Zpátky v Praze

Je tomu měsíc a půl, co jsem nechal klíče na mrazáku, zabouchl za sebou dveře a vydal se spícím Loughborough na autobus. Na letiště. Do letadla. Do Prahy. Domů.

Od té chvíle jsem ještě pořádně neměl čas sem napsat, stejně jako jsem neměl moc času si na Loughborough zavzpomínat. Skočil jsem tu rovnou doprostřed příprav English Campu 2009, pak se brali H. a T., v práci jsem musel dohnat, co jsem proanglioval, no a taky jsem se pochopitelně snažil potkat se s lidmi, se kterými jsem se dlouho neviděl. A užít si trochu ty prázdniny.

Přestože jsem se do Prahy vrátil už dávno, teprve včera jsem se konečně vydal na procházku, na kterou jsem se těšil už od mého květnového pobytu v Londýně. Z Újezdu přes Petřín na Hrad a pak přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Prostě ta kýčovitá turistická stezka. Pár výletníků, kteří si mne vybrali jako svého průvodce přes CouchSurfing, mne totiž navnadili k tomu, abych si udělal čas. A tak jsem se, už bez Američanů a Poláků, vydal nasávat Prahu ranní i večerní.

Odlehlé uličky, pobíhající psi na Petříně, kavárny v kopci pod Hradem, město poskládané z roztodivně úžasných domů, hudebníci na Karlově mostě, užaslí turisté snažící se vyfotit pražské panorama, dozlatova ohmataný reliéf na soše, dredatí žongléři na Letné, prázdné náměstí probouzející se v šest ráno do nového dne.... To všechno mi zase připomnělo to, co všichni víme, ale ne vždy prožíváme: Praha je zvláštně, kouzelně, starodávně, jásavě, mohutně, malebně krásná.

Terminály Letiště Praha Ruzyně jednou provždy

To už je potřetí, co jsem musel dlouho lovit v paměti, na který terminál v Ruzyně co přiletí, které země jsou v Schengenském prostoru a co z kterého terminálu odlétá. Takže jsem se rozhodl to tu sobě (a mimochodem i vám) osvětlit. Příště, až to zapomenu, aspoň budu vědět, kde tuhle kluzkou informaci hledat.

Historie

Také tentokrát nám k zapamatování může pomoci historická logika. Všichni si pamatujeme, která hala na letišti je stará a která je nová. Jejich očíslování je v tomto směru logické: Terminál 1 je starší, Terminál 2 novější. Protože novost Terminálu 2 bude ještě nějakou tu chvíli bezpečně rozpoznatelná, problém číslo jedna a číslo dvě je vyřešen. Terminálu 1 se někdy výjimečně říká Terminál Sever, protože je, jak vidno, na severu.

Co kde létá, odkud a kam?

Poslední, co potřebujete při závodu s časem a dochvilným personálem, je doběhnout uříceně na špatný terminál. Jistě, je to jenom pět minut zpoždění, ale je to také pět minut, ve kterých nervózně popobíháte, táhnete těžkou bagáž a nadáváte si, že jste to zase zmotali. Přitom nám může pomoci zase historie...

Schengenská dohoda, přestože významě ovlivněná Evropskou unií, s EU nesouvisí. Jde o dohodu evropských států o volném pohybu osob přes hranice bez hraničních kontrol. Mapa ukazuje, kdo je členem - pro mne je důležité, že Velká Británie sice je členem, ale účastní se jen na bázi justiční spolupráce. Takže až přeplavete La Manche, musíte ukázat někomu na pláži pas (nevyzkoušeno).

Schengenský prostor existuje od roku 1990, je tedy velmi nový. Právě jako Terminál 2. Takže nový k novému, Schengen je na dvojce, vše ostatní na jedničce.

Kromě těchto dvou terminálů je tu ještě Terminál 3 pro soukromé lety a Terminál 4 pro státní návštěvy. Pokud někdy budete mít tu čest, pravděpodobně vás tam poveze taxík nebo soukromý řidič, takže se tím nemusíte rozptylovat. Místo toho můžete strávit čas užitečněji, třeba mecenášskou podporou nezávislých blogerů :-)

Odkazy: Mapka, Schengenský prostor, Letiště Praha Ruzyně

Běžet, či neběžet - to je, oč tu běží

Mám problémy s chůzí, děsím se schodů, kdybych se nezaměstnal psaním, tak ve vlaku bezpochyby usnu a neprobudilo by mne ani cinknutí těžké medaile, která se mi houpe na krku. Neklamné známky toho, že jsem právě dnes absolvoval Shakespearův Půlmaraton ve Stratfordu nad Avonem, běh, na který jsem se posledních šest týdnů připravoval.

