Zpátky v Praze

Je tomu měsíc a půl, co jsem nechal klíče na mrazáku, zabouchl za sebou dveře a vydal se spícím Loughborough na autobus. Na letiště. Do letadla. Do Prahy. Domů.

Od té chvíle jsem ještě pořádně neměl čas sem napsat, stejně jako jsem neměl moc času si na Loughborough zavzpomínat. Skočil jsem tu rovnou doprostřed příprav English Campu 2009, pak se brali H. a T., v práci jsem musel dohnat, co jsem proanglioval, no a taky jsem se pochopitelně snažil potkat se s lidmi, se kterými jsem se dlouho neviděl. A užít si trochu ty prázdniny.

Přestože jsem se do Prahy vrátil už dávno, teprve včera jsem se konečně vydal na procházku, na kterou jsem se těšil už od mého květnového pobytu v Londýně. Z Újezdu přes Petřín na Hrad a pak přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Prostě ta kýčovitá turistická stezka. Pár výletníků, kteří si mne vybrali jako svého průvodce přes CouchSurfing, mne totiž navnadili k tomu, abych si udělal čas. A tak jsem se, už bez Američanů a Poláků, vydal nasávat Prahu ranní i večerní.

Odlehlé uličky, pobíhající psi na Petříně, kavárny v kopci pod Hradem, město poskládané z roztodivně úžasných domů, hudebníci na Karlově mostě, užaslí turisté snažící se vyfotit pražské panorama, dozlatova ohmataný reliéf na soše, dredatí žongléři na Letné, prázdné náměstí probouzející se v šest ráno do nového dne.... To všechno mi zase připomnělo to, co všichni víme, ale ne vždy prožíváme: Praha je zvláštně, kouzelně, starodávně, jásavě, mohutně, malebně krásná.

Udivený pohled na ležícího fotografa

Popřál jsem vám vlastně veselé Velikonoce? Tahle rozkošná fotka se nám urodila v Londýně, nedaleko Little Venice, a do příštího jara ji v šuplíku škudlit nechci.

Ve středu jsem absolvoval svoji poslední zkoušku v Loughborough a teď už jenom čekám na výsledky, cestuju, loučím se se skvělýma lidma, které jsem tu poznal, a těším se na English Camp.

O Londýně, Irsku, Skotsku a zbytku mého cestování po Anglii asi napíšu postupně, fotky se také budou objevovat album po albu, těšit se můžete třeba na snímky z londýnského tržiště Portobello Market. Přeji hodně sil do zkouškového (víte, že Němci rozlišují "hodně štěstí" pro ty, kdo potřebují štěstí, a "hodně úspěchu" pro ty, u kterých úspěch nebude náhoda?).

Velikonoční pomlázka v Anglii narazila

A ne tím specifickým způsobem, na který jsme navyklí v Česku. Náš pondělní zvyk se tady zkrátka setkal s rozhořčeným nesouhlasem všech, kdo o něm slyšel. "Cože? Vy holku zmlátíte a ona vám dá vajíčka? A to jako proč?" Jiné se vynalézavě ptaly, zda můžou vajíčka v sebeobraně házet. Jeden z kolegů, také Čech, se pokoušel vysvětlit, že když říkal "hit with a stick", tak to nemyslel tak, jak to vyznělo, ale už bylo pozdě. Snažil jsem se vysvětlit, že jde ani ne o tyč (stick), jako spíš o bič (whip)."Czechs are brutal, chauvinistic men," shodli se všichni Erasmáci u stolu. Holanďanka, která studuje psychologii, se zeptala, zda už někdo prokázal pojítko mezi tímto zvykem a zvýšeným výskytem domácího násilí....


