vědět a tomto problému může při jednotlivých rozhodnutí ve vašich životech pomoci. Začněme třeba hned o Vánocích.

Poznámka: Tento článek jsem převzal ze svého video blogu na adrese video.bloguje.cz, který aktualizuji výrazně častěji, než tento osobní zápisník. Chápu, že tím ztrácím věrné čtenáře mého osobního blogu, ale nemám ted moc času na extra psaní. Můžete se aspoň zatím podívat na moje články na Technetu, myslím, že některé by vás mohly zajímat: Průzkum důvěřivosti Čechů na Facebooku, Jak počítače chytře využívají nás lidi, Jak 3D animace vypráví příběhy, Jak lépe zacházet s e-mailem, Budoucnost internetu a její současné krůčky... Děkuji přátelům i fanouškům za přízeň a přeji požehnaný, klidný adventní čas.

Štítky: ,

Čtvrtek, září 24, 2009

Kreslený poklad pro štěstí

Máme ho doma. Mnohokrát slepovaný, ztracený i nalezený. První souborné vydání Čtyřlístku. Už pět let jsem jej nečetl, ale vím, co bych v něm našel. Moje dětství.

Čtyřlístek mne naučil číst, když mi byly čtyři. Prostě jsem nemohl čekat, až si na mne někdo udělá čas a přečte mi další dobrodružství. Když jsem tenkrát první den v první třídě zvedl ruku a poté z tabule nadšeně rozechvělým hlasem přečetl "Vítám vás v první třídě, milí žáci a milé žákyně," byla to jistě zásluha mých rodičů, mojí babičky... Ale možná stejnou měrou za to mohla i paní Ljuba Štíplová a pan Jaroslav Němeček, autorka a kreslíř našich dětských hrdinů z Třeskoprsk. Jejich jména už dávno pronikla do běžné mluvy: "Ty seš ale Pinďa! Hm, Myšpulíne, a teď si to sprav..."

Dnes jsem se vrátil z výletu na Okoř. Zřícenina mi zdálky připomněla hrad Bezzub. Tak hluboko je ve mne zakořeněn svět kreslených hrdinů, veselý, zmatený, vynalézavý a šťastný. A taková je moje lítost, když jsem si po návratu přečetl, že paní Ljuba Štíplová, autorka Čtyřlísku, navždy opustila své kreslené hrdiny, svojí rodinu i nás.

Jsem o to zarmoucenější, že když jsem nedávno četl o nádherných čtyřicátých narozeninách tohoto typicky českého komiksu, vrátily se mi všechny vzpomínky a já chtěl autorce nějak poděkovat. Stačil by e-mail, dopis, pohled: "Díky vám jsem se naučil číst. Vaše práce mi dala stokrát víc, než všichni Kačeři, Rafani, Spidermanové, Rychlé Roty, Gumídci nebo Pepkové dohromady. Díky vám jsem se na marodění doma v posteli těšil, protože hned vedle na poličce jsem měl od vás vstupenky do Himalájů, tropického pralesa, tajemné pouště, mezi piráty, na divoký Západ i pod moře. Pozdravujte Fifinku, Myšpulína, Pinďu i Bobíka, kterými jste obohatila české děti všech generací."

Dopis jsem nenapsal, a mrzí mne to. Vím, že by to byla jen kapka v moři dopisů od fanoušků, které se na autory komiksu hrnou. Ale myslím, že je dobré, abychom, zvláště dnes, v době čím dál tím odosobněnější, nezapomínali na to, že radost z dobře odvedené práce, z nich samých a ze světa... můžeme druhým dát právě my. Co můžeme. Musíme.

Prosím tedy zajíce s dobrým srdcem, fenku s něžnou duší, chytrého kocoura a odhodlané prasátko, prosím, aby můj vzkaz vyřídili. Vím, že oni to dokáží, tak jako vždycky.

Štítky: ,

Pátek, srpen 21, 2009

Zpátky v Praze

Je tomu měsíc a půl, co jsem nechal klíče na mrazáku, zabouchl za sebou dveře a vydal se spícím Loughborough na autobus. Na letiště. Do letadla. Do Prahy. Domů.


Od té chvíle jsem ještě pořádně neměl čas sem napsat, stejně jako jsem neměl moc času si na Loughborough zavzpomínat. Skočil jsem tu rovnou doprostřed příprav English Campu 2009, pak se brali H. a T., v práci jsem musel dohnat, co jsem proanglioval, no a taky jsem se pochopitelně snažil potkat se s lidmi, se kterými jsem se dlouho neviděl. A užít si trochu ty prázdniny.


Přestože jsem se do Prahy vrátil už dávno, teprve včera jsem se konečně vydal na procházku, na kterou jsem se těšil už od mého květnového pobytu v Londýně. Z Újezdu přes Petřín na Hrad a pak přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Prostě ta kýčovitá turistická stezka. Pár výletníků, kteří si mne vybrali jako svého průvodce přes CouchSurfing, mne totiž navnadili k tomu, abych si udělal čas. A tak jsem se, už bez Američanů a Poláků, vydal nasávat Prahu ranní i večerní.



Odlehlé uličky, pobíhající psi na Petříně, kavárny v kopci pod Hradem, město poskládané z roztodivně úžasných domů, hudebníci na Karlově mostě, užaslí turisté snažící se vyfotit pražské panorama, dozlatova ohmataný reliéf na soše, dredatí žongléři na Letné, prázdné náměstí probouzející se v šest ráno do nového dne.... To všechno mi zase připomnělo to, co všichni víme, ale ne vždy prožíváme: Praha je zvláštně, kouzelně, starodávně, jásavě, mohutně, malebně krásná.



Posted by Picasa

Štítky: , ,

Neděle, květen 03, 2009

Co se nejspíš neskrývá v urychlovačích

Znáte diskuze na internetu? Já, díky mojí práci, celkem podrobně. Typologie diskutujících patří k mým oblíbeným článkům. Takže už by mne neměly diskuze rozčilovat. Občas mne ale stejně dokáží znovu překvapit. Tentokrát jsem dokonce jednomu diskutujícímu napsal odpověď, protože on také věnoval čas, aby mi svůj pohled na věc vysvětlil. Bez uvedení jmen se s vámi o moji odpověď podělím.

"Pokud by bůh (sic!) existoval, byl by již nalezen v urychlovačích částic..."

Chvíli jsem koukal, jestli mi náhodou něco neuteklo. Ale pak jsem si uvědomil, že to není až tak ojedinělý případ vulgárního racionalismu - absolutní víry ve vědecké poznání.

Připomnělo mi to onoho sovětského kosmonauta, který prohlásil, že Bůh není, protože když on letěl do vesmíru, Boha tam nikde neviděl. Na to mu, pokračuje historka, slavný neurochirurch odpověděl, že 40 let zkoumá mozek do nejmenších detailů... A nikdy v životě neviděl ani jednu myšlenku.

Představa, že vědecké poznání dokáže odkrýt vše, je cizí dokonce i velkému množství vědců. Skuteční vědci totiž vědí, že z dat těžko můžou extrapolovat mimo prostředí, ze kterého data pocházejí. Uvažujte, že jste postava v počítačově simulovaném vesmíru. Můžete ten vesmír prozkoumat a nenajdete ani stopu po programátorovi, ani jednu stopu, která dokáže existenci programátora. To ale neznamená, že programátor neexistuje. Ve skutečnosti jste právě vy a vaše existence projevem té jeho existence. To ale z vašeho prostředí není zřejmé.

Přehnaná víra ve vědu vychází z racionalizace Boha, která podle Halíka proběhla v období cca 17. století (Racionalismus, u nás Osvícenství). Tehdy vědci dali základ racionalizovanému pojetí vesmíru, a Boha dali do té škatulky "to, co ještě neznáme." Takže logicky se, s postupným poznáváním dalších zákonitostí, "prostor pro Boha zmenšuje", alespoň pro ty, kteří si Boha takto zjednodušili. Ale toto zjednodušení Boha není Bůh. To je lidská idea, která je jako stvořená k tomu, aby selhala.

Zabývám se (zabýval jsem se) v rámci výzkumu současných mediálních jevů tím, jak nyní, v posledních 50 letech, média i čtenáři houfně přecházejí na "slepou víru ve vědu" - věda je to, co nám zlepší život, věda je to, co rozhoduje, kdo má větší či menší význam pro společnost... Pěkně to koreluje se stoupajícím individualismem ve společnosti a relativismem.

Je dobré být si vědom toho, jak je tato "slepá víra ve vědu" ekvivalentem toho, co bych nazval "naivní vírou v božstva" tisíce let zpátky. Zatímco tehdy za blesk mohl "pán blesk§", nyní automaticky předpokládáme, že "věda pro to bude mít vysvětlení." To je obvykle pravda, ale převádíme tuto hypotézu i tam, kde nemá co pohledávat.

Rozdělme si vědu na vědy přírodní a společenské, jako to dělá C.S. Lewis, když hovoří o významu vědy pro víru v Boha. Přírodní pracují s jasnými zákonitostmi, interakcí částic, měřitelnými hodnotami. Společenské vědy pracují s jinými hodnotami. Nejsou tak jasné nebo jednoznačné, často jsou interpretovatelné, ale jsou nepopiratelně důležité. Odpovídají totiž na otázky smyslu, smysluplnosti nebo teleologie (neplést s teologií). I kdybychom znali fungování každé částečky ve vesmíru, nijak nám to nepomůže říci, zda je vražda správná nebo špatná. Maximálně zjistíte, že nějaká veličina bude korelovat s nějakou jinou, ale co dělat a proč, co je smyslem, na to bychom se těchto čísel ptát neměli.