Nápad zaběhnout půlmaratón přišel před 42 dni. Pro sebe a pro ty, které moje cesta zajímá, tu mám svůj maratonský deník. Ještě poznámka: kdykoli píšu maraton, myslím tím obvykle půlmaraton, tedy 21 km. Ale přece se na dalekém severu nebudeme oslovovat plnými tituly, že, náčelníku... Přeji pěkné čtení.

Příprava na Maraton

42 dní do maratonu

Včera jsem se rozhodl, že tady v Británii poběžím maraton. Asi na mě nějak působí to sportovní prostředí místní univerzity, a taky jsem vytrvalostní běh vždycky obdivoval. V neposlední řadě je běh doporučovaná rehabilitace na moje koleno a můj kolega/učitel na téma jak uběhnout maraton za 100 dní napsal knihu. Takže jsem se do toho pustil.

Moje první kroky vedly na stránky slavného londýnského maratonu, ale tam už nebyla volná místa. Škoda, tato charitativní akce je v centru pozornosti médií a tak se zde vždy vybere hodně peněz na nejrůznější dobročinné účely. Nabízeli mi třeba, že bych mohl běžet v kostýmu lahve s vodou a podporovat tak organizaci Water for Life. Nevím, jak bych byl oblečený, kdybych běžel za organizaci Breast Cancer Awareness, ale protože mi odpověděli, že už není místo, musel jsem se poohlédnout jinde.

Teprve tehdy jsem začal zjišťovat, jak je maratonský běh populární. Na těchto stránkách jsem si našel tři maratony blízko v Británii, a po jejich prohlédnutí jsem si vybral Shakespearův maraton v Stratfordu nad Avonem. Spojím to s procházkou po městě předešlý den, do Stratfordu jsem se chtěl i tak podívat.

Po studiu příslušné literatury a s ohledem na operaci kolene (a vědomí toho, že vlastně nevím, do čeho jdu) jsem se rozhodl pro poloviční trať (půlmaraton) a přihlásil jsem se. Plných 42 kilometrů si třeba nechám až na ten Londýnský 2010.

Dnes ráno jsem si šel zaběhat poprvé na plnou hodinu. Byl jsem překvapený, že jsem to (až na pocit dál-už-by-běžel-jen-cvok asi deset minut od vyběhnutí) zvládl celkem bez problémů, i když na vzdálenost to asi nebylo víc jak 8 kilometrů. Podle rady v knize jsem si šel koupit boty ihned po tréninku, aby mi v nich pak nečekaně nenatekla noha. S pomocí prodavače, který evidentně věděl, co prodává, jsem si vybral Nike Air Cushion se vzduchovým polštářem po celé délce boty. Jakmile jsem se v nich proběhl, věděl jsem, že bych je bral i za dvojnásobnou cenu - bylo to jako běžet po travičce. Doma na mě čekala zdravá snídaňě (cerálie z Marks and Spencer) a udivení spolubydlící (You are running, Pavel?). Yes, I'm running. And starting to like it, actually.

40 dní do maratonu

Boty Nike Air BRS 1000 sednou perfektně. Napřed jsem si musel zvykat na poněkud těsnější pocit, ale po troše experimentování s tkaničkami jsem našel nastavení, ve kterém se bota stává přirozenou součástí mojí nohy. Skoky a dopady jsou jako na travičce, "celoodpružená" bota je nejspíš přesně to, co moje koleno potřebuje. S novými botami jsem zvládl hodinový běh po Loughborough (dvě tříminutové přestávky) a objevil jsem úplně nové části města, včetně krásného parčíku nebo dalšího vchodu na univerzitu.


Po ránu tu běhá více běžců, v teplácích a se sluchátky, takže se při běhání necítím nijak nepatřičně. Jenom dnes, když jsem utíkal domů ze supermarketu a v náručí svíral megabalení toaletního papíru, tak si asi lidi museli říkat, co to u nás doma vypuklo za urgentní nouzi...

37 dní do maratonu

Dorazil nový iPod Shuffle, pravděpodobně nejmenší MP3 přehrávač, který se na běhání ideálně hodí. Nemá displej, je lehoučký (15 gramů) a nevadí mu otřesy. Sehnal jsem jej za 12 liber (350 Kč) a jsem z něj nadšený. Moc muziky tady nemám, jen to, co mi dali přátelé na cestu, takže na mých čtvrtmaratonech mne provází soundtrack Forresta Gumpa.

Boty s polštářování jsou vynikající. Nejlépe je jejich přínos vidět, když se přezuju do normálních bot a rozběhnu se - najednou je vše nezvykle tvrdé a prudké. S odpruženými botami na nohou, moira šátkem kolem hlavy a iPodem v uších už jsem běžec, jak má být. Začíná mne to opravdu bavit. Vstávám ráno o hodinu dřív, běhám k Univerzitě a zpátky, je tu hodně pěkných zákoutí a takhle je aspoň objevím.