Brzy po počátku diskuze jsem obhajování českého zvyku vzdal a už jsem jen poslouchal. Byl to zajímavý materiál pro kulturální studia. Pomlázková tradice je totiž komunikační vzorec. Tím, že je obecně přijímaný v nějaké společnosti, je automaticky vyžadován nebo přinejmenším akceptován. Pak už je brán jako samozřejmý a daný, tedy není potřeba jej zdůvodňovat. Věřím, že ve své době pondělní pomlázka sloužila k nějakému účelu, například k poskytnutí platformy pro interakci mezi dívky a chlapci, kteří neměli možnost se jinak setkat. Dnes přežívá tradice dál. Je to špatně?


Češi o sobě málokdy přemýšlejí jako lide tradičních hodnot. Zvláště ti mladí ne. Přesto nám pomlázka nepřijde nijak zvlášť divná. Smějeme se, když vidíme australské Aborignaly (pouze muže) poskakovat s tyčí a křičet se zkroucenými obličeji. Ale je to asi tak stejně směšná a sexistická tradice, jako naše pomlázka.

Na pomlázce jsem byl asi dvakrát nebo třikrát v životě. Nijak na té tradici nelpím, ani jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Ale když jsme se o tomhle rozdílu tuhle bavili, tak jsem slyšel pár názorů i ze stran českých dívek, že jde o zvyk podivný a nepříjemný. Jedna dokonce říkala, nevím, zda v žertu, že vždycky raději utekla do lesa, než aby musela schytávat a rozdávat vajíčka. Takže tahle tradice asi bude mít i genderové odlišnosti. Možná měla upevňovat nějaká společenská uspořádání, a pokud by měla působit zastrašujícím dojmem, pak si skutečně nezaslouží své místo na jarním slunci. No je to pro mne další ukázka, jak složitě zapletené, popletené a spletené můžou na první pohled jednoduché věci být. Jako třeba pomlázka.

Přeji všem v Česku krásné Velikonoce, příjemný odpočinek, vědomí smysluplnosti a radost z nadcházejícího jara.

Nejslavnější absolvent Oxford a Cambridge? Přece Harry Potter!

Isaac Newton, A. A. Milne, Margaret Thatcher, Lewis Carroll, C.S. Lewis, přes sto držitelů Nobelovy ceny a tisíce dalších, ti všichni studovali na slovutných univerzitách v Oxfordu a Cambridge. Když se ale zaposloucháte do vyprávění průvodců, kteří turisty mezi legendárními budovami provádějí, slyšíte docela jiná jména: Harry Potter, Hermiona Granger, Lucius Malfoy a Dumbledor (Brumbál).

"Přicházíme ke slavné Dining Hall v Christ Church. Ta je známá především díky prvnímu dílu Harryho Pottera, neboť právě zde se natáčely první okamžiky Harryho Pottera v Bradavicích," vysvětluje průvodkyně. Všichni dávají bedlivý pozor. Jako kdykoli, kdy jméno malého čaroděje tady v Oxfordu zaslechnou. Už se tomu ani nedivím. V Cambridge mi to ještě přišlo zvláštní, že ze všech slavných (a většinou skutečných) osobností, které tradicí naplněnými zdmi prošly, zajímá všechny právě výtvor J.K. Rowlingové. Příběh o tom, jak museli kvůli filmu opravit a rozšířit hlavní sál, patří k nejoblíbenějším legendám.

Jsem rozpačitý. Nic proti Harrymu a jeho příběhům, všechny díly jsem přečetl a vystavěny jsou velmi dovedně. Znám názor dvou profesionálních spisovatelek, podle nichž dokázala paní Rowlingová mistrně využít právě legend, tradic a univerzitního prostředí, které ostatně ovlivňuje vnitřní i vnější obraz Británie víc, než se zdá. Takže na jednu stranu je pěkné, že umí průvodci aktualizovat své výklady a přilákat, zaujmout nová publika.