Pro zájemce: můžu zaslat analýzu konkrétní demonstrace "nadržování vědě jako takové", na příkladu The Times, v angličtině. Ostatním děkuji za čtení a omlouvám se, že jsem věci přehnaně zjednodušoval. V tomto článku netvrdím, jak jste si jistě všimli, že Bůh existuje nebo neexistuje. Ale chtěl bych ukázat lidem, kteří něčemu bezmezně věří (ať už vědě, nebo náboženství), že tato víra bývá někdy založená na zcestných myšlenkách.

Štítky: , ,

Neděle, duben 26, 2009

Běžet, či neběžet - to je, oč tu běží

Mám problémy s chůzí, děsím se schodů, kdybych se nezaměstnal psaním, tak ve vlaku bezpochyby usnu a neprobudilo by mne ani cinknutí těžké medaile, která se mi houpe na krku. Neklamné známky toho, že jsem právě dnes absolvoval Shakespearův Půlmaraton ve Stratfordu nad Avonem, běh, na který jsem se posledních šest týdnů připravoval.

Nápad zaběhnout půlmaratón přišel před 42 dni. Pro sebe a pro ty, které moje cesta zajímá, tu mám svůj maratonský deník. Ještě poznámka: kdykoli píšu maraton, myslím tím obvykle půlmaraton, tedy 21 km. Ale přece se na dalekém severu nebudeme oslovovat plnými tituly, že, náčelníku... Přeji pěkné čtení.

Příprava na Maraton

42 dní do maratonu

Včera jsem se rozhodl, že tady v Británii poběžím maraton. Asi na mě nějak působí to sportovní prostředí místní univerzity, a taky jsem vytrvalostní běh vždycky obdivoval. V neposlední řadě je běh doporučovaná rehabilitace na moje koleno a můj kolega/učitel na téma jak uběhnout maraton za 100 dní napsal knihu. Takže jsem se do toho pustil.

Moje první kroky vedly na stránky slavného londýnského maratonu, ale tam už nebyla volná místa. Škoda, tato charitativní akce je v centru pozornosti médií a tak se zde vždy vybere hodně peněz na nejrůznější dobročinné účely. Nabízeli mi třeba, že bych mohl běžet v kostýmu lahve s vodou a podporovat tak organizaci Water for Life. Nevím, jak bych byl oblečený, kdybych běžel za organizaci Breast Cancer Awareness, ale protože mi odpověděli, že už není místo, musel jsem se poohlédnout jinde.

Teprve tehdy jsem začal zjišťovat, jak je maratonský běh populární. Na těchto stránkách jsem si našel tři maratony blízko v Británii, a po jejich prohlédnutí jsem si vybral Shakespearův maraton v Stratfordu nad Avonem. Spojím to s procházkou po městě předešlý den, do Stratfordu jsem se chtěl i tak podívat.

Po studiu příslušné literatury a s ohledem na operaci kolene (a vědomí toho, že vlastně nevím, do čeho jdu) jsem se rozhodl pro poloviční trať (půlmaraton) a přihlásil jsem se. Plných 42 kilometrů si třeba nechám až na ten Londýnský 2010.

Dnes ráno jsem si šel zaběhat poprvé na plnou hodinu. Byl jsem překvapený, že jsem to (až na pocit dál-už-by-běžel-jen-cvok asi deset minut od vyběhnutí) zvládl celkem bez problémů, i když na vzdálenost to asi nebylo víc jak 8 kilometrů. Podle rady v knize jsem si šel koupit boty ihned po tréninku, aby mi v nich pak nečekaně nenatekla noha. S pomocí prodavače, který evidentně věděl, co prodává, jsem si vybral Nike Air Cushion se vzduchovým polštářem po celé délce boty. Jakmile jsem se v nich proběhl, věděl jsem, že bych je bral i za dvojnásobnou cenu - bylo to jako běžet po travičce. Doma na mě čekala zdravá snídaňě (cerálie z Marks and Spencer) a udivení spolubydlící (You are running, Pavel?). Yes, I'm running. And starting to like it, actually.

40 dní do maratonu

Boty Nike Air BRS 1000 sednou perfektně. Napřed jsem si musel zvykat na poněkud těsnější pocit, ale po troše experimentování s tkaničkami jsem našel nastavení, ve kterém se bota stává přirozenou součástí mojí nohy. Skoky a dopady jsou jako na travičce, "celoodpružená" bota je nejspíš přesně to, co moje koleno potřebuje. S novými botami jsem zvládl hodinový běh po Loughborough (dvě tříminutové přestávky) a objevil jsem úplně nové části města, včetně krásného parčíku nebo dalšího vchodu na univerzitu.


Po ránu tu běhá více běžců, v teplácích a se sluchátky, takže se při běhání necítím nijak nepatřičně. Jenom dnes, když jsem utíkal domů ze supermarketu a v náručí svíral megabalení toaletního papíru, tak si asi lidi museli říkat, co to u nás doma vypuklo za urgentní nouzi...

37 dní do maratonu

Dorazil nový iPod Shuffle, pravděpodobně nejmenší MP3 přehrávač, který se na běhání ideálně hodí. Nemá displej, je lehoučký (15 gramů) a nevadí mu otřesy. Sehnal jsem jej za 12 liber (350 Kč) a jsem z něj nadšený. Moc muziky tady nemám, jen to, co mi dali přátelé na cestu, takže na mých čtvrtmaratonech mne provází soundtrack Forresta Gumpa.

Boty s polštářování jsou vynikající. Nejlépe je jejich přínos vidět, když se přezuju do normálních bot a rozběhnu se - najednou je vše nezvykle tvrdé a prudké. S odpruženými botami na nohou, moira šátkem kolem hlavy a iPodem v uších už jsem běžec, jak má být. Začíná mne to opravdu bavit. Vstávám ráno o hodinu dřív, běhám k Univerzitě a zpátky, je tu hodně pěkných zákoutí a takhle je aspoň objevím.

31 dní do maratonu

Mám za sebou první týden plného tréninku, včetně jednoho dne odpočinku. V neděli jsem šel místo běhu zahrát si fotbal s místními studenty. Je to něco jiného, než si sám v poklidu běžet, a taky od Frisbee se to hodně liší. Ale buď měl míč nějakou dobrou náladu, nebo se běhání promítá i do jiných oblastí, zkrátka jsem se méně zadýchaval, než je u sportu obvyklé. Připadám si jako podomní prodejce, který nabízí kurzy běhání, ale tohle je fakt: je mi líto, že jsem takhle nezačal běhat už dávno.

Aby mi během běhání nezakrněl mozek, poslouchám mezi písničkami taky podcast o anglické gramatice. Dozvěděl jsem se rozdíl mezi historic a historical, o tvorbě complex compound sentences, přecházení podstatných jmen mezi přídavná, používání fráze "begs the question" a mnoho dalších maličkostí. Podcast QDnow.com rozhodně doporučuju, narozdíl od lekcí BBC z vás nebude dělat nechápavce, a přitom je dostatečně názorný, abyste gramatiku pochopili, abych tak řekl,... za běhu.

Dnes jsem ale málem nevyrazil - vítr dosahoval síly vichru a uprostřed cesty, v jejím nejvzdálenejším bodě navíc začalo pršet. Uvázal jsem si šátek na piráta a běžel proti větru (tím směrem byl můj šálek čaje a sprcha). Chvílemi jsem se skoro nehýbal z místa, jak silný vít byl. V duchu jsem děkoval příručce, která radí oblékat si v případě větru prodyšnou, ale neprofouknutelnou a vodotěsnou bundu. Jinak bych teď těžce kýchal. Boty jsem si naimpregnoval hned po jejich koupi, takže ani lehký výplet na nártu nenacucl a domů jsem se dostal bez problémů. Doufám ale, že v den M bude počasí lepší, dvacet kilometrů proti větru by bylo náročnějších, než normální maraton.


25 dní do maratonu

Dnes je krásné počasí, ptáci cvrlikají a já mohl poprvé vyrazit na dvouhodinový běh jen tak v tričku. Tedy ne jen tak v nějakém tričku, samozřejmě, jako obvykle jsem byl běžící reklama na Moiru, šátkem počínaje a ponožkami konče. Výhoda Moiry je také v jejím rychlém schnutí - i v tom vlhku, co tu máme, všechno uschne za pár hodin po vyprání, takže můžu běhat v čistém.

Posledních pět dní se mi daří dodržovat denní dávku cca 60 minut běhu. Kromě podcastu QDnow.com poslouchám i TheOnion, jejich "rádiové zpravodajství" se občas povede. Při běhu se méně zadýchávám a je to pro mě přirozený pohyb. Zásluhu na tom jistě mají i boty, nemůžu si je vynachválit.

Ze Stradfordu mi poslali startovní číslo - 9274, a také čip, kterým si okroužkuji nohu a budu mít pak ihned k dispozici svoje časy a mezičasy.

Máme nyní studijní prázdniny, tedy žádnou povinnou docházku do školy, takže se čas na běhání hledá ještě lépe. Navíc mám dočasně kolo mimo provoz, takže běh je občas jediný způsob, jak se někam dostat.

V neděli jsem při probíhání parkem narazil na pár známých z univerzity - sružují se v "Circus society", specializují se na žonglování. Výborná věc na seznamování - byl jsem jednoznačně nejhorší z nich, tak si mne okamžitě oblíbili :-)

Koupil jsem si za deset liber "běžecký opasek" - jde o jakousi lehoučkou neoprenovou ledvinku, do které se dají zasunout dvě 2dcl plastové flaštičky (a třetí se dá připnout). Právě díky tomuhle pásu dokážu běžet dvě hodiny místo jedné, a tekutiny do sebe dostávám postupně, což je podle všeho zdravější. Napřed jsem měl pocit, že při běhání ukrutnánsky ubírám na váze - každou chvíli mi byl opasek velký a musel jsem ho utahovat. Pak jsem si všiml, že jsem neměl přesku pojištěnou - stačilo ji podruhé protáhnout očkem a pás držel. Pořát se trochu kýve, když je plný, ale je to stále nejergonomičtější zavazadlo na běhání.

