Co se nejspíš neskrývá v urychlovačích

Znáte diskuze na internetu? Já, díky mojí práci, celkem podrobně. Typologie diskutujících patří k mým oblíbeným článkům. Takže už by mne neměly diskuze rozčilovat. Občas mne ale stejně dokáží znovu překvapit. Tentokrát jsem dokonce jednomu diskutujícímu napsal odpověď, protože on také věnoval čas, aby mi svůj pohled na věc vysvětlil. Bez uvedení jmen se s vámi o moji odpověď podělím.

"Pokud by bůh (sic!) existoval, byl by již nalezen v urychlovačích částic..."

Chvíli jsem koukal, jestli mi náhodou něco neuteklo. Ale pak jsem si uvědomil, že to není až tak ojedinělý případ vulgárního racionalismu - absolutní víry ve vědecké poznání.

Připomnělo mi to onoho sovětského kosmonauta, který prohlásil, že Bůh není, protože když on letěl do vesmíru, Boha tam nikde neviděl. Na to mu, pokračuje historka, slavný neurochirurch odpověděl, že 40 let zkoumá mozek do nejmenších detailů... A nikdy v životě neviděl ani jednu myšlenku.

Představa, že vědecké poznání dokáže odkrýt vše, je cizí dokonce i velkému množství vědců. Skuteční vědci totiž vědí, že z dat těžko můžou extrapolovat mimo prostředí, ze kterého data pocházejí. Uvažujte, že jste postava v počítačově simulovaném vesmíru. Můžete ten vesmír prozkoumat a nenajdete ani stopu po programátorovi, ani jednu stopu, která dokáže existenci programátora. To ale neznamená, že programátor neexistuje. Ve skutečnosti jste právě vy a vaše existence projevem té jeho existence. To ale z vašeho prostředí není zřejmé.

Přehnaná víra ve vědu vychází z racionalizace Boha, která podle Halíka proběhla v období cca 17. století (Racionalismus, u nás Osvícenství). Tehdy vědci dali základ racionalizovanému pojetí vesmíru, a Boha dali do té škatulky "to, co ještě neznáme." Takže logicky se, s postupným poznáváním dalších zákonitostí, "prostor pro Boha zmenšuje", alespoň pro ty, kteří si Boha takto zjednodušili. Ale toto zjednodušení Boha není Bůh. To je lidská idea, která je jako stvořená k tomu, aby selhala.

Zabývám se (zabýval jsem se) v rámci výzkumu současných mediálních jevů tím, jak nyní, v posledních 50 letech, média i čtenáři houfně přecházejí na "slepou víru ve vědu" - věda je to, co nám zlepší život, věda je to, co rozhoduje, kdo má větší či menší význam pro společnost... Pěkně to koreluje se stoupajícím individualismem ve společnosti a relativismem.

Je dobré být si vědom toho, jak je tato "slepá víra ve vědu" ekvivalentem toho, co bych nazval "naivní vírou v božstva" tisíce let zpátky. Zatímco tehdy za blesk mohl "pán blesk§", nyní automaticky předpokládáme, že "věda pro to bude mít vysvětlení." To je obvykle pravda, ale převádíme tuto hypotézu i tam, kde nemá co pohledávat.

Rozdělme si vědu na vědy přírodní a společenské, jako to dělá C.S. Lewis, když hovoří o významu vědy pro víru v Boha. Přírodní pracují s jasnými zákonitostmi, interakcí částic, měřitelnými hodnotami. Společenské vědy pracují s jinými hodnotami. Nejsou tak jasné nebo jednoznačné, často jsou interpretovatelné, ale jsou nepopiratelně důležité. Odpovídají totiž na otázky smyslu, smysluplnosti nebo teleologie (neplést s teologií). I kdybychom znali fungování každé částečky ve vesmíru, nijak nám to nepomůže říci, zda je vražda správná nebo špatná. Maximálně zjistíte, že nějaká veličina bude korelovat s nějakou jinou, ale co dělat a proč, co je smyslem, na to bychom se těchto čísel ptát neměli.

Pro zájemce: můžu zaslat analýzu konkrétní demonstrace "nadržování vědě jako takové", na příkladu The Times, v angličtině. Ostatním děkuji za čtení a omlouvám se, že jsem věci přehnaně zjednodušoval. V tomto článku netvrdím, jak jste si jistě všimli, že Bůh existuje nebo neexistuje. Ale chtěl bych ukázat lidem, kteří něčemu bezmezně věří (ať už vědě, nebo náboženství), že tato víra bývá někdy založená na zcestných myšlenkách.

Nejslavnější absolvent Oxford a Cambridge? Přece Harry Potter!