31 dní do maratonu

Mám za sebou první týden plného tréninku, včetně jednoho dne odpočinku. V neděli jsem šel místo běhu zahrát si fotbal s místními studenty. Je to něco jiného, než si sám v poklidu běžet, a taky od Frisbee se to hodně liší. Ale buď měl míč nějakou dobrou náladu, nebo se běhání promítá i do jiných oblastí, zkrátka jsem se méně zadýchaval, než je u sportu obvyklé. Připadám si jako podomní prodejce, který nabízí kurzy běhání, ale tohle je fakt: je mi líto, že jsem takhle nezačal běhat už dávno.

Aby mi během běhání nezakrněl mozek, poslouchám mezi písničkami taky podcast o anglické gramatice. Dozvěděl jsem se rozdíl mezi historic a historical, o tvorbě complex compound sentences, přecházení podstatných jmen mezi přídavná, používání fráze "begs the question" a mnoho dalších maličkostí. Podcast QDnow.com rozhodně doporučuju, narozdíl od lekcí BBC z vás nebude dělat nechápavce, a přitom je dostatečně názorný, abyste gramatiku pochopili, abych tak řekl,... za běhu.

Dnes jsem ale málem nevyrazil - vítr dosahoval síly vichru a uprostřed cesty, v jejím nejvzdálenejším bodě navíc začalo pršet. Uvázal jsem si šátek na piráta a běžel proti větru (tím směrem byl můj šálek čaje a sprcha). Chvílemi jsem se skoro nehýbal z místa, jak silný vít byl. V duchu jsem děkoval příručce, která radí oblékat si v případě větru prodyšnou, ale neprofouknutelnou a vodotěsnou bundu. Jinak bych teď těžce kýchal. Boty jsem si naimpregnoval hned po jejich koupi, takže ani lehký výplet na nártu nenacucl a domů jsem se dostal bez problémů. Doufám ale, že v den M bude počasí lepší, dvacet kilometrů proti větru by bylo náročnějších, než normální maraton.


25 dní do maratonu

Dnes je krásné počasí, ptáci cvrlikají a já mohl poprvé vyrazit na dvouhodinový běh jen tak v tričku. Tedy ne jen tak v nějakém tričku, samozřejmě, jako obvykle jsem byl běžící reklama na Moiru, šátkem počínaje a ponožkami konče. Výhoda Moiry je také v jejím rychlém schnutí - i v tom vlhku, co tu máme, všechno uschne za pár hodin po vyprání, takže můžu běhat v čistém.

Posledních pět dní se mi daří dodržovat denní dávku cca 60 minut běhu. Kromě podcastu QDnow.com poslouchám i TheOnion, jejich "rádiové zpravodajství" se občas povede. Při běhu se méně zadýchávám a je to pro mě přirozený pohyb. Zásluhu na tom jistě mají i boty, nemůžu si je vynachválit.

Ze Stradfordu mi poslali startovní číslo - 9274, a také čip, kterým si okroužkuji nohu a budu mít pak ihned k dispozici svoje časy a mezičasy.

Máme nyní studijní prázdniny, tedy žádnou povinnou docházku do školy, takže se čas na běhání hledá ještě lépe. Navíc mám dočasně kolo mimo provoz, takže běh je občas jediný způsob, jak se někam dostat.

V neděli jsem při probíhání parkem narazil na pár známých z univerzity - sružují se v "Circus society", specializují se na žonglování. Výborná věc na seznamování - byl jsem jednoznačně nejhorší z nich, tak si mne okamžitě oblíbili :-)

Koupil jsem si za deset liber "běžecký opasek" - jde o jakousi lehoučkou neoprenovou ledvinku, do které se dají zasunout dvě 2dcl plastové flaštičky (a třetí se dá připnout). Právě díky tomuhle pásu dokážu běžet dvě hodiny místo jedné, a tekutiny do sebe dostávám postupně, což je podle všeho zdravější. Napřed jsem měl pocit, že při běhání ukrutnánsky ubírám na váze - každou chvíli mi byl opasek velký a musel jsem ho utahovat. Pak jsem si všiml, že jsem neměl přesku pojištěnou - stačilo ji podruhé protáhnout očkem a pás držel. Pořát se trochu kýve, když je plný, ale je to stále nejergonomičtější zavazadlo na běhání.

Začínám být, co se Maratonu týče, velmi optimistický. Přes cestovatelskou stránku www.couchsurfing.com jsem ve Stretfordu našel slečnu, u které budu moci danou noc přespat. Upozornila mne, že ten víkend bude Shakespearovo rodiště centrem pozornosti mnoha turistů, protože slavný spisovatel oslaví narozeniny. Mám očekávat maškarní průvody a podobné atrakce. Tak jsem rád, že budu mít kde přenocovat, mám si kam schovat bych půlmaraton uběhl stěží.

