Haló, je tam člověk?

Nové technologie nám nejen pomáhají nalézat nové informace a komunikovat s přáteli, ale také vytvářet nesmyslná pravidla a schovávat se za ně. Naprostá neochota a nezájem není výjimkou - každý má totiž naplánováno, co do jeho povinností spadá, z čeho se nevymluví... a tomu zbytku se obratným obloukem vyhne. Možná jsem takový taky? Každopádně mě úplně dojala drobná a zdánlivě malicherná zprávička.

It's a story about an elderly gentlemen who for years has called his late wife's Verizon voicemail just to hear her voice. During a system change though, the message was lost.

Příběh osmdesátiletého Charlese Whiteninga, jehož žena před dvěma lety zemřela. Muže, který každý den od té doby volal na její číslo, aby si mohl poslechnout její hlas, jímž namluvila zprávu pro volající do hlasové schránky: "Catherine Whitening."


Ale nedávno se její hlas ztratil. Firma Verizon, která schránku provozovala, provedla upgrade systému a lidé si museli nahrát nové zprávy. Pro nikoho to nebyl problém. Jen Catherine novou zprávu nahrát nemohla. Její muž to smutně okomentoval: "Teď mi vzali [i] její hlas."

Hloupá, naivní, malicherná zpráva, viďte? Co je nám po nějakém senilním staříkovi. Jestli chce poslouchat něčí hlas, má si ho nahrát někam jinam, na to přece není hlasová schránka. Pochopitelná odpověď. A považuji za malý zázrak, že tuto reakci společnost Verizon nezvolila. Místo toho někdo udělal pár věcí, které jistě neměl v popisu práce, a za které těžko dostane prémie... Když pan Whitening nahlásil svou ztrátu a ptal se po řešení, měl velké štěstí. Na druhé straně telefonu byl člověk, který nezavěsil poté, co si jeho příběh poslechl. Místo toho si dal práci a pustil se do hledání. Nakonec našel zálohu záznamu paní Catherine. A nahrál ji do nového systému.

O čem vlastně tenhle můj článek byl? Nevím, jestli to dokážu vyjádřit tak, jak bych chtěl... Asi každý známe případ, kdy lidé na druhé straně drátu, přepážky nebo stolu nemají zájem o naše starosti. Promění se ve stroje, které jdou cestou nejmenšího odporu. Je zázrak, pokud narazíme na někoho, kdo se zachová jako člověk, zvolí obtížnější variantu a na chvíli s námi sdílí naše pocity, snaží se pochopit naše potřeby a udělá, co může. Je to třeba tak málo, jako místo polední pauzy prohledat nějaké ty zálohy a najít dvě slova, která pro nikoho nic neznamenají, jen pro jednoho staříka jsou to nejkrásnější slova na světě.

Přál bych vám, abyste takové lidi potkávali častěji. Je to totiž zázrak. A úžasné na tom je, že ten zázrak můžeme konat my všichni. Všichni jsme někdy ti lidé na druhé straně drátu.

Každý den může Charles Whitening slyšet svou ženu. Je to pro něj důležité. "Jsem moc rád, že ji zachránili. Udělalo mi to velkou radost..."

Kultura plastových lahví a batohů

Dnes ráno jsem si pročítal nové články na idnes.cz a narazil jsem na cosi mezi článkem, rozhovorem a komentářem: Klaus se chystá na příznivce „pravdy a lásky“ . Nechci zde nijak zabředat do politiky, oba kandidáti na prezidenta byli podle mého schopní lidé a nebyla zde vysloveně dobrá ani vysloveně špatná cesta. Média byla nadšená - těsná volba, výhrůžky, nadávky, náhlá onemocnění, silná slova o korupci a nedemokratičnosti. Ale o to mi teď nejde. Pan Václav Dolejší ve svém článku píše o tom, že Klaus hodlá "bojovat s kruhem pravdy a lásky" a hned v perexu také vymezuje, že těmito jsou ti, co "pijí z plastové lahve, jezdí na snowboardu a nosí batoh". Osobně si nemyslím, že by to tak pan prezident skutečně řekl, spíše půjde o kreativní sestavení kontextu.

Já si ale přitom vzpomněl na pana profesora Petruska, který nás zasvěcoval do základů Sociologie. Jeho přednášky patřily k nejnavštěvovanějším, a to i přes to, že se na nich málokdy probíralo něco, bez čeho bychom nemohli uspět u zkoušky. Pan Petrusek totiž skutečně perlil, a jeho moudrý nadhled sebekritického sociologa nám nabídl mnoho zajímavých poznatků.

Jedním z nich byla i páně Petruskova glosa, že dnešní generace je generace plastových lahví a batohů. Zní to podivně, že? Ale smích nás přešel, když jsme se podívali po přednáškové aule - jistě víc než 70 % lidí zde mělo batoh a nějakou tu platouvou flašku. "To je věc, která naši kulturu ovlivnila víc, než si uvědomujeme. Přinesla nezávislost, svobodu, ale i rozlétanost a nešetrnost," tak nějak by zněla nepřesná citace, shrnující jeho úvahu. Zatímco jeho generace prý byla generace "džín" (a ještě něčeho, to už si nevzpomínám) a učila se hledat novou cestu, my máme, díky dosud nebývalé svobodě, mnohem více možností, než dosud. Místo stability preferujeme volnost, místo luxusu rychlost, místo závazků nezávislost.

Nemyslím si, že by batohy a plastové lahve byly dobré nebo špatné. Jen je to zase trochu jiný styl života, než na který byli lidé zvyklí. Přináší kromě pozitivních jevů i negativní. To je vše. Vlastně k tomu nemám co dodat. Jen jsem vám to chtěl napsat, je to myslím zajímavá myšlenka, a není od věci se nad tím zamyslet.