Na druhou stranu je mi smutno. Smutno z toho, jak snadno lidé dnešního věku opouštějí staré známé pro nové. Opouštějí staré tradice pro moderní symboly. Opouštějí staleté zkušenosti na úkor konzumní uniformity. Pro mladou generaci (mezi kterou se počítám) často to, co není on-line, jakoby neexistovalo. V Oxfordu je sedm milionů knih, neuvěřitelně cenná sbírka, shromažďovaná po staletí a pečlivě katalogizovaná ve více než stovce knihoven. V Googlu je indexováno přes 20 miliard stránek, snadno dostupných na několik kliknutí. Je tak snadné zahodit, co bylo dřív, a žít v tom, co "máme teprve teď." Kolik těch stránek je asi o Harry Potterovi? Odhaduji, že víc, než o všech držitelích Nobelovy ceny dohromady. To není nutně samo o sobě špatně. Ale je zajímavé si to uvědomit.

Průvodkyně v Cambridge líčí velkolepou scénu z filmové verze Harry Pottera

Když jsme se procházeli mezi univerzitními kolejemi, představovali jsme si, jak se studentský život změnil. Přemýšleli jsme, co by dokázal Isaac Newton, kdyby měl k dispozici MatLab. Nebo jestli by Charles Lutwidge Dodgson (Lewis Carroll) publikoval Alenku v Říši divů napřed na blogu, hned co pohádku odvyprávěl děkanovým dcerám na loďce plující po Temži poblíž Oxfordu.

Slavný Most matematiků v Cambridge

Byly to zajímavé a vtipné úvahy, důležité ale je, že právě díky univerzitním objevům, a díky píli, cílevědomosti a nadšení tisíců lidí po celém světě, máme dnes filmový průmysl, internet, možnost fotografovat pro radost a poslouchat hudbu nebo přátele na libovolnou vzdálenost. Mám rád Newtonův citát, někdy nám jeho pokora chybí.

"If I have seen further it is only by standing on the shoulders of Giants."
Isaac Newton
"Jestliže jsem dohlédl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenech Velikánů."

Už chápu, proč se v Oxfordu tak lpí na tradicích. Mně je protivné mít u zkoušky byť jen povinné sako, v Oxfordu jsou studenti i profesoři na všech zkouškách v tradičních talárech. Je to symbol, který připomíná dlouhou historii. Takovou, kterou nespolknete na pár podívání.

Oxford - Christ College

"A prosímvás," ptá se paní středního věku, když míjíme Radcliffovu knihovnu, jednu z prvních, ve které mohli studenti získat přístup k tisícům knih, "ve kterém dílu Harryho Pottera jsou scény z téhle budovy?"
"Ve čtvrtém," odpovídá hbitě naše průvodkyně, a pro upřesnění dodává: "To je ten, jak se Malfoy promění ve fretku."


Na moje fotografie Oxfordu a Cambridge se můžete podívat v příslušných on-line galeriích:

Cambridge trip

People of Oxford

Trosečník v Yorku

Když se řekne York, vybaví se mi nejprve jeho mladší, americký protějšek, se Sochou Svobody, mrakodrapy, Central parkem a Central Perkem. A pak můj mozek zapátrá ještě hlouběji a já si vzpomenu, že v Yorku se přece narodil Robinson Crusoe. Snad proto jsem si myslel, že York je přístavní město a až pohled na mapu mne vyvedl z omylu - York opravdu není u moře, malý Robinson tehdy obdivoval lodě připlouvající po řece Hull.

Do Yorku jsem se vydal na svůj první výlet v rámci Erasma. Bylo zrovna 14. února, takže v ulicích bylo asi ještě víc lidí, než je obvyklé. Yorčané se ale s Valentýnem vypořádali velice pěkně: uspořádali masivní charitativní sbírku.