Začínám být, co se Maratonu týče, velmi optimistický. Přes cestovatelskou stránku www.couchsurfing.com jsem ve Stretfordu našel slečnu, u které budu moci danou noc přespat. Upozornila mne, že ten víkend bude Shakespearovo rodiště centrem pozornosti mnoha turistů, protože slavný spisovatel oslaví narozeniny. Mám očekávat maškarní průvody a podobné atrakce. Tak jsem rád, že budu mít kde přenocovat, mám si kam schovat bych půlmaraton uběhl stěží.

18 dní do maratonu

Jaro definitivně dorazilo do Loughborough. A s ním i moje sestřička, takže v posledních pár dnech jsem své běhání trochu omezil. Ale společné výlety (Londýn, okolí) stejně přinesly dostatečné rozcvičení, takže když jsem dneska po čtyřech dnech vyběhl, dal jsem 11 km bez větších problémů. Odměnil jsem se nezdravou zmrzlinou Almond Indulgence (levná napodobenina mandlového Magnum) a novými šortkami - v joggingové soupravě už je mi na delších bězích horko.


Slečna ve Stratfordu, u které budu přespávat, asi z mého e-mailu pochopila, že jsem nějaký běžec. Teď mi píše, jestli mi nevadí, když u ní bude přespávat ještě někdo, že chápe, že se před během potřebuju soustředit... Ale zase to potvrzuje, co píše Čermák ve své knížečce o Maratonu - jakmile se rozhodnete, zjistíte, že vám všichni vycházejí vztříc. To je na Marathonu krásné a zvláštní - neděláte na první nic světoborného, ale přesto všichni chápou, že jde o překonání sebe sama, společný zážitek a rozhodnutí pro zdravý styl života. A všichni vás v tom rádi podpoří.

11 dní do maratonu

Povedlo se mi uběhnout skoro celý půlmaraton - dnešní běh mi totiž trval celé dvě hodiny a urazil jsem odhadem 18 km. Neplánovaně. Původně jsem zamýšlel nějakých těch mých standardních 10 km. Vyrazil jsem podél kanálu, docela dlouho běžel po pravém břehu, a kvůli přírodě, která byla na levém břehu zajímavější, jsem přeběhl po mostu. Zpátky jsem se chtěl vrátit po levém břehu. Byla tam lepší cesta a protivítr mi nedaroval zadarmo ani metřík. Jenže levý a pravý břeh téhož kanálu nemusí být nutně tak blízko. Zvlášť, když jsem cestou tam minul soutok dvou kanálů.

Výsledek si dokážete představit - doběhl jsem do úplně neznámé části města a asi 15 minut mi trvalo, než jsem vůbec doběhl někam, kde jsem se podle vysokých univerzitních kolejí zorientoval. Ale aspoň vím, že 18 kilometrů zvládnu, takže i ten půlmaraton bude nejspíše v mých silách.

Odjíždíme teď na osm dní cestovat po Skotsku. Beru si s sebou joggingové oblečení i boty, ale obávám se, že plnohodnotný trénink možný nebude. I tak se ale do Skotska těším. Běhací svaly si trochu odpočinou, i když ne moc, plánujeme chodit po horách.

2 dny do maratonu

Včera v noci jsme se vrátili že Skotska a ještě ten den jsem si šel zaběhat. Měl jsem co dohánět - plány na každodenní běhání ve Skotsku mi pokazila urputná rýma. Zda se, že i anglická rýma se drží českého přísloví "Léčená rýma trvá sedm dní, neléčená týden," a tak jsem skotská rána strávil s fotoaparátem a doufal, že moje tělo za týden příliš nezleniví. No, přeci jen jsem svému tělu párkrát dal do těla, to když jsme vystoupali na nějaké ty kopce. Zda se mi, že se při tom zapojují jiné svaly, než při běhu. No uvidíme.

Včera jsem tedy vyrazil na první pořádný běh po týdnu, a zároveň jeden z posledních před nedělním maratonem. 11 kilometrů jsem zvládl, i když ke konci to bylo poněkud neohrabané: nakoupil jsem v dalekém Tescu tři různé přírodní cukry pro můj nový oblíbený dezert Sticky tofee puding, což mi běh zpátky poněkud ztížilo. Výsledný zákusek ale stál za to.

Dnešní dvanáctikilometrový běh patřil k těm těžším, hlavně kvůli větru, který se chytře držel přímo proti mne. Taky mi během běhu došla baterie v přehrávači, a běžet bez hudby byl pro mne najednou docela nezvyk. A i levé koleno se potichu ozvalo, ale myslím, že spíš ze zdvořilosti.

Na nedělní běh jsem opravdu zvědavý. Čekal jsem, že se právě těsně před během budu cítit nejpřipravenější, ale asi i díky únavě že Skotska to není ideální. Příští dvě noci tedy skutečně důsledně prospím, a už žádné vážné trénování.

14 hodin do maratonu

Jsem právě ve vlaku, na cestě do Stratfordu nad Avonem, kde se zítřejší Shakespearův maratón koná. Vedle mne odpočívá naducaný batoh Crumpler, do kterého jsem kromě spacáku, oblečení a energetických tyčinek přibalil na poslední chvíli taky notebook. Doma mi totiž nefungoval internet, a tak jsem si nemohl vyemailovat, kde a jak se setkám se svoji hostitelkou.

Naopak fotoaparát jsem nechal doma. Dnes večer budeme mít společnou večeři, ráno chci spát a odpoledne už chci být zase zpátky v Loughborough - studovat, psát a spát. Takže to vypadá na letmou, dvacetikolometrovou prohlídku města v neděli dopoledne, a to by mi moje milá zrcadlovka asi podlomila kolena.

Dnes už jsem neběhal, jen jsem se trochu protáhl, projel na kole a jedl extrémně zdravé. Uvidíme, co s my zažívacím traktem udělá thaiwanská kuchyně, na kterou se prý mám připravit. Třeba budu mít zítra tryskový pohon. No a v batohu vezu i svoji salátovou omáčku, abych její slávu rozšířil do dalšího města :-)

Počasí vypadá optimisticky, je slunečno a skorojasno, vítr slabounký. To ale tady na ostrově vůbec nic neříká o tom, jaké počasí bude zítra. Už chápu, proč je počasí tak častým předmětem anglické konverzace: mění se opravdu svižně.

Vzal jsem si s sebou pouze běžecké šortky, ve kterých jsem trénoval poslední týden. Zima na nohy mi tolik nevadí, pro jistotu jsem si ale přibalil i lehkou nákolenní ortézu na zahřátí levého kolene.

Závodní oděv doplňuje outdoorové tričko Coolmax, cyklodres bez rukávu, ponožky Umbro, spodní prádlo Moira (na spodním prádle při takhle dlouhém běhu opravdu záleží!) a šátek, že kterého jde udělat čelenka nebo čepice, podle toho, co bude potřeba. Nevzal jsem si sluneční brýle, jejich poskakování mne ruší. Můj iPod je nabitý, čip i startovní číslo připraveny a já čekám, co mne dneska, a hlavně zítra, potká. Připravit, pozor...


Devět hodin do maratonu

Usínám po velmi příjemné večeři s hostitelkou Zarah, její kamarádkou a čtyřmi cestovateli z Thaiwanu. Zarah má mnoho zkušeností s Couchsurfing.com a tak ji takováhle večeře, spojující lidí z celého světa, ani nepřijde zvláštní. Mne už vlastně taky ne, Erasmus mne vytrénoval. Zato mne překvapila Američanka N., která na mne mluvila slovensky. Ona i moje hostitelka vyrábějí kostýmy pro Shakespearovskou divadelní společnost. Všichni mi drží palce na zítřejší běh. Vždycky si užívám tu skepsi: prohlédnou si mne od hlavy k patě a pak se zdvořile zeptají, jestli to myslím vážně, že já chci běžet půlmaraton.

Půlmaraton

Probouzím se s pocitem neklidného břicha. Nevím, jestli je to nervozitou, nebo thaiwanskymi nudlemi, které do nás včera spadly. Každopádně jsem místo sprchy umyl aspoň trochu nádobí, aby naše hostitelka neměla víc starostí, a v šortkách jsem se vytratil na trať.

V devět hodin to vypadalo, že město je zcela prázdné. Zmerčil jsem ale sportovně vyhlížející dívku v šortkách, která nejspíš věděla, kam jde, tak jsem se k ní připojil. Shakespearovský maratón běží podruhé, prý je tohle skorojasné počasí skoroidealní. Ptá se, na jaký finální čas mám zálusk. O tom jsem popravdě ještě nepřemýšlel. Zase ten pohled od hlavy k patě, ale tentokrát je verdikt optimistický: jestli jsi trénoval, můžeš se dostat pod dvě hodiny. Výborně, mám cíl. Mezitím přijdeme za roh, kde už se srocují tisíce běžců z celého světa. Velkou část davu myslím tvoří místní publikum, které se za chvíli roztleská. Po půl hodině startujeme.

Zkontroluju, jestli mám správné upevněný čip, a řadím se na konec peletonu. Čas se započítává od chvíle, kdy překročíte sartovni čáru. U mne to je přibližně 9:35. Kolem jsou stovky mávajících lidí, předěvším rodiny s dětmi. Další desítky nás povzbuzují z oken a teras roztomilých Shakespearovských domečků. Chumel běžců přede mnou je velmi hustý, a tak aspoň fotím.