18 dní do maratonu

Jaro definitivně dorazilo do Loughborough. A s ním i moje sestřička, takže v posledních pár dnech jsem své běhání trochu omezil. Ale společné výlety (Londýn, okolí) stejně přinesly dostatečné rozcvičení, takže když jsem dneska po čtyřech dnech vyběhl, dal jsem 11 km bez větších problémů. Odměnil jsem se nezdravou zmrzlinou Almond Indulgence (levná napodobenina mandlového Magnum) a novými šortkami - v joggingové soupravě už je mi na delších bězích horko.


Slečna ve Stratfordu, u které budu přespávat, asi z mého e-mailu pochopila, že jsem nějaký běžec. Teď mi píše, jestli mi nevadí, když u ní bude přespávat ještě někdo, že chápe, že se před během potřebuju soustředit... Ale zase to potvrzuje, co píše Čermák ve své knížečce o Maratonu - jakmile se rozhodnete, zjistíte, že vám všichni vycházejí vztříc. To je na Marathonu krásné a zvláštní - neděláte na první nic světoborného, ale přesto všichni chápou, že jde o překonání sebe sama, společný zážitek a rozhodnutí pro zdravý styl života. A všichni vás v tom rádi podpoří.

11 dní do maratonu

Povedlo se mi uběhnout skoro celý půlmaraton - dnešní běh mi totiž trval celé dvě hodiny a urazil jsem odhadem 18 km. Neplánovaně. Původně jsem zamýšlel nějakých těch mých standardních 10 km. Vyrazil jsem podél kanálu, docela dlouho běžel po pravém břehu, a kvůli přírodě, která byla na levém břehu zajímavější, jsem přeběhl po mostu. Zpátky jsem se chtěl vrátit po levém břehu. Byla tam lepší cesta a protivítr mi nedaroval zadarmo ani metřík. Jenže levý a pravý břeh téhož kanálu nemusí být nutně tak blízko. Zvlášť, když jsem cestou tam minul soutok dvou kanálů.

Výsledek si dokážete představit - doběhl jsem do úplně neznámé části města a asi 15 minut mi trvalo, než jsem vůbec doběhl někam, kde jsem se podle vysokých univerzitních kolejí zorientoval. Ale aspoň vím, že 18 kilometrů zvládnu, takže i ten půlmaraton bude nejspíše v mých silách.

Odjíždíme teď na osm dní cestovat po Skotsku. Beru si s sebou joggingové oblečení i boty, ale obávám se, že plnohodnotný trénink možný nebude. I tak se ale do Skotska těším. Běhací svaly si trochu odpočinou, i když ne moc, plánujeme chodit po horách.

2 dny do maratonu

Včera v noci jsme se vrátili že Skotska a ještě ten den jsem si šel zaběhat. Měl jsem co dohánět - plány na každodenní běhání ve Skotsku mi pokazila urputná rýma. Zda se, že i anglická rýma se drží českého přísloví "Léčená rýma trvá sedm dní, neléčená týden," a tak jsem skotská rána strávil s fotoaparátem a doufal, že moje tělo za týden příliš nezleniví. No, přeci jen jsem svému tělu párkrát dal do těla, to když jsme vystoupali na nějaké ty kopce. Zda se mi, že se při tom zapojují jiné svaly, než při běhu. No uvidíme.

Včera jsem tedy vyrazil na první pořádný běh po týdnu, a zároveň jeden z posledních před nedělním maratonem. 11 kilometrů jsem zvládl, i když ke konci to bylo poněkud neohrabané: nakoupil jsem v dalekém Tescu tři různé přírodní cukry pro můj nový oblíbený dezert Sticky tofee puding, což mi běh zpátky poněkud ztížilo. Výsledný zákusek ale stál za to.

Dnešní dvanáctikilometrový běh patřil k těm těžším, hlavně kvůli větru, který se chytře držel přímo proti mne. Taky mi během běhu došla baterie v přehrávači, a běžet bez hudby byl pro mne najednou docela nezvyk. A i levé koleno se potichu ozvalo, ale myslím, že spíš ze zdvořilosti.

Na nedělní běh jsem opravdu zvědavý. Čekal jsem, že se právě těsně před během budu cítit nejpřipravenější, ale asi i díky únavě že Skotska to není ideální. Příští dvě noci tedy skutečně důsledně prospím, a už žádné vážné trénování.

14 hodin do maratonu

Jsem právě ve vlaku, na cestě do Stratfordu nad Avonem, kde se zítřejší Shakespearův maratón koná. Vedle mne odpočívá naducaný batoh Crumpler, do kterého jsem kromě spacáku, oblečení a energetických tyčinek přibalil na poslední chvíli taky notebook. Doma mi totiž nefungoval internet, a tak jsem si nemohl vyemailovat, kde a jak se setkám se svoji hostitelkou.