Jestli jsem to dobře pochopil, čtyři týmy soutěžily o to, kdo svým zpěvem, dováděním, průvodem a procházením po ulicích vybere na charitu více peněz. Stali proti sobě Římané, Skotové, Jeskynní lidé (cavemen) a Roboti. I v bláznivých převlecích ale kromě nadšených procesí předvedli také nějakou tu kulturu, takže na náměstí bylo docela plno. Kolem pódia byly i stánky jednotlivých charit a neziskovek, takže lidé mohli získat víc informací a třeba se zavázat k dobrovolnému měsíčnímu příspěvku (což je pro každou organizací, závislou na příspěvcích, obrovská podpora a povzbuzení).



Mne povzbudilo už jenom to nadšení, se kterým se do sbírek tihle studenti a studentky vrhli. Vážně, byli byste dobrovolně svlečení do půli těla a tancovali na náměstí v kostýmu praještěra?

Hlavním lákadlem pro turisty je místní katedrála (York Minster), pravděpodobně největší gotická katedrála v severní Evropě. Dokončena byla v roce 1472, ačkoli, podobně jako u našeho Víta, se její historie táhne mnohem dál, oběma směra: první kostel byl v Yorku postaven narychlo v roce 627, aby měli kde pokřtít krále Edwina.
Já se na katedrálu zaměřil spíš z fotografického hlediska - jak dostat tak obrovskou stavbu na jednu fotku? Pomohl jsem si montáží, posuďte výsledek.


Je to záběr od bočního vchodu, takže trochu méně známý pohled, ale lépe je tam vidět, jak velká katedrála je. Nějaké švy tam na obrázku asi budou, najdete je?

Soutěž: Kdo spočítá (odhadne) z kolika fotek je tato fotka stvořená, vyhrává suvenýr dle vlastního skromného výběru z mého dalšího výletu do Cambridge :-)

Další fotky: People of York

Let do Birminghamu

S Ryanair jsem letěl poprvé. Letence za 150 Kč včetně poplatků by člověk odpustil ledacos, žádné občerstvení nebo nadstandardní služby jsem nečekal, takže společnost mohla v podstatě jen příjemně překvapit. A příjemné překvapení se opravdu konalo - nepamatuji si, kdy jsem měl během letu takhle krásné počasí. Byla to asi kompenzace za to, že můj předešlý let do East Midlands byl pro sníh na runwayi zrušen. Ale výhled z letadla, kde si každý vybírá místo (moje kritéria: u okna, v zadní části a co nejblíže nouzovému východu), mi to všechno vynahradil.

Snímky z letadla jsem fotil mobilem, protože zrcadlovka byla zaklíněná v nadhlavní přihrádce. Ano, na to pozor: Ryanair dovoluje maximální hmotnost palubního zavazadla 10 kg (nad mými třinácti přimhouřila slečna obě oči) a do zavazadlového prostoru maximálně 15 kg (tam vám neodpustí ani kilo, tam to totiž musejí hlásit a za těžší zavazadlo si připlatíte málem víc, jak za letenku).

Zajímavost - v Birminghamu mají pěknou lanovku, vedoucí z letištní haly přímo na vlakové nádraží. Fantastický nápad, který mi ušetřil čas při hledání nádraží nebo jízdu taxíkem. 

Z Birminghamu do Loughborough se jede vlakem - konečně jsem si projel Pendolinem. Anglie je zasněžená a nejsou tu na to zvyklí, takže prvních pár dní tu byl pěkný zmatek. Tak teď hledám byt, kde budou účty za topení v ceně nájmu :-)

Když jsi v Římě, chovej se jako Říman

Toto oblíbené anglické přísloví pochází od svatého Augustina (respektive jeho učitele, sv. Ambrože) a původně nabádalo k toleranci a k citlivosti duchovních k místním zvyklostem. V angličtině se dnes často používá jen jeho první část doplněná výpustkou ("When in Rome...") a nabádá k přizpůsobení se okolí. Já toto přísloví použil k tomu, abych vám poradil, jak v Římě najít dobrou pizzu, ale nepředbíhejme...