Ano, vzal jsem si s sebou na maraton foťák. Ale obával jsem se, že zrcadlovka Canon 30D by nemusela svou kvalitou odpovídat důležitosti celé události, a tak jsem si speciálně pro tuto příležitost pořídil špičkový fotoaparát Kodak Single Use Camera. Třicet snímků mne bavilo první tři míle. Pak už jsem cvaknul naprázdno. Chumel mezitím trošičku prořídl a my vyběhli že Stratfordu. Zmáčknul jsem ve svém mozku Play a pustil si v duchu Sweet Home Alabama, se kterou mám nacvičenou krokovou frekvenci. Za mnou je prvních dvacet pět minut a zatím je všechno v pohodě. Jen právé lýtko zlobí a tváří se, že na mne chystá křeč. Snažím se ho rozptýlit různou zátěží chodila a protahováním skoku. Navenek to jistě působí komicky, ale účel světí tišící prostředky a křeč se odkládá na neurčito.

U první občerstvovací stanice je ještě chumel, u těch dalších už jsou běžci rozprostřenější a na nic se nečeká. Organizátorů ve žlutých vestách (Marathon Marshal) jsme už teď potkali přes stovku. Jsou to dobrovolníci, od devíti do osmdesáti let, odhaduji.

Ještě jsem si nenasadil přehrávač, organizátoři to v počátečních úsecích nedoporučují - závodník by mohl přeslechnout pokyny maršálů nebo blížící se auto. Stojící kolona aut ale oplývá řidiči uvolněnými, nikoli naštvanými. Jedno z aut, luxusní kabriolet, je prázdné, řidič si asi odskočil. "Look, thé car is empty," ukazuji vedleběžícímu mladíkovi. "Yeah, let's get it. Sod the race!" směje se.

Všímám si lidí kolem sebe, umožňuje mi to zapomenout, že už 35 minut běžím bez přerušení. Věk účastníků byl omezen zdola 18 lety, shora nejspíš omezen nebyl. Na cestě potkávám babičky i dědečky, kterým může být 70. Manželský pár přes padesát let, kolegové z práce, kteří přecházejí do kroku již na druhém kilometrů, matka s dcerou, které konverzují, jako by se nemaratonilo. Ke dalším sportovcům se musím teprve probojovat, ty nejlepší samozřejmě vůbec nepotkám.

V polovině závodu už jsou rozestupy mezi závodníky větší, tempo ale zůstává přibližně stejně. Rytmické podupávání desítek párů bot kolem vás, pohupování se s ostatními na stejně vlně... Tím se společný maraton liší od individuálního běhání. Je to skupinový nátlak v tom nejlepším slova smyslu: víme, že to jde, přišli jsme, abychom podali co nejlepší výkon, tak se teď přece nezastvime. Všichni chápou, že jsme sem přišli něco dokázat. Sobě, ale také ostatním. Ukázat, že je spousta lidí, kteří berou překážku jako výzvu, kteří chtějí překonat sami sebe a ještě si to užít. Podporují nás i rodiny, které se rozprostřely po celé délce maratónu a nadšeně nás povzbuzují. Koutkem oka sleduju, jak se pět dětí postavilo za sebe a dávají kolemběžícím závodníkům high-five. Nálada je pořád velmi dobrá.

Tělo už ale hlásí, že nemůže. Je to jeho dobře známý trik - tvrdí, že je u konce sil, i když je v jejich šestině (někdo tvrdí, že desetině). Snaží se mi dokonce namluvit, že levá bota špatně sedí. "Udělám ti tam puchejř!" vyhrožuje mi. "Co kdybych zatěžoval víc vnější část chodidla?" zkouším vyjednávat. "No zkusit to můžeš, ale puchejř bude stejně!"

S puchýřem se běží hůř, ale není to o nic horší, než menší kamínek v botě. Po pár kilometrech už na puchýř zapomínám. Na občerstvovací stanici po mne hodili mokrou houbou (to se mi od gymnázia nestalo) a do ruky mi strčili energetický drink Lucazole. Nevím, jestli mne nějak nakopl, ale už jsem se mezitím vytrvalým předbíháním dostal mezi vážné běžce, ověšené speciálními batůžky, pásy, přístroji a energetickými dobrůtkami..., takže jsem vzpruhou nepohrdl. Přešel jsem teď na sledovací taktiku. Vždycky si vyhlédnu někoho, kdo evidentně dobře běží, dotáhnu se za něj a nějakou dobu ho/ji sleduju a kopíruju jejich tempo. Když cítím, že bych mohl běžet i rychleji, zkusím doběhnout někoho dalšího. Vím tak, že nepřeháním svoje tempo zběsile, a taky že se zbytečně neulejvám. Jednu dívku jsem si už pamatoval, měla zezadu za pásem oranžovou lahvičku. Byla o hlavu a půl nižší, než já, namakaná a evidentně odhodláná. Dvakrát jsem ji předběhl a dvakrát mne předběhla ona, když jsem pil vodu na stanicích. Pak ale přišel 300 metrů dlouhý kopec. Nemám rád brždění skopce (ani berana) a tak jsem se dlouhými skoky rozběhl dolů, odpružené boty mi to usnadnily a myslím, že jsem si ušetřil hodně sil.

To už za námi byla devátá míle (cca 14 km) a my se vraceli zpátky do Stratfordu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl vyčerpaný. Takhle dlouho jsem bez přestávky v životě neběžel a měl jsem toho plně kecky. Tělo trvalo na tom, že jestli uběhnu ještě sto metrů, vyhlásí generální stávku. Taky moje strategie už neměla ten povzbuzující efekt - byl jsem teď ve skupince relativně vytrvalých a rychlých běžců a na velké předbíhání už mi nezbývaly síly.

Ale zase se mi povedlo se vzepřít. Když mne předběhla jedna evidentně trénovaná paní, se spoustou energitek za pasem a pravidelně si kontrolující hodinky, zaktivizoval jsem své odhodlání a přesvědčil se, že se jí dokážu udržet. Byla to dobrá volba. Paní byla evidentně zkušená a věděla, kdy si může dovolit předbíhat a kde. Běžela znatelně rychleji, než byl můj plán, ale zvládal jsem to. Držel jsem se jí celé tři kilometry a věřím, že mne protáhla nejtěžší části závodu. Ztratil jsem ji, když jsem si musel zavázat tkaničku. Síče jsem pořád věděl, kde je, asi 60 metrů přede mnou, ale místo stíhání jsem byl rád, že pokračují svým tempem.

Poslední dva kilometry se zdály nekonečné. Zastav! Přejdi do kroku! Řvaly všechny buňky. Jen ty mozkové se snažily uhájit pevnost a tempo. Pomohly i davy povzbuzovatelů. Znamenalo to, že cíl není daleko.

A najednou tam byl. Nějakých 200 metrů před námi. Všichni jsme běželi (jako) o závod. Ted už se nemusí se silami šetřit. Moderátor čte nahlas jména těch, kteří dobíhají, a lidé je povzbuzují. Už ani nevím, jakým způsobem se mu povedlo zkomolit moje jméno. Vím ale, že jsem s neuvěřitelnou chutí dodupnul na cílovou čáru. Půlmaraton (21 km) byl za mnou. Tělo přepnulo do pohotovostního režimu a já jen obtížně vzdoroval touze natáhnout se tady a teď.

Po maratonu

To už k nám ale přiskakovali asistenti, podávali vodu a banány a směřovali nás ke stanům s masážemi. Dvacet minut jsem jenom popíjel, přikusoval, procházel se po ohromném a krásně vyzdobeném cílovém prostranství nad Avonem. Ztěžklé nohy mávaly bílou vlajkou, a tak jsem zdvořile odmítal letáky s pozvánkami na další běhy v okolí.



Vyzvedl jsem si medaili, bundu a vydal se na cestu zpátky. Zarah mi nechala klíče, které mi celou cestu cinkaly v zadní zazipované kapse. Nicméně adresa se mi během běhu z hlavy vypotila. Chodil jsem chvíli po městě jako loutka s opilým vodičem. Pamatoval jsem si totiž, že dům je naproti velkému nápisu "TO LET", jenže to je jako si pamatovat, že se česká vesnice jmenovala "něco Lhota". Vážně, snad každá budova tu pronajímá nějaké kanceláře, v ostatních městech je mimochodem firma "TO LET" taky oblíbená. Konkuruje ji snad jen konglomerát "FOR SALE", jehož logo také najdete v každé ulici.

Naštěstí jsem udržoval správný směr a do bytu dorazil. Teprve tady jsem obhlédl škodu na chodidlech a místo sprchy jsem se raději jen opláchl - bál jsem se, že bych se pak už do bot nevešel. Na pět minut jsem se natáhl a za dvě hodiny už jsem vyrážel na nádraží. Cestou jsem potkal čtveřici z Thaiwanu, ze včerejší večeře. "Hey Pavel, how was the marathon?" "I finished it! One hour fifty-five minutes!" "Finished, really?"

Taky se divím. A všem tenhle zážitek doporučuju. Maraton netrvá jen ony dvě hodiny. Trvá celou dobu, co se na něj připravujete, odpíráte si a zdokonalujete se. A, podle toho, já mne teď bolí nohy, má své dlouhé trvání i po závodě.

Chci ze srdce poděkovat všem, kdo mne v mém běhu podporovali, kdo na mne mysleli a kdo mi poskytli cenné rady a povzbuzení. Doufám, že jste se při čtení pobavili a třeba i inspirovali.

Štítky: , ,

Pondělí, duben 13, 2009

Velikonoční pomlázka v Anglii narazila

A ne tím specifickým způsobem, na který jsme navyklí v Česku. Náš pondělní zvyk se tady zkrátka setkal s rozhořčeným nesouhlasem všech, kdo o něm slyšel. "Cože? Vy holku zmlátíte a ona vám dá vajíčka? A to jako proč?" Jiné se vynalézavě ptaly, zda můžou vajíčka v sebeobraně házet. Jeden z kolegů, také Čech, se pokoušel vysvětlit, že když říkal "hit with a stick", tak to nemyslel tak, jak to vyznělo, ale už bylo pozdě. Snažil jsem se vysvětlit, že jde ani ne o tyč (stick), jako spíš o bič (whip)."Czechs are brutal, chauvinistic men," shodli se všichni Erasmáci u stolu. Holanďanka, která studuje psychologii, se zeptala, zda už někdo prokázal pojítko mezi tímto zvykem a zvýšeným výskytem domácího násilí....