Isaac Newton, A. A. Milne, Margaret Thatcher, Lewis Carroll, C.S. Lewis, přes sto držitelů Nobelovy ceny a tisíce dalších, ti všichni studovali na slovutných univerzitách v Oxfordu a Cambridge. Když se ale zaposloucháte do vyprávění průvodců, kteří turisty mezi legendárními budovami provádějí, slyšíte docela jiná jména: Harry Potter, Hermiona Granger, Lucius Malfoy a Dumbledor (Brumbál).

"Přicházíme ke slavné Dining Hall v Christ Church. Ta je známá především díky prvnímu dílu Harryho Pottera, neboť právě zde se natáčely první okamžiky Harryho Pottera v Bradavicích," vysvětluje průvodkyně. Všichni dávají bedlivý pozor. Jako kdykoli, kdy jméno malého čaroděje tady v Oxfordu zaslechnou. Už se tomu ani nedivím. V Cambridge mi to ještě přišlo zvláštní, že ze všech slavných (a většinou skutečných) osobností, které tradicí naplněnými zdmi prošly, zajímá všechny právě výtvor J.K. Rowlingové. Příběh o tom, jak museli kvůli filmu opravit a rozšířit hlavní sál, patří k nejoblíbenějším legendám.

Jsem rozpačitý. Nic proti Harrymu a jeho příběhům, všechny díly jsem přečetl a vystavěny jsou velmi dovedně. Znám názor dvou profesionálních spisovatelek, podle nichž dokázala paní Rowlingová mistrně využít právě legend, tradic a univerzitního prostředí, které ostatně ovlivňuje vnitřní i vnější obraz Británie víc, než se zdá. Takže na jednu stranu je pěkné, že umí průvodci aktualizovat své výklady a přilákat, zaujmout nová publika.

Na druhou stranu je mi smutno. Smutno z toho, jak snadno lidé dnešního věku opouštějí staré známé pro nové. Opouštějí staré tradice pro moderní symboly. Opouštějí staleté zkušenosti na úkor konzumní uniformity. Pro mladou generaci (mezi kterou se počítám) často to, co není on-line, jakoby neexistovalo. V Oxfordu je sedm milionů knih, neuvěřitelně cenná sbírka, shromažďovaná po staletí a pečlivě katalogizovaná ve více než stovce knihoven. V Googlu je indexováno přes 20 miliard stránek, snadno dostupných na několik kliknutí. Je tak snadné zahodit, co bylo dřív, a žít v tom, co "máme teprve teď." Kolik těch stránek je asi o Harry Potterovi? Odhaduji, že víc, než o všech držitelích Nobelovy ceny dohromady. To není nutně samo o sobě špatně. Ale je zajímavé si to uvědomit.

Průvodkyně v Cambridge líčí velkolepou scénu z filmové verze Harry Pottera

Když jsme se procházeli mezi univerzitními kolejemi, představovali jsme si, jak se studentský život změnil. Přemýšleli jsme, co by dokázal Isaac Newton, kdyby měl k dispozici MatLab. Nebo jestli by Charles Lutwidge Dodgson (Lewis Carroll) publikoval Alenku v Říši divů napřed na blogu, hned co pohádku odvyprávěl děkanovým dcerám na loďce plující po Temži poblíž Oxfordu.

Slavný Most matematiků v Cambridge

Byly to zajímavé a vtipné úvahy, důležité ale je, že právě díky univerzitním objevům, a díky píli, cílevědomosti a nadšení tisíců lidí po celém světě, máme dnes filmový průmysl, internet, možnost fotografovat pro radost a poslouchat hudbu nebo přátele na libovolnou vzdálenost. Mám rád Newtonův citát, někdy nám jeho pokora chybí.

"If I have seen further it is only by standing on the shoulders of Giants."
Isaac Newton
"Jestliže jsem dohlédl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenech Velikánů."

Už chápu, proč se v Oxfordu tak lpí na tradicích. Mně je protivné mít u zkoušky byť jen povinné sako, v Oxfordu jsou studenti i profesoři na všech zkouškách v tradičních talárech. Je to symbol, který připomíná dlouhou historii. Takovou, kterou nespolknete na pár podívání.

Oxford - Christ College

"A prosímvás," ptá se paní středního věku, když míjíme Radcliffovu knihovnu, jednu z prvních, ve které mohli studenti získat přístup k tisícům knih, "ve kterém dílu Harryho Pottera jsou scény z téhle budovy?"
"Ve čtvrtém," odpovídá hbitě naše průvodkyně, a pro upřesnění dodává: "To je ten, jak se Malfoy promění ve fretku."