Samozřejmě, že během týdenního pobytu v Římě jsme prošli především pámátky staré i nové. Díky skvělému výkladu našeho kněze-průvodce se nám dokonce povedlo zachovat si oddělené, do kontextu zasazené vzpomínky k jednotlivým místům, narozdíl od jednoho velkého Cocktail di Roma, ve kterém plavou baziliky, antické ruiny, fontány, zmrzlináři a vlezlí prodavači růží.

V těch památkách jsem ale tolik nefotil, i když mi to moji čtenáři asi nebudou věřit. Naopak, snažil jsem se všemi smysly inhalovat genius loci a kontemplovat, což mi všudypřítomní cvakálci ztěžovali. Je asi dobře, že mi tak ukázali moji vlastní netaktnost, říká se přece, že svoje chyby člověk nejlépe vidí na druhých.

Chrám sv. Petra

Sv. Petr osobně

Jak ale víte, nejraději fotím život na ulici. Ten je v Římě skutečně čilý, můžou za to především turisté. Místní ale poznáte...

Také díky zasvěcenému výkladu jsem mohl poznat, že ne každé "pozlátko" v podobě obrazů nebo soch na místních bazilikách je pouhá falešná přetvářka, že je vše třeba chápat v dějiném kontextu, chápat to jako komunikaci určitého transcendujícího sdělení. A taky se potvrdilo, že u každého takového pramínku něčeho většího se hned vyrojí spoustu parazitů...

Evangelista Sv. Matouš (Caravaggio)

Prodavač růží u Fontaine de Trevi parazituje na kouzlu romantiky, místa a okamžiku, pokoušíce se různými triky vnutit "růže gratis"

Cestovatelky z Krokodýla vymyslely skvělý způsob, jak mapovat naše cestování během roku, tak jsem se také zapojil. Bylo to zajímavé, hlavně to koupání ve fontáně před španělskými schody. Na fotce to asi není znát, ale byl jsem tam ponořený celý (v plavkách, pochopitelně). Tak si mě kromě taťky vyfotilo i pár turistů. Měli bychom si na pláštěnky dát i webovou adresu našeho klubu, ať máme nějakou publicitu. Nebo radši spíš ne...

A teď už konečně k té pizze. Jsem takový samozvaný pizza-expert samouk, a tak jsem se do Říma těšil jako fyzik do CERNU. Ale byl jsem velice zklamán. Téměř všechny pizzerie, na které jsme narazili, byly pod úrovní dobré nebo průměrné pražské pizzérky. Pomohlo až pátrání na internetu po "restauracích, kam chodí místní". Našel jsem celkem obsáhlý seznam a z něho jsme předposlední den vybrali Pizzerii Est!Est!!Est!!! (Via Genova 32, nedaleko nádraží Termini). Otevírají až večer, v nabídce mají asi dvě desítky druhů pizz, dobré předkrmy i zákusky. Pizza nebyla taková ta, kterou označujeme za "italskou", ale nejstarší pizzeria v Římě asi ví, jaká má pizza být. Ta moje byla vynikající.

Pizza Schamorza e Porcini

Tady je několik stránek, které vám třeba mohou pomoci s orientací po Římě: příručka cestovatele pro Římě, Římská muzea,vatikánská muzea, tipy na dobré leč levné pizzerie v Římě a vyhledávání autobusů a spojů po Římě a okolí(vlaky zde).

A zde malý výběr mých fotek:

Roma

Co smím a nesmím fotografovat? Letmá etika fotografů

Toto stručné zamyšlení o etice fotografování jsem psal pro předmět Kapitoly z dějin fotografie

Fotografování má mnoho rovin: technickou, uměleckou, užitnou, prožitou, žurnalistickou, právní, informační, fyzikální… Každá z nich by asi měla k otázce co říci. Některé digitální fotoaparáty byste například neměli mířit na plné slunce, neboť by mohlo dojít k poškození čipu. Přirozeně se nám ale na mysl derou spíše otázky etické – je správné, aby fotograf fotil někoho bez jeho vědomí či souhlasu? Smí fotograf fotit lidské utrpení, bolestný zármutek, kulturu, které nerozumí?