Brzy po počátku diskuze jsem obhajování českého zvyku vzdal a už jsem jen poslouchal. Byl to zajímavý materiál pro kulturální studia. Pomlázková tradice je totiž komunikační vzorec. Tím, že je obecně přijímaný v nějaké společnosti, je automaticky vyžadován nebo přinejmenším akceptován. Pak už je brán jako samozřejmý a daný, tedy není potřeba jej zdůvodňovat. Věřím, že ve své době pondělní pomlázka sloužila k nějakému účelu, například k poskytnutí platformy pro interakci mezi dívky a chlapci, kteří neměli možnost se jinak setkat. Dnes přežívá tradice dál. Je to špatně?


Češi o sobě málokdy přemýšlejí jako lide tradičních hodnot. Zvláště ti mladí ne. Přesto nám pomlázka nepřijde nijak zvlášť divná. Smějeme se, když vidíme australské Aborignaly (pouze muže) poskakovat s tyčí a křičet se zkroucenými obličeji. Ale je to asi tak stejně směšná a sexistická tradice, jako naše pomlázka.

Na pomlázce jsem byl asi dvakrát nebo třikrát v životě. Nijak na té tradici nelpím, ani jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Ale když jsme se o tomhle rozdílu tuhle bavili, tak jsem slyšel pár názorů i ze stran českých dívek, že jde o zvyk podivný a nepříjemný. Jedna dokonce říkala, nevím, zda v žertu, že vždycky raději utekla do lesa, než aby musela schytávat a rozdávat vajíčka. Takže tahle tradice asi bude mít i genderové odlišnosti. Možná měla upevňovat nějaká společenská uspořádání, a pokud by měla působit zastrašujícím dojmem, pak si skutečně nezaslouží své místo na jarním slunci. No je to pro mne další ukázka, jak složitě zapletené, popletené a spletené můžou na první pohled jednoduché věci být. Jako třeba pomlázka.



Přeji všem v Česku krásné Velikonoce, příjemný odpočinek, vědomí smysluplnosti a radost z nadcházejícího jara.

Štítky: , ,

Středa, březen 18, 2009

Kterak slepička článek ze SAGE sháněla

Slepička a kohoutek psali coursework na předmět Digital Futures. Zatímco slepička si všechny materiály pečlivě vyzobala už před týdnem, kohoutek s vyhledáváním materiálů otálel až na poslední chvíli. Večer před odevzdáním práce ale začal panikařit - článek, ze kterého měl čerpat, učitel nerozeslal. Hrůzou se u počítače zhroutil.

Slepička to viděla a rozběhla se článek "News Conspumption and the new electronic media" získat od strýčka Googla. "Strýčku Google, strýčku Google. Kohoutek sedí u počítače a děsí se. Leží tam v komoře, vlasy má nahoře, bojím se, bojím, že to nestihne!"

Ale strýček Google jí pomoci nedokázal: "Vím o článku, který hledáš, slepičko. Ale plné znění tohoto článku nemám k dispozici. Zkus se podívat do databáze SAGE."

Ale databáze SAGE chtěla po slepičce 29 dolarů za pouhé přečtení článku. Ještěže si slepička vzpomněla na tetu knihovnu. Ano, ta jí přece zařídí přístup zadarmo!

Slepička pelášila do své britské knihovny. "Jistě slepičko, zkus náš nový systém MadLib." Povzbuzená slepička přicupitala za MadLibem a naléhala: "Katalogový systéme MadLib! Kohoutek sedí u počítače a děsí se. Leží tam v komoře, vlasy má nahoře, bojím se, bojím, že to nestihne!" Ale katalogový systém neměl databázi SAGE ve svých zdrojích. "Zkus se podívat na Karlově univerzitě," poradil zoufalé slepičce.

A tak nebohá slepička běžele, co jí internetové připojení stačilo, na vzdálený přístup OneLog Univerzity Karlovy. "To není správné heslo, slepičko. Musíš si heslo změnit. K tomu ale potřebuješ svůj ISIC."

Slepička se rozběhla ke svým dokladům a vyhrabala kartičku ISIC. Zadala svoje jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, univerzitní jméno, e-mail, potvrzující čárový kód z ISIC a nové heslo.

"Pošlu ti e-mailem odkaz, slepičko," slíbil OneLog. "Teprve až klikneš na aktivační odkaz, budeš moci heslo použít." Slepička, celá roztřesená obavami o děsícího se kohoutka, se přihlásila na mail. Byl tam. Rychle kliknout na odkaz, znovu zadat heslo, ještě jednou pro potvrzení. A zpátky k OneLog. "OneLogu, už mám heslo, které jsi chtěl!" sype ze sebe udýchaná slepička.

OneLog dá přístup k Sage.

Sage dá přístup k článku.

Slepička stáhne článek v PDF a běží celá nadšená do komory za kohoutkem, jen se jí peříčka čepýřila. Zachránila ho!

Kohoutek článek otevřel a s nadšením se pustil do rešeršování. Tedy hned poté, co dopsal tuto moderní aktualizaci staré známé pohádky...

(V pohádce jsem hrál obě hlavní role já - zoufale hledající student. Pilná slepička i líný kohoutek jsou něco jako mé yin a yang, moje anima a můj animus, chcete-li. Při tvorbě tohoto fejetonu nebylo zraněno žádné zvíře, i když myš dostala zabrat.)

Štítky: ,

Sobota, leden 10, 2009

"Bůh pravděpodobně neexistuje." Stačí vám to?

Přestože ještě nejsem v Anglii, se zájmem jsem si přečetl zprávu o tom, že Britská humanistická asociace spustila masivní reklamní kampaň na britských autobusech. Slogan zní:
There's probably no God. Now stop worrying and enjoy your life.

Bůh pravděpodobně není. Tak se přestaňte strachovat a užívejte si života.
Kampaň samozřejmě rozvířila vody, prach i další metafory. Jedna křesťanská organizace podotkla, že kampaň porušuje britská pravidla pro reklamu, neboť nemá "k dispozici jasné důkazy dokládající jejich tvrzení," jak to zákon vyžaduje. Rovněž se znovu vynořil pěkný článek, kde kardinál Murphy-O'Connor mluví o dialogu o víře. Podle mého velice trefně. A pak je tu názor, že tato ateistická kampaň je vlastně jednou z nejlepších reklam na Boha.

To jsou takové ty zajímavější články, které jsem pro vás našel. Jestli ale čtete tento blog, abyste se dozvěděli, co si o tom myslím já, tady to máte...

Pokud se podíváme na situaci ohledně Boha a náboženství "objektivně" a "s odstupem", vychováni renesančním duchem a osvíceneckou vědou, pak nám skutečně představa Boha přijde snad po všech stránkách nepravděpodobná. Prof. Tomáš Halík podotýká, že důvodem je "zaškatulkování" Boha do pouček a směrů, do různých -ismů. Takového Boha stvořili vědci a pak jej také více méně s úspěchem rozcupovali.

Podle některých je odpověď na to, zda existuje či neexistuje Bůh, hlavní a nejdůležitější otázkou našeho života. S tím nemohu úplně souhlasit. Myslím, že nejdůležitější otázkou lidí je "smysl jejich života". A tady se, po mnoha snahách zachytit naše cítění ke spravedlnosti v různých kodexech, poučkách a "duchu lidskosti" znovu ocitneme u toho, že otázky po smyslu volají po pevném ukotvení v absolutní autoritě. Jinak ten smysl nemá smysl.

Naše uvažování a rozhodování se pak může ubírat například těmito třemi směry:
  • "smysl není mimo nás, ale v nás", nezáleží tedy na tom, co dělám, pravidla si určuji sám, případně se podřídím pravidlům společnosti, protože je to pro mne užitečné (hedonismus, částečně humanismus, někteří ateisté, Nietzsche...)
  • "nedokážu rozhodnout, zda existuje vyšší smysl, ale budu jej hledat" je podle mého nejlepší odpověď, jakou může člověk při svém rozhodování a hledání sám sobě dát. Tím, že nechává otevřené možnosti, je k sobě upřímná. (agnostikové, někteří ateisté, v podstatě i někteří věřící)
  • "nalezl jsem smysluplnou víru v (doplň)" je odpověď těch, kteří hledali a nalezli. Nebo, ve smutnějším případě, těch, kteří "chtěli nalézt, tak skočili po prvním a toho se drží." Obecně se jim obou případech říká "věřící" nebo "následovníci". (křesťané, muslimové, židé a další náboženství, buddhisté a další filosoficko-náboženské systémy, lidé, kteří se nehlásí k žádnému -ismu, ale smysl života našli svým srdcem, další...)
Na víře v Boha, či víře v něco, co nás nepředstavitelně převyšuje, je zajímavé, že ji nikdy nebudeme moci dokázat nebo vyvrátit rigorózní vědeckou metodou. Samozřejmě, existují Důkazy Boží existence, třeba ty filosofické od Tomáše Akvinského. Nebo ty, které cítíte, že jsou jakoby připraveny jenom pro vás. Víte, že je stejně tak můžete vysvětlit jako shodu náhod, ale stejně se v tu chvíli cítíte trochu jako oslavenec, pro kterého všichni připravili tajnou překvápkovou oslavu.