Začal nový semestr, stejně ale doufám, že sem stihnu dát pár úvah z knihy Paradox of Choice, která se zabývá právě i tímto fenoménem.

Blogerův blok - rozhovor

Kdy už zase něco napíšeš?
Ta otázka mě zaskočila, abych se přiznal. Poslední dobou mám pocit, že píšu celkem hodně. Ne, že by mě to nebavilo, ale rozhodně jsem neměl pocit, že bych dlouho nic nenapsal.

Tak proč jsou tady od června jen dva články?
Je pravda, že tento můj blog, na kterém jsem před více než dvěma roky (březen 2005) začínal z čistého nadšení psát příspěvky, by si zasloužil víc, než jeden článek měsíčně. Když už mi v redakci přezdívají bloggere, měl bych se podle toho chovat :-)

A co jsi mezitím dělal?
Od English Campu se toho stalo docela hodně. Hodně pěkných věcí a zajímavých zážitků, opravdu. Mám pocit, že si teď všeho nějak více všímám. O tom teď ale mluvit nebudu...

Jak chceš. Tak co jsi poslední dobou psal?
V práci jsem si užil svoji druhou služební cestu, tentokráte do Berlína na výstavu technických novinek. Znáte mě, soustředil jsem se hlavně na foťáky. Kromě toho jsem měl možnost zeptat se ředitele společnosti Samsung, jestli si nemyslí, že technika přispívá spíše k individualismu než k vzájemnému porozumění.

Dostal jsem také možnost tří velice zajímavých rozhovorů. Po mém dubnovém rozhovoru s Vincentem Cerfem, na který doteď vzpomínám, jsem měl možnost pohovořit si s dalším viceprezidentem společnosti Google, psychologem Dougem Merrillem. Jeho přednáška byla jednoduchá a zajímavá, a navíc mě potěšil tím, že přemýšlí o vyhledávání na internetu podobně jako o vyhledávání, které se děje v našem mozku. A moje profesorka němčiny z gymnázia mi zařídila rozhovor s Jiřím Boudníkem, českým architektem, který si se mnou v kavárně Vesmírna zavzpomínal na šokující události 11. září 2001.

Nejradši mám samozřejmě pořád moje články z cyklu "Poprvé", teď jsem třeba psal o historii tužky nebo třídílný článek o fotomontážích. Všechno to jsou články, které se sice věnují technice, ale snažím se v nich o srozumitelnost a nadhled (jinými slovy, rád bych, aby člověk nemusel být geek na to, aby se mu tyhle články dobře četly). A aktivní jsem také na video blogu, kam dávám zajímavá videa z YouTube.

To je hezké... ale proč nepíšeš sem na blog?
Neřekl bych, že je to nějak úmyslné. Mám spoustu nápadů na fejetony, věřte mi, píšu si to. Jen je pro mě v současnosti blog takový nevyužitý mezistupeň. Když chci napsat něco zajímavého pro co nejširší publikum, píšu to na Technet, kde se čtenost počítá v desetitisících. Když mě naopak něco zaujme a mám pocit, že by to zaujalo ještě někoho mě blízkého, řeknu to nebo mailnu přímo té osobě. Možná, kdybych věděl, že můj blog čtou mí přátelé, častěji bych sem psal.

Oni nečtou?
Nečtou, protože sem nepíšu...

A ty sem nepíšeš, protože...
Přesně tak, máš pravdu, trochu jsem se do toho zamotal. Ale psaní na blog není cíl, je to prostředek, jak něco sdělit. Velice volný prostředek, v porovnání s ostatními způsoby psaní. Proto mi blogování příjde tak zajímavé. Jenže někdy v průběhu roku 2006 stoupla čtenost tohoto blogu tak, že už jsem sem nemohl dávat osobní věci, to mi přišlo jako exhibicionismus, četlo to hodně cizích lidí.

Co teda plánuješ?
Myslím, že tenhle blog je pořád fajn místo pro odkazy, fotky a jiné věci, které mě napadnou. Také teď na týden navštívím Francii, takže sem určitě dám nějaké fotky z Paříže. Konečně bych tu třeba rád dělal reklamu knížkám nebo filmům, o kterých si myslím, že stojí za vaši pozornost.

A jaké knížky teď teda čteš?
Jsem rád, že se ptáš. Právě předevčírem mi přišla zásilka s knížkami z Ameriky.

Na knížku Paradox of Choice - Why more is less (by Barry Schwarz) se těším už od května. Je to rozbor současné situace z pohledu psychologie rozhodovací teorie. Říká, že více možností volby v konečném důsledku neznamená lepší výběr nebo spokojenější život. Je to zajímavé téma, které se snažím aplikovat na každodenní život. Schwarz myšlenky hezky shrnuje v tomhle desetiminutovém videu, které mě vlastně k jeho knížce přivedlo.

Další knížkou je Google Story, kterou studuju jednak kvůli předmětu do školy, jednak kvůli práci, a také prostě proto, že mě tato problematika velice zajímá. Navíc mám pocit, že potřebuju více neinternetové angličtiny. A do třetice je to knížka Getting Things Done, kterou postupně prokoušu. Číst jí není jen tak - jde o knihu plnou doporučení, jak nakládat s časem a jak si uspořádat úkoly a projekty, takže nestačí ji jenom číst, také musí člověk zvažovat, co a jak vnořit do svých zvyků. Uvidíme, jak to půjde, doufám, že tu o téhle knížce ještě uslyšíte.

Nezdá se ti divný dělat rozhovor sám se sebou?
(smích) Tak jo, dostal jsi mě. Není to můj nápad, vypůjčil jsem si jej od jednoho ekologického bloggera z Bostonu.