Myslím, že k rozřešení tohoto letitého dilematu má každý fotograf přistoupit sám. Fotoaparát totiž víceméně zaznamená jen to, co fotograf vidí. Snímek ořízne danou událost, vytrhne ji z okolí a zmrazí ji v čase. To samo o sobě není nic proti ničemu, stejně tak může mít člověk s výbornou fotografickou pamětí uloženy v hlavě tisíce obrazů, aniž by zmáčkl spoušť, a nikdo mu to nemůže zakázat. Dalo by se tedy zjednodušeně říci, že co vidím, to můžu i vyfotit. Podle mého jsou ale minimálně tři momenty, tři faktory, chcete-li, a tu je fotograf povinen zvážit, zda má v dané situaci fotografovat.

Publikace a použití fotografie - fotografie samotná může být zcela neškodná, ovšem její použití v médiích či pouhé její rozeslání e-mailem může mít neblahé následky. Proto si myslím, že nejvíce zla může vzejít z fotek, které jsou necitlivě, nesprávně či dokonce úmyslně špatně použity. Fotografie má obrovskou moc, lidé se díky ní dokáží rozohnit, ztotožnit, vcítit a měnit své názory. Fotograf si má být vědom této síly fotografie, a s ohledem na fotografované osoby i na příjemce fotografie, jakož i na další zúčastněné, volit, zda snímek bude moci publikovat.

Efekt samotného aktu focení – fotograf se od pozorovatele liší svou aktivitou, která je obvykle patrná všem kolem. Často to nevadí, lidé si koneckonců na fotografy a fotografky zvykli, ale přesto se najdou případy, kdy může "měření zkreslit naměřené hodnoty". To, že se lidé chovají před objektivem odlišně, nemusí být někdy na škodu, ale například rozvášněný dav radikálů může, cítí-li se pozorován, předvádět nelidské skutky. Jde i o další dilemata – mám fotit člověka, který pláče na ztrátou blízkého? Je to obraz události, který má svou hodnotu, ale možná ta hodnota není tak velká, aby vyvážila můj zásah do soukromí člověka prožívajícího utrpení. Fotografka nebo fotograf musí zkrátka přemýšlet o tom, jak jejich focení působí na okolí. Pokud fotograf reprezentuje instituci, deník či jinou organizaci, je toto dilema ještě zřetelnější.

Co je důležitější? Tím se dostáváme ke klasickému dilematu válečných fotografů, a v podstatě všech krizových zpravodajců. Při kontaktu s lidským utrpením je naše přirozená reakce jasná – musíme pomoci bližním, zmírnit jejich utrpení, utěšit je. Válečný fotograf Patrick Chauvel nám vyprávěl, jak měl chuť prodat svůj fotoaparát a nasytit tak hladovějící vesnici alespoň na měsíc. Jenže, řekl nám, místo toho tam bídu fotil… A doufal, že jeho snímky pohnou srdcem tisíců čtenářů, a on tak těm lidem prokáže větší službu. Válečný filmař James Brabazon zase jasně řekl: "Když vidím, že můžu pomoci, odhodím kameru a dělám, co můžu. Jinak bych tuto práci ani dělat neuměl."

Takže nejdůležitější asi je vědět, proč to či ono fotografuji. Pak dokážu posoudit, zda bych v danou chvíli neměl dělat něco úplně jiného.

Lisabon není španělská vesnice (fotky)

Nevím, jak vy, ale já měl Portugalce vždycky pevně propojené se Španělskem. Ono to ostatně vyplývá i z mapy, Portugalsko je na Španělsku přilípnuté a jeden se diví, že si Španělé ten poloostrov nevzali celý. Také slavného objevitele Vasco de Gama (vašku de gáma) jsem myslím házel do španělského pytle, nemluvě o tom, že bych si nejspíš nevzpomněl, že portugalština, ne španělština, je jazykem Brazilců.