Naopak fotoaparát jsem nechal doma. Dnes večer budeme mít společnou večeři, ráno chci spát a odpoledne už chci být zase zpátky v Loughborough - studovat, psát a spát. Takže to vypadá na letmou, dvacetikolometrovou prohlídku města v neděli dopoledne, a to by mi moje milá zrcadlovka asi podlomila kolena.

Dnes už jsem neběhal, jen jsem se trochu protáhl, projel na kole a jedl extrémně zdravé. Uvidíme, co s my zažívacím traktem udělá thaiwanská kuchyně, na kterou se prý mám připravit. Třeba budu mít zítra tryskový pohon. No a v batohu vezu i svoji salátovou omáčku, abych její slávu rozšířil do dalšího města :-)

Počasí vypadá optimisticky, je slunečno a skorojasno, vítr slabounký. To ale tady na ostrově vůbec nic neříká o tom, jaké počasí bude zítra. Už chápu, proč je počasí tak častým předmětem anglické konverzace: mění se opravdu svižně.

Vzal jsem si s sebou pouze běžecké šortky, ve kterých jsem trénoval poslední týden. Zima na nohy mi tolik nevadí, pro jistotu jsem si ale přibalil i lehkou nákolenní ortézu na zahřátí levého kolene.

Závodní oděv doplňuje outdoorové tričko Coolmax, cyklodres bez rukávu, ponožky Umbro, spodní prádlo Moira (na spodním prádle při takhle dlouhém běhu opravdu záleží!) a šátek, že kterého jde udělat čelenka nebo čepice, podle toho, co bude potřeba. Nevzal jsem si sluneční brýle, jejich poskakování mne ruší. Můj iPod je nabitý, čip i startovní číslo připraveny a já čekám, co mne dneska, a hlavně zítra, potká. Připravit, pozor...


Devět hodin do maratonu

Usínám po velmi příjemné večeři s hostitelkou Zarah, její kamarádkou a čtyřmi cestovateli z Thaiwanu. Zarah má mnoho zkušeností s Couchsurfing.com a tak ji takováhle večeře, spojující lidí z celého světa, ani nepřijde zvláštní. Mne už vlastně taky ne, Erasmus mne vytrénoval. Zato mne překvapila Američanka N., která na mne mluvila slovensky. Ona i moje hostitelka vyrábějí kostýmy pro Shakespearovskou divadelní společnost. Všichni mi drží palce na zítřejší běh. Vždycky si užívám tu skepsi: prohlédnou si mne od hlavy k patě a pak se zdvořile zeptají, jestli to myslím vážně, že já chci běžet půlmaraton.

Půlmaraton

Probouzím se s pocitem neklidného břicha. Nevím, jestli je to nervozitou, nebo thaiwanskymi nudlemi, které do nás včera spadly. Každopádně jsem místo sprchy umyl aspoň trochu nádobí, aby naše hostitelka neměla víc starostí, a v šortkách jsem se vytratil na trať.

V devět hodin to vypadalo, že město je zcela prázdné. Zmerčil jsem ale sportovně vyhlížející dívku v šortkách, která nejspíš věděla, kam jde, tak jsem se k ní připojil. Shakespearovský maratón běží podruhé, prý je tohle skorojasné počasí skoroidealní. Ptá se, na jaký finální čas mám zálusk. O tom jsem popravdě ještě nepřemýšlel. Zase ten pohled od hlavy k patě, ale tentokrát je verdikt optimistický: jestli jsi trénoval, můžeš se dostat pod dvě hodiny. Výborně, mám cíl. Mezitím přijdeme za roh, kde už se srocují tisíce běžců z celého světa. Velkou část davu myslím tvoří místní publikum, které se za chvíli roztleská. Po půl hodině startujeme.

Zkontroluju, jestli mám správné upevněný čip, a řadím se na konec peletonu. Čas se započítává od chvíle, kdy překročíte sartovni čáru. U mne to je přibližně 9:35. Kolem jsou stovky mávajících lidí, předěvším rodiny s dětmi. Další desítky nás povzbuzují z oken a teras roztomilých Shakespearovských domečků. Chumel běžců přede mnou je velmi hustý, a tak aspoň fotím.

Ano, vzal jsem si s sebou na maraton foťák. Ale obával jsem se, že zrcadlovka Canon 30D by nemusela svou kvalitou odpovídat důležitosti celé události, a tak jsem si speciálně pro tuto příležitost pořídil špičkový fotoaparát Kodak Single Use Camera. Třicet snímků mne bavilo první tři míle. Pak už jsem cvaknul naprázdno. Chumel mezitím trošičku prořídl a my vyběhli že Stratfordu. Zmáčknul jsem ve svém mozku Play a pustil si v duchu Sweet Home Alabama, se kterou mám nacvičenou krokovou frekvenci. Za mnou je prvních dvacet pět minut a zatím je všechno v pohodě. Jen právé lýtko zlobí a tváří se, že na mne chystá křeč. Snažím se ho rozptýlit různou zátěží chodila a protahováním skoku. Navenek to jistě působí komicky, ale účel světí tišící prostředky a křeč se odkládá na neurčito.