Na moje fotografie Oxfordu a Cambridge se můžete podívat v příslušných on-line galeriích:

Cambridge trip

People of Oxford

Otázka

Probíral jsem campbook z minulého English Campu, protože připravujeme Camp 2008. Našel jsem tenhle krásný komiks od Verči. Byl bych nerad, kdyby zapadl. Verča jej tenkrát podle mého zběžného popisu po telefonu nakreslila a poslala faxem. I když bylo v campbooku spoustu mých oblíbených komiksů, tenhle na mě velice silně zapůsobil. A to i přes to, nebo možná právě proto, že už jsem jej znal.



O tomto citátu už jsem psal v souvislosti s Nicholasem Wintonem, ale je aktuální i v mnoha jiných spojeních, možná pro každého z nás.
A pro ty, co neznají English Camp - je to tábor plný angličtiny, sportů, nevšedních zážitků a také podobných úvah. Je to, abych tak řekl, jedinečná a každoročně vylepšovaná receptura.

Kultura plastových lahví a batohů

Dnes ráno jsem si pročítal nové články na idnes.cz a narazil jsem na cosi mezi článkem, rozhovorem a komentářem: Klaus se chystá na příznivce „pravdy a lásky“ . Nechci zde nijak zabředat do politiky, oba kandidáti na prezidenta byli podle mého schopní lidé a nebyla zde vysloveně dobrá ani vysloveně špatná cesta. Média byla nadšená - těsná volba, výhrůžky, nadávky, náhlá onemocnění, silná slova o korupci a nedemokratičnosti. Ale o to mi teď nejde. Pan Václav Dolejší ve svém článku píše o tom, že Klaus hodlá "bojovat s kruhem pravdy a lásky" a hned v perexu také vymezuje, že těmito jsou ti, co "pijí z plastové lahve, jezdí na snowboardu a nosí batoh". Osobně si nemyslím, že by to tak pan prezident skutečně řekl, spíše půjde o kreativní sestavení kontextu.

Já si ale přitom vzpomněl na pana profesora Petruska, který nás zasvěcoval do základů Sociologie. Jeho přednášky patřily k nejnavštěvovanějším, a to i přes to, že se na nich málokdy probíralo něco, bez čeho bychom nemohli uspět u zkoušky. Pan Petrusek totiž skutečně perlil, a jeho moudrý nadhled sebekritického sociologa nám nabídl mnoho zajímavých poznatků.

Jedním z nich byla i páně Petruskova glosa, že dnešní generace je generace plastových lahví a batohů. Zní to podivně, že? Ale smích nás přešel, když jsme se podívali po přednáškové aule - jistě víc než 70 % lidí zde mělo batoh a nějakou tu platouvou flašku. "To je věc, která naši kulturu ovlivnila víc, než si uvědomujeme. Přinesla nezávislost, svobodu, ale i rozlétanost a nešetrnost," tak nějak by zněla nepřesná citace, shrnující jeho úvahu. Zatímco jeho generace prý byla generace "džín" (a ještě něčeho, to už si nevzpomínám) a učila se hledat novou cestu, my máme, díky dosud nebývalé svobodě, mnohem více možností, než dosud. Místo stability preferujeme volnost, místo luxusu rychlost, místo závazků nezávislost.

Nemyslím si, že by batohy a plastové lahve byly dobré nebo špatné. Jen je to zase trochu jiný styl života, než na který byli lidé zvyklí. Přináší kromě pozitivních jevů i negativní. To je vše. Vlastně k tomu nemám co dodat. Jen jsem vám to chtěl napsat, je to myslím zajímavá myšlenka, a není od věci se nad tím zamyslet.

Začal nový semestr, stejně ale doufám, že sem stihnu dát pár úvah z knihy Paradox of Choice, která se zabývá právě i tímto fenoménem.

Tak podívej, ještě jednou...

Znáte to, čemu se říká "kouzlo nechtěného"? Tak něčeho podobného jsem si všiml u těchle citátů dvou slavných vědců. Každý z citátů je srozumitelný sám o sobě, ale dohromady jsou ještě lepší:

You do not really understand something unless you can explain it to your grandmother.
-Albert Einstein
Věci skutečně nerozumíte, pokud ji nedokážete vysvětlit i své babičce.

A druhý citát? Pochází od Heima Weizmanna, chemika a prvního izraelského prezidenta. V roce 1921 se oba vědci židovského původu setkali a společně sháněli peníze na otevření Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. O čem si asi tak pánové povídali?

Einstein explained his theory to me every day, and on my arrival I was fully convinced that he understood it.
-Haim Weizmann
Einstein mi svoji teorii vysvětloval každý den, a když jsem se vrátil, byl jsem zcela přesvědčen o tom, že ji pochopil.

A co z toho vyplývá? Přece že Weizmann nebyl Einsteinova babička...