Díky výletu do Portugalska už pro mě naštěstí Lisabon není španělská vesnice. Je to hrdé hlavní portugalské město, geograficky nejzápadnější v Evropě. Do EU ale Portugalci vstoupili až v roce 1986, nejsou tedy o tolik napřed před námi. Zažili si také své diktatury a revoluce (třeba karafiátová revoluce, vzdálené podobná naší sametové revoluci, akorátže Portugalci tam museli mít ty vojáky s karafiáty v hlavních, Čechům stačily klíče a písničky).

Když jsem se (německy) bavil s jedním Portugalcem středního věku, přišla řeč právě i na politické přeměny. On seděl v autě a jedl výborně místní pečivo (všemu se tj říká chleba, ale výběr je mnohem větší) se sýrem, já stal venku s foťákem a přemýšlel, jak zachytit krásu pláže v chráněné oblasti Arrábida. Nuže, ten Portugalec se se mnou dál do řeči, prý to dělá rád , rád poznává cizince. Díky tomu prý pochopil, že komunismus je utopie, ačkoli dřív mu byl, podobně jako velká část portugalské veřejnosti, nakloněn. Z vyprávění lidí z bývalého východního bloku ale poznal, že zevnitř už ten systém nebyl tak úžasný, jako se zdálo z blyštivé propagandy. Možná jste se také setkali s tím, že někdo že západních zemí (Francie, kupříkladu) nadšeně mluvil o komunismu a vy jste jemně naznačovali, že to pro naše rodiče zas taková bžunda nebyla. Tak jak se zda, má to smysl - tento pan je ukázkou toho, že jakožto čeští cestovatele můžeme do světa exportovat naše negativní zkušenosti (cimrmanovské 'Tudy ne, přátelé'). Dále máme v zahraničí další devizy: Petr Čech, Nedvěd, Baros, Koller, Zatopek, Dubcek. Přiznám se, že tolik Portugalců bych rozhodně nevyjmenoval, asi se málo koukám na sport.

Portugalska kultura je výrazně ovlivněna maurským (arabským) dědictvím, mořeplavectvím (manuelská architektura) a kolonialismem. Od arabu převzali některé architektonické prvky, mořeplavectví mají v krvi a z bývalých kolonii sem přijely statisíce lidí, zaručujících dnes etnickou a kulturní pestrost města.


Portugalci a Spanele jsou prý velice odlišní. Moc Španělů neznám, srovnání nečekejte, ovšem můžu za sebe říci, že Portugalci jsou velice, velice ochotní. Když jsem hledal autobus do Setúbalu, který kvůli opravám na silnici jezdil jinudy, řešilo se mnou problém asi osm lidí že zastávky, kde jsem se ptal, a jeden z nich, podnikatel s kufříkem, který uměl anglicky (podnikatel, ne ten kufřík), mi všechno překládal. Nakonec se usnesli na tom, že je to 'merda' (v jeho zjemněnem překladu: strange) a že to mám zkusit ve městě na informacích. Poděkoval jse a vyrazil. Když jsem byl asi padesát metrů od zastávky, slyším hvízdání. Otočil jsem se a celá zastávka na mě mávala, že mi našli autobus, ten, který tam právě zastavil. Pozdrželi ho, abych do něj naskočil, a ušetřili mi minimálně půlhodinu hledání a čekání. A měli z toho stejnou radost, jako já, naivní turista s foťákem. Portugalci se dokonce cizincům snaží pomáhat i bez přímého požádání, třeba v den odletu mi jeden cestující v autobuse poklepal na rameno 'Aeraporta?' Přikývl jsem, obtěžkaný batohy jsem touhle linkou asi jinam mířit nemohl. Tak že příští stanici, abych nepřejel (vypadal jsem ospalé).