U první občerstvovací stanice je ještě chumel, u těch dalších už jsou běžci rozprostřenější a na nic se nečeká. Organizátorů ve žlutých vestách (Marathon Marshal) jsme už teď potkali přes stovku. Jsou to dobrovolníci, od devíti do osmdesáti let, odhaduji.

Ještě jsem si nenasadil přehrávač, organizátoři to v počátečních úsecích nedoporučují - závodník by mohl přeslechnout pokyny maršálů nebo blížící se auto. Stojící kolona aut ale oplývá řidiči uvolněnými, nikoli naštvanými. Jedno z aut, luxusní kabriolet, je prázdné, řidič si asi odskočil. "Look, thé car is empty," ukazuji vedleběžícímu mladíkovi. "Yeah, let's get it. Sod the race!" směje se.

Všímám si lidí kolem sebe, umožňuje mi to zapomenout, že už 35 minut běžím bez přerušení. Věk účastníků byl omezen zdola 18 lety, shora nejspíš omezen nebyl. Na cestě potkávám babičky i dědečky, kterým může být 70. Manželský pár přes padesát let, kolegové z práce, kteří přecházejí do kroku již na druhém kilometrů, matka s dcerou, které konverzují, jako by se nemaratonilo. Ke dalším sportovcům se musím teprve probojovat, ty nejlepší samozřejmě vůbec nepotkám.

V polovině závodu už jsou rozestupy mezi závodníky větší, tempo ale zůstává přibližně stejně. Rytmické podupávání desítek párů bot kolem vás, pohupování se s ostatními na stejně vlně... Tím se společný maraton liší od individuálního běhání. Je to skupinový nátlak v tom nejlepším slova smyslu: víme, že to jde, přišli jsme, abychom podali co nejlepší výkon, tak se teď přece nezastvime. Všichni chápou, že jsme sem přišli něco dokázat. Sobě, ale také ostatním. Ukázat, že je spousta lidí, kteří berou překážku jako výzvu, kteří chtějí překonat sami sebe a ještě si to užít. Podporují nás i rodiny, které se rozprostřely po celé délce maratónu a nadšeně nás povzbuzují. Koutkem oka sleduju, jak se pět dětí postavilo za sebe a dávají kolemběžícím závodníkům high-five. Nálada je pořád velmi dobrá.

Tělo už ale hlásí, že nemůže. Je to jeho dobře známý trik - tvrdí, že je u konce sil, i když je v jejich šestině (někdo tvrdí, že desetině). Snaží se mi dokonce namluvit, že levá bota špatně sedí. "Udělám ti tam puchejř!" vyhrožuje mi. "Co kdybych zatěžoval víc vnější část chodidla?" zkouším vyjednávat. "No zkusit to můžeš, ale puchejř bude stejně!"

S puchýřem se běží hůř, ale není to o nic horší, než menší kamínek v botě. Po pár kilometrech už na puchýř zapomínám. Na občerstvovací stanici po mne hodili mokrou houbou (to se mi od gymnázia nestalo) a do ruky mi strčili energetický drink Lucazole. Nevím, jestli mne nějak nakopl, ale už jsem se mezitím vytrvalým předbíháním dostal mezi vážné běžce, ověšené speciálními batůžky, pásy, přístroji a energetickými dobrůtkami..., takže jsem vzpruhou nepohrdl. Přešel jsem teď na sledovací taktiku. Vždycky si vyhlédnu někoho, kdo evidentně dobře běží, dotáhnu se za něj a nějakou dobu ho/ji sleduju a kopíruju jejich tempo. Když cítím, že bych mohl běžet i rychleji, zkusím doběhnout někoho dalšího. Vím tak, že nepřeháním svoje tempo zběsile, a taky že se zbytečně neulejvám. Jednu dívku jsem si už pamatoval, měla zezadu za pásem oranžovou lahvičku. Byla o hlavu a půl nižší, než já, namakaná a evidentně odhodláná. Dvakrát jsem ji předběhl a dvakrát mne předběhla ona, když jsem pil vodu na stanicích. Pak ale přišel 300 metrů dlouhý kopec. Nemám rád brždění skopce (ani berana) a tak jsem se dlouhými skoky rozběhl dolů, odpružené boty mi to usnadnily a myslím, že jsem si ušetřil hodně sil.

To už za námi byla devátá míle (cca 14 km) a my se vraceli zpátky do Stratfordu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl vyčerpaný. Takhle dlouho jsem bez přestávky v životě neběžel a měl jsem toho plně kecky. Tělo trvalo na tom, že jestli uběhnu ještě sto metrů, vyhlásí generální stávku. Taky moje strategie už neměla ten povzbuzující efekt - byl jsem teď ve skupince relativně vytrvalých a rychlých běžců a na velké předbíhání už mi nezbývaly síly.