Vrátím se k těm třem východiskům. Já sám si prošel všemi třemi směry a vím, že na každém z nich je hodně pravdy. V takovém případě je potřeba zkoumat i sebe sama a ptát se, proč se rozhoduji, jak se rozhoduji. Člověk pak může s překvapením zjistit, že se vyhýbal otázce, která by jej nutila přehodnotit jeho nahlížení na sebe sama. Konkrétněji: "Když nic nemá smysl, tak ani na mých chybách v důsledku nezáleží." Nebo: "Když odpověď nelze s jistotou nalézt, nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem ji nenalezl ani já." Jsou to logické úvahy, ale asi v nich cítíme jakýsi výmluvný tón. Snad všichni máme zkušenosti s tím, že věci, které "stojí za to", jsou věci, které nejsou snadné. A často jediná věc, která nás dělí od lidí, které obdivujeme za to, co dokázali, je série rozhodnutí: vytrvat, hledat, vybírat si namáhavější cestu tam, kde to má smysl, kde to stojí za to.

Existují špatné důvody pro to, proč věřit. Snaha někam patřit, snaha "mít vše vyřešeno jednou pro vždy", snaha zjednodušit si život a nemuset přemýšlet a je jich mnoho dalších. Podobné důvody, když si každý z nich vezmete, mohou platit i coby špatné důvody pro odmítnutí hledání víry a/nebo hledání smyslu života.

Na té reklamě, která oblepuje asi osm set britských autobusů, se mi líbí hlavně to, že přiměje lidi k zamyšlení. To ostatně zamýšlel i tenhle článek, jen nevím, jak to napsat. K té reklamě mě napadá ještě jedna věc: vybízí nás k tomu, abychom si užívali život. Viděl jsem tuhle takový ten "inspirační citát": Nechci život jen prožít, chci si ho užít. Nic proti užívání si, ale myslím, že zjednodušit život na kterýkoli z jeho aspektů (užít, prožít, přežít) je málo. Co říkáte?

Jsem vděčný, že v dnešní společnosti nám cenzura nebo státní oprese nebrání bavit se o důležitých otázkách našeho života. Ale jsou tu jiné prvky, které tuto diskuzi a naše hledání ztěžují: povrchnost, strach z rozhodnutí, zahlcenost. Ale jsou také věci, které nás přesahují, o kterých můžeme skutečně přemýšlet jen v metaforách, paradoxech a takovém tom krásném vnitřním uklidnění. Určitě víte, o čem mluvím. Možná to znamená, že smysl života není otázkou jednoho rozhodnutí, ale nějakým propojením svého rozhodování s tím, co nás přesahuje. Přeji nám hodně síly a upřímnosti k nám samým při našem každodenním rozhodování.

Štítky: ,

Úterý, prosinec 23, 2008

Krásné Vánoce, lidičky!

"Nemáme čas, máme Vánoce," zaslechl jsem minulý pátek v obchodě. Duch Vánoc jako vyšitý:-)

Asi je to profesni deformace, ale o Vánocích, o tom, co jsou a co nejsou, jak je trávit a netrávit, jsem v posledních dnech přečetl a zaslechl tolik, že bych musel napsat buď opravdu dlouhý, všeobjímající článek, nebo raději mlčet. Kupodivu zvolím tu druhou variantu.

Přeji vám Vánoce plné klidu, lásky, prožívaného požehnání... Vánoce, na které budete rádi vzpomínat.

08880092



Odkazy:

Štítky:

Úterý, prosinec 16, 2008

Paměť - kulisy našeho vnitřního světa

Svět mohou lidé vnímat a popisovat různým způsobem. Lze použít matematických formulí a přesných hodnot, a stejně tak lze klást důraz na subjektivní prožitek nebo uměleckou hodnotu. Ať už ale použijeme jakékoli nástroje a prostředky, naše počínání by bylo nesmyslné, pokud by nemělo nějaký dopad. Jinými slovy, pokud by se někde neotisklo a ničím neprojevilo, je naše konání dokonale zbytečně a podobá se Sisyfovu potměšilému balvanu - nikdy nezůstane tam, kam byl uložen.

Jedno teď vedle druhého

Lidská paměť (a nejen lidská, pochopitelně) je obdivuhodný jev a nástroj. Umožňuje nám překonat pomíjivost času a jeho věčný paradox: vše se neustále posouvá z budoucnosti do minulosti, jen chvíle teď jako kdyby neexistovala. A přitom, z pohledu pragmatického, vlastně jiná chvíle, než teď, evidentně není. Teď je nekonečné krátké a přesto věčně.

Líbí se mi často parafrázovaný citát, který mluví o čase jako o něčem, co "Bůh vymyslel, aby se nestalo všechno naráz." Paměť bychom pak mohli označit za něco, co nám umožňuje věci naráz vnímat, co umožňuje plavbu proti proudu řeky času a pokládat jedno teď vedle druhého.
Paměť je mnohem důležitější, než se může na první pohled zdát. Nejenže umožňuje ukládat a vyvolávat informace, ale poskytuje také rámec pro analýzu informací nových. Umožňuje chápat smysl našeho jednání a dát základ novým rozhodnutím.

Fenomenální svět v našich hlavách


Je tu ještě jeden, méně patrný, ale v důsledcích ohromně významný jev. Při naší interakci s okolím vlastně téměř nikdy nereagujeme přímo a bezprostředně na podněty z prostředí. Namísto toho naše smysly posílají informace, v mozku dochází k jejich třídění, zobecňování, a konečně i ukládání. Paměť nejenže poskytuje informace potřebné k třídění příchozích informací, ale také neustále uchovává a aktualizuje obraz okolního prostředí. Ačkoli právě nevidím svůj pokoj, v paměti je jeho obraz, a já mohu o něčem říci (s dostatečnou jistotou), že se to nachází u mě v pokoji.

Ještě zajímavější pochopitelně je, jak paměť umožňuje naší komunikaci a jednání s ostatními lidmi. Také ti totiž žijí v našich hlavách svými vlastními životy. Jde o jakési postavy románu, které při každé příležitosti obohacujeme o nové detaily a podrobnosti, na základě nových podnětů aktualizujeme tyto románové hrdiny o nové detaily, zápletky a příběhy. A jelikož nemáme v podstatě žádný způsob, jak ostatní lidí poznávat jinak, než pomoci toho, co o nich vnímáme smysly, co o nich víme na základě jejich projevu a co k nim cítíme (a to jsou všechno věci, které si ukládáme do paměti, tj. aktualizujeme románové postavy), jednáme v podstatě z určitého pohledu každý jenom s lidmi v naší hlavě.

Realita a paměť


Pokud se vše z našeho pohledu odehrává uvnitř našich hlav, v našich myšlenkových procesech, nebylo by možné žít v takovém světě, v jakém bychom chtěli, naprogramovat si tento svět podle sebe? Možná by to bylo teoreticky možné, ovšem filosof Robert Nozick nám ve svém slavném příkladu ukazuje, že bychom po tom vlastně ani netoužili: „Představte si stroj, který by nám, pokud se na něj napojíme, dokázal poskytnout vědomí a pocit skutečného štěstí: vědomí, že jsme vytvořili nádhernou báseň, že nás někdo skutečně miluje a my milujeme jeho/ji, že jsme pomohli světovému míru… Neměli bychom žádnou možnost poznat, že jde o falešný pocit. A teď se nabízí otázka: pokud byste si mohli zvolit, rozhodli byste se být na tento přístroj být napojeni po zbytek života? Nevěděli byste přitom, že jste napojeni na přístroj, zažívali byste nefalšovanou, naplňující radost.“

Většina lidí odpověděla, že by takovou možnost zavrhla. Chtějí, aby jejich jednání mělo smysl skutečný, ne jenom takový, který si představují nebo který je jim vnucen, bez ohledu na výhody takového postupu. A tak se nabízí paralela s pamětí – pokud chceme žít reálným životem, je naší zodpovědností zásobovat paměť takovými materiály, které náš „vnitřní fenomenální svět“ aktualizují o potřebné informace, objektivní detaily, a dají nám tak možnost žít v realitě, tedy reálně žít.

Opakování, matka moudrosti

Není náhoda, že známé přísloví Repetitio est mater studiorum má svůj doplněk v Aristetolově „Znamenitost nespočívá v činech, ale ve zvycích.“ Protože opakování pomáhá lépe fixovat věci do paměti, pomáhá zároveň utvářet náš vnitřní svět. Ostatně i ono Sisyfovo do nekonečna opakované tlačení balvanu do kopce v tomto světle dostává pedagogický smysl.

Štítky: ,

Neděle, listopad 30, 2008

Když jsi v Římě, chovej se jako Říman

Toto oblíbené anglické přísloví pochází od svatého Augustina (respektive jeho učitele, sv. Ambrože) a původně nabádalo k toleranci a k citlivosti duchovních k místním zvyklostem. V angličtině se dnes často používá jen jeho první část doplněná výpustkou ("When in Rome...") a nabádá k přizpůsobení se okolí. Já toto přísloví použil k tomu, abych vám poradil, jak v Římě najít dobrou pizzu, ale nepředbíhejme...

Samozřejmě, že během týdenního pobytu v Římě jsme prošli především pámátky staré i nové. Díky skvělému výkladu našeho kněze-průvodce se nám dokonce povedlo zachovat si oddělené, do kontextu zasazené vzpomínky k jednotlivým místům, narozdíl od jednoho velkého Cocktail di Roma, ve kterém plavou baziliky, antické ruiny, fontány, zmrzlináři a vlezlí prodavači růží.

V těch památkách jsem ale tolik nefotil, i když mi to moji čtenáři asi nebudou věřit. Naopak, snažil jsem se všemi smysly inhalovat genius loci a kontemplovat, což mi všudypřítomní cvakálci ztěžovali. Je asi dobře, že mi tak ukázali moji vlastní netaktnost, říká se přece, že svoje chyby člověk nejlépe vidí na druhých.

IMG_2081

Chrám sv. Petra

IMG_2034

Sv. Petr osobně

Jak ale víte, nejraději fotím život na ulici. Ten je v Římě skutečně čilý, můžou za to především turisté. Místní ale poznáte...