Rysy Portugalců se myslím dají demonstrovat i na tom, co by nás nejspíše překvapilo, ale jim přijde zcela běžné. Například na záchod si zpravidla můžete odskočit do kterékoli kavárničky, a že jich na ulicích je nepřeberné. Knížky si můžete v knihkupectví i číst, což u nás naštěstí také začíná (napr. v Luxoru nebo Academii). V restauraci po nás nechtěli, abychom si něco objednávali, když jsme tam dvě hodiny poslouchali typický sentimentální zpěv Fados. A mimo město jsou prý Portugalci ještě ochotnější.

Zpěvák Fados na Lisabonském hradě

S angličtinou to není zdaleka tak špatně, jako ve Francii. Pokaždé jsem se domluvil a moc portugalských slovíček jsem do aktivní slovní zásoby nenapěchoval, a byl jsem závislý na svých průvodkyních, případně pomalé, zjednodušené angličtině doplněné výmluvnými pantomimickými gesty. Policista v Setúbalu mi poté, co slyšel moji gesty obohacenou otázku "Where - is - here - turišmo - house?", mi lámanou angličtinou sdělil: "Your English even better that my! Eh - worse. Your English worse that my. I speak slow for you and you not understand!" Ale turišmo office jsem nakonec našel, byla hned za rohem, a tam anglicky obvykle někdo umí.


Dlaždičky, dlaždičky, dlaždičky. To, co považujeme za hygienickou krytinu vhodnou do koupelny nebo kuchyně, tím Portugalci zdobí vše- interiér i exteriér. Malá soutěž: uhodnete, kde je v Portugalsku takováhle výzdoba? Je to opravdu známý podnik :-)


Velký dojem na mě nechalo Lisabonské metro. Myslím, že v něčem se inspirovalo i u pražského, bohužel je trochu komplikovanější a chybí mu středové uzly. Nejsou zde revizoři (oprava: revizoři tu prý jsou také, ale ne moc často), funguje zde elektronický systém, který mi přijde snadný a rychlý. A když ztratíte kartu, můžete se spolehnout na personál, který je ochotny pomoci. A hlavně - každá stanice je jedinečným způsobem vyzdobená:


Ve městě jsem příliš cyklistů nezaznamenal, ale stačilo, abychom vyjeli kousek k pobřeží, a už nám město Cascais nabízelo zapůjčení jízdních kol zdarma oproti ID. Pláže a sluníčko patří k těm nejlepším zážitkům, které jsem si přivezl, musím říci, že návrat do sněžící Prahy byl drkotající. Tam jsem chodil většinou v tričku, maximálně lehké bundě.

Tam i zpět jsem letěl s portugalskými aerolinkami TAP, a mohu je jedině doporučit. Cena za zpáteční letenku cca 300 EUR a do Lisabonu jsem se z Prahy dostal bez přestupu za pár hodin. Při objednání letenky si můžete vybrat z několika jídel (kromě vegetariánského a "normálního" také třeba rybu nebo dia), letenka je elektronická, takže lze vše zařídit po netu. Takže dokonce i po všech těch článcích o leteckých katastrofách jsem si let užil.

Díky moc všem, kdo mi tento výlet umožnili, a také těm, kdo mě do Portugalska zásobovali informacemi a kdo se mě teď na výlet ptají. Zatím se ale musím aklimatizovat a pustit se znovu naplno do práce, abych měl duben a květen volné na univerzitu. Dal jsem ale na web několik mých nejoblíbenějších fotek (celkově jich mám, jak mě znáte, mnohem víc).

Portugalsko 2008

A dodatečně: Veselé Velikonoce :-) Přikládám odkaz na rozhovor s Tomášem Halíkem, mám vždycky radost, když některý z mých oblíbenců dostane možnost nakazit svým optimismem širší veřejnost.