Ale zase se mi povedlo se vzepřít. Když mne předběhla jedna evidentně trénovaná paní, se spoustou energitek za pasem a pravidelně si kontrolující hodinky, zaktivizoval jsem své odhodlání a přesvědčil se, že se jí dokážu udržet. Byla to dobrá volba. Paní byla evidentně zkušená a věděla, kdy si může dovolit předbíhat a kde. Běžela znatelně rychleji, než byl můj plán, ale zvládal jsem to. Držel jsem se jí celé tři kilometry a věřím, že mne protáhla nejtěžší části závodu. Ztratil jsem ji, když jsem si musel zavázat tkaničku. Síče jsem pořád věděl, kde je, asi 60 metrů přede mnou, ale místo stíhání jsem byl rád, že pokračují svým tempem.

Poslední dva kilometry se zdály nekonečné. Zastav! Přejdi do kroku! Řvaly všechny buňky. Jen ty mozkové se snažily uhájit pevnost a tempo. Pomohly i davy povzbuzovatelů. Znamenalo to, že cíl není daleko.

A najednou tam byl. Nějakých 200 metrů před námi. Všichni jsme běželi (jako) o závod. Ted už se nemusí se silami šetřit. Moderátor čte nahlas jména těch, kteří dobíhají, a lidé je povzbuzují. Už ani nevím, jakým způsobem se mu povedlo zkomolit moje jméno. Vím ale, že jsem s neuvěřitelnou chutí dodupnul na cílovou čáru. Půlmaraton (21 km) byl za mnou. Tělo přepnulo do pohotovostního režimu a já jen obtížně vzdoroval touze natáhnout se tady a teď.

Po maratonu

To už k nám ale přiskakovali asistenti, podávali vodu a banány a směřovali nás ke stanům s masážemi. Dvacet minut jsem jenom popíjel, přikusoval, procházel se po ohromném a krásně vyzdobeném cílovém prostranství nad Avonem. Ztěžklé nohy mávaly bílou vlajkou, a tak jsem zdvořile odmítal letáky s pozvánkami na další běhy v okolí.



Vyzvedl jsem si medaili, bundu a vydal se na cestu zpátky. Zarah mi nechala klíče, které mi celou cestu cinkaly v zadní zazipované kapse. Nicméně adresa se mi během běhu z hlavy vypotila. Chodil jsem chvíli po městě jako loutka s opilým vodičem. Pamatoval jsem si totiž, že dům je naproti velkému nápisu "TO LET", jenže to je jako si pamatovat, že se česká vesnice jmenovala "něco Lhota". Vážně, snad každá budova tu pronajímá nějaké kanceláře, v ostatních městech je mimochodem firma "TO LET" taky oblíbená. Konkuruje ji snad jen konglomerát "FOR SALE", jehož logo také najdete v každé ulici.

Naštěstí jsem udržoval správný směr a do bytu dorazil. Teprve tady jsem obhlédl škodu na chodidlech a místo sprchy jsem se raději jen opláchl - bál jsem se, že bych se pak už do bot nevešel. Na pět minut jsem se natáhl a za dvě hodiny už jsem vyrážel na nádraží. Cestou jsem potkal čtveřici z Thaiwanu, ze včerejší večeře. "Hey Pavel, how was the marathon?" "I finished it! One hour fifty-five minutes!" "Finished, really?"

Taky se divím. A všem tenhle zážitek doporučuju. Maraton netrvá jen ony dvě hodiny. Trvá celou dobu, co se na něj připravujete, odpíráte si a zdokonalujete se. A, podle toho, já mne teď bolí nohy, má své dlouhé trvání i po závodě.

Chci ze srdce poděkovat všem, kdo mne v mém běhu podporovali, kdo na mne mysleli a kdo mi poskytli cenné rady a povzbuzení. Doufám, že jste se při čtení pobavili a třeba i inspirovali.

Nejslavnější absolvent Oxford a Cambridge? Přece Harry Potter!

Isaac Newton, A. A. Milne, Margaret Thatcher, Lewis Carroll, C.S. Lewis, přes sto držitelů Nobelovy ceny a tisíce dalších, ti všichni studovali na slovutných univerzitách v Oxfordu a Cambridge. Když se ale zaposloucháte do vyprávění průvodců, kteří turisty mezi legendárními budovami provádějí, slyšíte docela jiná jména: Harry Potter, Hermiona Granger, Lucius Malfoy a Dumbledor (Brumbál).