IMG_2201 IMG_3254

Také díky zasvěcenému výkladu jsem mohl poznat, že ne každé "pozlátko" v podobě obrazů nebo soch na místních bazilikách je pouhá falešná přetvářka, že je vše třeba chápat v dějiném kontextu, chápat to jako komunikaci určitého transcendujícího sdělení. A taky se potvrdilo, že u každého takového pramínku něčeho většího se hned vyrojí spoustu parazitů...

Evangelista Sv. Matouš (Caravaggio)

IMG_3121

Prodavač růží u Fontaine de Trevi parazituje na kouzlu romantiky, místa a okamžiku, pokoušíce se různými triky vnutit "růže gratis"

IMG_1621 noveCestovatelky z Krokodýla vymyslely skvělý způsob, jak mapovat naše cestování během roku, tak jsem se také zapojil. Bylo to zajímavé, hlavně to koupání ve fontáně před španělskými schody. Na fotce to asi není znát, ale byl jsem tam ponořený celý (v plavkách, pochopitelně). Tak si mě kromě taťky vyfotilo i pár turistů. Měli bychom si na pláštěnky dát i webovou adresu našeho klubu, ať máme nějakou publicitu. Nebo radši spíš ne...

A teď už konečně k té pizze. Jsem takový samozvaný pizza-expert samouk, a tak jsem se do Říma těšil jako fyzik do CERNU. Ale byl jsem velice zklamán. Téměř všechny pizzerie, na které jsme narazili, byly pod úrovní dobré nebo průměrné pražské pizzérky. Pomohlo až pátrání na internetu po "restauracích, kam chodí místní". Našel jsem celkem obsáhlý seznam a z něho jsme předposlední den vybrali Pizzerii Est!Est!!Est!!! (Via Genova 32, nedaleko nádraží Termini). Otevírají až večer, v nabídce mají asi dvě desítky druhů pizz, dobré předkrmy i zákusky. Pizza nebyla taková ta, kterou označujeme za "italskou", ale nejstarší pizzeria v Římě asi ví, jaká má pizza být. Ta moje byla vynikající.

IMG_3300

Pizza Schamorza e Porcini

Tady je několik stránek, které vám třeba mohou pomoci s orientací po Římě: příručka cestovatele pro Římě, Římská muzea,vatikánská muzea, tipy na dobré leč levné pizzerie v Římě a vyhledávání autobusů a spojů po Římě a okolí(vlaky zde).

A zde malý výběr mých fotek:


Roma

Štítky: , ,

Čtvrtek, listopad 27, 2008

Díkuvzdání a naslouchání

Dnes to bude o Američanech. Zatímco pro nás je konec listopadu celkem nezajímavý, Američané slaví Díkuvzdání - Thanksgiving. Má-li některý den moc přivést k jednomu stolu rodinu roztroušenou tisíce mil po kontinentu, je to v USA právě čtvrtý čtvrtek v listopadu. Dnes poprvé jsem měl tu čest se takové večeře zúčastnit. Pravda, v poněkud širší rodině - studentů a přátel u jednoho pensylvánského profesora, který žije i s rodinou v Praze.

Díkuvzdání asi všichni známe z amerických filmů, seriálů nebo literatury. My se také museli k maturitě naučit, že je to "commemoration of the first Thanksgiving at Plymouth Plantation in 1621." Jednoduše šlo o společnou hostinu tehdejších domorodců - indiánů, a pochopitelně bílých osadníků. Je o tom napsáno spoustu článků, zamyšlení a fejetonů. Kdo hledá, najde.

Tradice Díkuvzdání postupně morfovala do toho, co je pro nás, lidi, nejdůležitější. Jídlo. Všichni víme, že americká tradice vyžaduje vypečeného krocana. Další přílohy pro mne byly tajemstvím: sladké dýňové "brambory", různé nádivky, opilé cibule, saláty, všelijaká zelenina. Po jídle jsme každý v místnosti dostali papírek, tužku a úkol. Schválně, co byste napsali vy, jo? Za co jste vděční? Může to být cokoli, co vás napadne... A možná zjistíte, že vás toho napadne hodně. Třeba i víc, než jste čekali. Ono takové cvičení není špatné. Klidně bych to zavedl každý večer. Pochopitelně včetně té luxusní večeře.

Druhý americký svátek je poněkud méně známý: národní den naslouchání. Nemá zatím žádnou tradici, jde o novou a málo známou iniciativu. To ale není podstatné, důležitá je nádivka. Tedy náplň, chtěl jsem říct.
This holiday season, ask the people around you about their lives — it could be your grandmother, a teacher, or someone from the neighborhood. By listening to their stories, you will be telling them that they matter and they won’t ever be forgotten. It may be the most meaningful time you spend this year.

Ptejte se o letošních svátcích svých blízkých na to, co prožili a prožívají - ať už je to vaše babička, učitel nebo někdo ze sousedství. Nasloucháním jejich příběhům jim řeknete, že vám na nich záleží, že nikdy nebudou zapomenuti. Možná to bede to nejsmysluplnější, co letos uděláte.
Co k tomu dodat? Možná to, že ne všechno z Ameriky musí být nutně na hlavu postavené. Jistě by bylo lepší, kdyby to bylo samozřejmé, kdybychom byli každý den vděční, každý den naslouchali... Ale já to nedělám. Občas potřebuju trknout, abych si uvědomil, že bych měl, že musím a že chci.

Štítky:

Neděle, listopad 23, 2008

Resuscitace blogu - jak na to?

Od prázdnin jsem neměl na tento blog moc čas. Pořád se něco dělo, ať už ve škole, kde začínám magisterský obor, na Krokodýlovi nebo v práci, o dalších věcech ani nemluvě. Zkrátka nebyl moc čas psát. Teď mi ale přišlo potvrzení z Anglie: jsem přijat, v rámci programu Erasmus, ke studiu na Loughborough University v letním semestru. Uvědomil jsem si, že podobně, jako když jsem byl ve Skotsku, i tentokrát bude možná blog pro mnohé nejpohodlnější způsob, jak si o mě trochu udržet přehled. Oživuji tedy tímto Pavlův blog :-)

Kardiopulmonární resuscitace
Doufejme, že to nikdy nebudeme potřebovat vědět. Ale vědět by to měl každý. Takže: jak postupovat při resuscitaci dospělého, který nedýchá (tep často nenahmatáte, ani kdyby nějaký byl):
  • nejprve vyčistěte ústní dutinu a uvolněte dýchací cesty
  • hlavu zakloňte, čímž zabráníte zapadnutí jazyka
  • resuscitaci zahajujeme rychlým stlačením hrudníku
  • obě ruce (jedna dlaň přes druhou, obě míří dolů) stlačují hrudník v míste hrudní kosti, přibližně uprostřed
  • rychlost stlačení: 100x za minutu, tedy "téměř dvakrát za sekundu"
  • po třiceti stlačeních dvakrát dlouze vdechněte - z úst do úst
  • poměr je tedy 30:2

Poměr se údajně změnil proto, že je důležitější přinutit okysličenou krev obíhat, k čemuž při nižším počtu stlačení nemuselo dojít. Tento poměr (30:2) platí i pro dvojici záchranářů. U oživování dětí a novorozenců platí jiná pravidla. U kojenců je poměr 3:1, ovšem

Kde se dozvědět více? Stáhněte si příručku první pomoci, podívejte se na dokumenty BBC, na jednotlivé kapitoly a nebo si udělejte některý z kurzů Českého červeného kříže.

Štítky:

Sobota, červen 07, 2008

Otázka

Probíral jsem campbook z minulého English Campu, protože připravujeme Camp 2008. Našel jsem tenhle krásný komiks od Verči. Byl bych nerad, kdyby zapadl. Verča jej tenkrát podle mého zběžného popisu po telefonu nakreslila a poslala faxem. I když bylo v campbooku spoustu mých oblíbených komiksů, tenhle na mě velice silně zapůsobil. A to i přes to, nebo možná právě proto, že už jsem jej znal.



O tomto citátu už jsem psal v souvislosti s Nicholasem Wintonem, ale je aktuální i v mnoha jiných spojeních, možná pro každého z nás.
A pro ty, co neznají English Camp - je to tábor plný angličtiny, sportů, nevšedních zážitků a také podobných úvah. Je to, abych tak řekl, jedinečná a každoročně vylepšovaná receptura.

Štítky: ,

Úterý, duben 15, 2008

Haló, je tam člověk?

Nové technologie nám nejen pomáhají nalézat nové informace a komunikovat s přáteli, ale také vytvářet nesmyslná pravidla a schovávat se za ně. Naprostá neochota a nezájem není výjimkou - každý má totiž naplánováno, co do jeho povinností spadá, z čeho se nevymluví... a tomu zbytku se obratným obloukem vyhne. Možná jsem takový taky? Každopádně mě úplně dojala drobná a zdánlivě malicherná zprávička.
It's a story about an elderly gentlemen who for years has called his late wife's Verizon voicemail just to hear her voice. During a system change though, the message was lost.
Příběh osmdesátiletého Charlese Whiteninga, jehož žena před dvěma lety zemřela. Muže, který každý den od té doby volal na její číslo, aby si mohl poslechnout její hlas, jímž namluvila zprávu pro volající do hlasové schránky: "Catherine Whitening."


Ale nedávno se její hlas ztratil. Firma Verizon, která schránku provozovala, provedla upgrade systému a lidé si museli nahrát nové zprávy. Pro nikoho to nebyl problém. Jen Catherine novou zprávu nahrát nemohla. Její muž to smutně okomentoval: "Teď mi vzali [i] její hlas."

Hloupá, naivní, malicherná zpráva, viďte? Co je nám po nějakém senilním staříkovi. Jestli chce poslouchat něčí hlas, má si ho nahrát někam jinam, na to přece není hlasová schránka. Pochopitelná odpověď. A považuji za malý zázrak, že tuto reakci společnost Verizon nezvolila. Místo toho někdo udělal pár věcí, které jistě neměl v popisu práce, a za které těžko dostane prémie... Když pan Whitening nahlásil svou ztrátu a ptal se po řešení, měl velké štěstí. Na druhé straně telefonu byl člověk, který nezavěsil poté, co si jeho příběh poslechl. Místo toho si dal práci a pustil se do hledání. Nakonec našel zálohu záznamu paní Catherine. A nahrál ji do nového systému.

O čem vlastně tenhle můj článek byl? Nevím, jestli to dokážu vyjádřit tak, jak bych chtěl... Asi každý známe případ, kdy lidé na druhé straně drátu, přepážky nebo stolu nemají zájem o naše starosti. Promění se ve stroje, které jdou cestou nejmenšího odporu. Je zázrak, pokud narazíme na někoho, kdo se zachová jako člověk, zvolí obtížnější variantu a na chvíli s námi sdílí naše pocity, snaží se pochopit naše potřeby a udělá, co může. Je to třeba tak málo, jako místo polední pauzy prohledat nějaké ty zálohy a najít dvě slova, která pro nikoho nic neznamenají, jen pro jednoho staříka jsou to nejkrásnější slova na světě.

Přál bych vám, abyste takové lidi potkávali častěji. Je to totiž zázrak. A úžasné na tom je, že ten zázrak můžeme konat my všichni. Všichni jsme někdy ti lidé na druhé straně drátu.

Každý den může Charles Whitening slyšet svou ženu. Je to pro něj důležité. "Jsem moc rád, že ji zachránili. Udělalo mi to velkou radost..."

Štítky: ,

Úterý, únor 19, 2008

Kultura plastových lahví a batohů

Dnes ráno jsem si pročítal nové články na idnes.cz a narazil jsem na cosi mezi článkem, rozhovorem a komentářem: Klaus se chystá na příznivce „pravdy a lásky“ . Nechci zde nijak zabředat do politiky, oba kandidáti na prezidenta byli podle mého schopní lidé a nebyla zde vysloveně dobrá ani vysloveně špatná cesta. Média byla nadšená - těsná volba, výhrůžky, nadávky, náhlá onemocnění, silná slova o korupci a nedemokratičnosti. Ale o to mi teď nejde. Pan Václav Dolejší ve svém článku píše o tom, že Klaus hodlá "bojovat s kruhem pravdy a lásky" a hned v perexu také vymezuje, že těmito jsou ti, co "pijí z plastové lahve, jezdí na snowboardu a nosí batoh". Osobně si nemyslím, že by to tak pan prezident skutečně řekl, spíše půjde o kreativní sestavení kontextu.

Já si ale přitom vzpomněl na pana profesora Petruska, který nás zasvěcoval do základů Sociologie. Jeho přednášky patřily k nejnavštěvovanějším, a to i přes to, že se na nich málokdy probíralo něco, bez čeho bychom nemohli uspět u zkoušky. Pan Petrusek totiž skutečně perlil, a jeho moudrý nadhled sebekritického sociologa nám nabídl mnoho zajímavých poznatků.

Jedním z nich byla i páně Petruskova glosa, že dnešní generace je generace plastových lahví a batohů. Zní to podivně, že? Ale smích nás přešel, když jsme se podívali po přednáškové aule - jistě víc než 70 % lidí zde mělo batoh a nějakou tu platouvou flašku. "To je věc, která naši kulturu ovlivnila víc, než si uvědomujeme. Přinesla nezávislost, svobodu, ale i rozlétanost a nešetrnost," tak nějak by zněla nepřesná citace, shrnující jeho úvahu. Zatímco jeho generace prý byla generace "džín" (a ještě něčeho, to už si nevzpomínám) a učila se hledat novou cestu, my máme, díky dosud nebývalé svobodě, mnohem více možností, než dosud. Místo stability preferujeme volnost, místo luxusu rychlost, místo závazků nezávislost.

Nemyslím si, že by batohy a plastové lahve byly dobré nebo špatné. Jen je to zase trochu jiný styl života, než na který byli lidé zvyklí. Přináší kromě pozitivních jevů i negativní. To je vše. Vlastně k tomu nemám co dodat. Jen jsem vám to chtěl napsat, je to myslím zajímavá myšlenka, a není od věci se nad tím zamyslet.

Začal nový semestr, stejně ale doufám, že sem stihnu dát pár úvah z knihy Paradox of Choice, která se zabývá právě i tímto fenoménem.

Štítky: , ,

Sobota, listopad 03, 2007

Blogerův blok - rozhovor

Kdy už zase něco napíšeš?
Ta otázka mě zaskočila, abych se přiznal. Poslední dobou mám pocit, že píšu celkem hodně. Ne, že by mě to nebavilo, ale rozhodně jsem neměl pocit, že bych dlouho nic nenapsal.

Tak proč jsou tady od června jen dva články?
Je pravda, že tento můj blog, na kterém jsem před více než dvěma roky (březen 2005) začínal z čistého nadšení psát příspěvky, by si zasloužil víc, než jeden článek měsíčně. Když už mi v redakci přezdívají bloggere, měl bych se podle toho chovat :-)

A co jsi mezitím dělal?
Od English Campu se toho stalo docela hodně. Hodně pěkných věcí a zajímavých zážitků, opravdu. Mám pocit, že si teď všeho nějak více všímám. O tom teď ale mluvit nebudu...

Jak chceš. Tak co jsi poslední dobou psal?
V práci jsem si užil svoji druhou služební cestu, tentokráte do Berlína na výstavu technických novinek. Znáte mě, soustředil jsem se hlavně na foťáky. Kromě toho jsem měl možnost zeptat se ředitele společnosti Samsung, jestli si nemyslí, že technika přispívá spíše k individualismu než k vzájemnému porozumění.

Dostal jsem také možnost tří velice zajímavých rozhovorů. Po mém dubnovém rozhovoru s Vincentem Cerfem, na který doteď vzpomínám, jsem měl možnost pohovořit si s dalším viceprezidentem společnosti Google, psychologem Dougem Merrillem. Jeho přednáška byla jednoduchá a zajímavá, a navíc mě potěšil tím, že přemýšlí o vyhledávání na internetu podobně jako o vyhledávání, které se děje v našem mozku. A moje profesorka němčiny z gymnázia mi zařídila rozhovor s Jiřím Boudníkem, českým architektem, který si se mnou v kavárně Vesmírna zavzpomínal na šokující události 11. září 2001.

Nejradši mám samozřejmě pořád moje články z cyklu "Poprvé", teď jsem třeba psal o historii tužky nebo třídílný článek o fotomontážích. Všechno to jsou články, které se sice věnují technice, ale snažím se v nich o srozumitelnost a nadhled (jinými slovy, rád bych, aby člověk nemusel být geek na to, aby se mu tyhle články dobře četly). A aktivní jsem také na video blogu, kam dávám zajímavá videa z YouTube.

To je hezké... ale proč nepíšeš sem na blog?
Neřekl bych, že je to nějak úmyslné. Mám spoustu nápadů na fejetony, věřte mi, píšu si to. Jen je pro mě v současnosti blog takový nevyužitý mezistupeň. Když chci napsat něco zajímavého pro co nejširší publikum, píšu to na Technet, kde se čtenost počítá v desetitisících. Když mě naopak něco zaujme a mám pocit, že by to zaujalo ještě někoho mě blízkého, řeknu to nebo mailnu přímo té osobě. Možná, kdybych věděl, že můj blog čtou mí přátelé, častěji bych sem psal.

Oni nečtou?
Nečtou, protože sem nepíšu...

A ty sem nepíšeš, protože...
Přesně tak, máš pravdu, trochu jsem se do toho zamotal. Ale psaní na blog není cíl, je to prostředek, jak něco sdělit. Velice volný prostředek, v porovnání s ostatními způsoby psaní. Proto mi blogování příjde tak zajímavé. Jenže někdy v průběhu roku 2006 stoupla čtenost tohoto blogu tak, že už jsem sem nemohl dávat osobní věci, to mi přišlo jako exhibicionismus, četlo to hodně cizích lidí.

Co teda plánuješ?
Myslím, že tenhle blog je pořád fajn místo pro odkazy, fotky a jiné věci, které mě napadnou. Také teď na týden navštívím Francii, takže sem určitě dám nějaké fotky z Paříže. Konečně bych tu třeba rád dělal reklamu knížkám nebo filmům, o kterých si myslím, že stojí za vaši pozornost.

A jaké knížky teď teda čteš?
Jsem rád, že se ptáš. Právě předevčírem mi přišla zásilka s knížkami z Ameriky.

Na knížku Paradox of Choice - Why more is less (by Barry Schwarz) se těším už od května. Je to rozbor současné situace z pohledu psychologie rozhodovací teorie. Říká, že více možností volby v konečném důsledku neznamená lepší výběr nebo spokojenější život. Je to zajímavé téma, které se snažím aplikovat na každodenní život. Schwarz myšlenky hezky shrnuje v tomhle desetiminutovém videu, které mě vlastně k jeho knížce přivedlo.

Další knížkou je Google Story, kterou studuju jednak kvůli předmětu do školy, jednak kvůli práci, a také prostě proto, že mě tato problematika velice zajímá. Navíc mám pocit, že potřebuju více neinternetové angličtiny. A do třetice je to knížka Getting Things Done, kterou postupně prokoušu. Číst jí není jen tak - jde o knihu plnou doporučení, jak nakládat s časem a jak si uspořádat úkoly a projekty, takže nestačí ji jenom číst, také musí člověk zvažovat, co a jak vnořit do svých zvyků. Uvidíme, jak to půjde, doufám, že tu o téhle knížce ještě uslyšíte.

Nezdá se ti divný dělat rozhovor sám se sebou?
(smích) Tak jo, dostal jsi mě. Není to můj nápad, vypůjčil jsem si jej od jednoho ekologického bloggera z Bostonu.


Štítky: , , , ,