"Přicházíme ke slavné Dining Hall v Christ Church. Ta je známá především díky prvnímu dílu Harryho Pottera, neboť právě zde se natáčely první okamžiky Harryho Pottera v Bradavicích," vysvětluje průvodkyně. Všichni dávají bedlivý pozor. Jako kdykoli, kdy jméno malého čaroděje tady v Oxfordu zaslechnou. Už se tomu ani nedivím. V Cambridge mi to ještě přišlo zvláštní, že ze všech slavných (a většinou skutečných) osobností, které tradicí naplněnými zdmi prošly, zajímá všechny právě výtvor J.K. Rowlingové. Příběh o tom, jak museli kvůli filmu opravit a rozšířit hlavní sál, patří k nejoblíbenějším legendám.

Jsem rozpačitý. Nic proti Harrymu a jeho příběhům, všechny díly jsem přečetl a vystavěny jsou velmi dovedně. Znám názor dvou profesionálních spisovatelek, podle nichž dokázala paní Rowlingová mistrně využít právě legend, tradic a univerzitního prostředí, které ostatně ovlivňuje vnitřní i vnější obraz Británie víc, než se zdá. Takže na jednu stranu je pěkné, že umí průvodci aktualizovat své výklady a přilákat, zaujmout nová publika.

Na druhou stranu je mi smutno. Smutno z toho, jak snadno lidé dnešního věku opouštějí staré známé pro nové. Opouštějí staré tradice pro moderní symboly. Opouštějí staleté zkušenosti na úkor konzumní uniformity. Pro mladou generaci (mezi kterou se počítám) často to, co není on-line, jakoby neexistovalo. V Oxfordu je sedm milionů knih, neuvěřitelně cenná sbírka, shromažďovaná po staletí a pečlivě katalogizovaná ve více než stovce knihoven. V Googlu je indexováno přes 20 miliard stránek, snadno dostupných na několik kliknutí. Je tak snadné zahodit, co bylo dřív, a žít v tom, co "máme teprve teď." Kolik těch stránek je asi o Harry Potterovi? Odhaduji, že víc, než o všech držitelích Nobelovy ceny dohromady. To není nutně samo o sobě špatně. Ale je zajímavé si to uvědomit.

Průvodkyně v Cambridge líčí velkolepou scénu z filmové verze Harry Pottera

Když jsme se procházeli mezi univerzitními kolejemi, představovali jsme si, jak se studentský život změnil. Přemýšleli jsme, co by dokázal Isaac Newton, kdyby měl k dispozici MatLab. Nebo jestli by Charles Lutwidge Dodgson (Lewis Carroll) publikoval Alenku v Říši divů napřed na blogu, hned co pohádku odvyprávěl děkanovým dcerám na loďce plující po Temži poblíž Oxfordu.

Slavný Most matematiků v Cambridge

Byly to zajímavé a vtipné úvahy, důležité ale je, že právě díky univerzitním objevům, a díky píli, cílevědomosti a nadšení tisíců lidí po celém světě, máme dnes filmový průmysl, internet, možnost fotografovat pro radost a poslouchat hudbu nebo přátele na libovolnou vzdálenost. Mám rád Newtonův citát, někdy nám jeho pokora chybí.

"If I have seen further it is only by standing on the shoulders of Giants."
Isaac Newton
"Jestliže jsem dohlédl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenech Velikánů."

Už chápu, proč se v Oxfordu tak lpí na tradicích. Mně je protivné mít u zkoušky byť jen povinné sako, v Oxfordu jsou studenti i profesoři na všech zkouškách v tradičních talárech. Je to symbol, který připomíná dlouhou historii. Takovou, kterou nespolknete na pár podívání.

Oxford - Christ College

"A prosímvás," ptá se paní středního věku, když míjíme Radcliffovu knihovnu, jednu z prvních, ve které mohli studenti získat přístup k tisícům knih, "ve kterém dílu Harryho Pottera jsou scény z téhle budovy?"
"Ve čtvrtém," odpovídá hbitě naše průvodkyně, a pro upřesnění dodává: "To je ten, jak se Malfoy promění ve fretku."


Na moje fotografie Oxfordu a Cambridge se můžete podívat v příslušných on-line galeriích:

Cambridge trip

People of Oxford

Trosečník v Yorku

Když se řekne York, vybaví se mi nejprve jeho mladší, americký protějšek, se Sochou Svobody, mrakodrapy, Central parkem a Central Perkem. A pak můj mozek zapátrá ještě hlouběji a já si vzpomenu, že v Yorku se přece narodil Robinson Crusoe. Snad proto jsem si myslel, že York je přístavní město a až pohled na mapu mne vyvedl z omylu - York opravdu není u moře, malý Robinson tehdy obdivoval lodě připlouvající po řece Hull.

Do Yorku jsem se vydal na svůj první výlet v rámci Erasma. Bylo zrovna 14. února, takže v ulicích bylo asi ještě víc lidí, než je obvyklé. Yorčané se ale s Valentýnem vypořádali velice pěkně: uspořádali masivní charitativní sbírku.


Jestli jsem to dobře pochopil, čtyři týmy soutěžily o to, kdo svým zpěvem, dováděním, průvodem a procházením po ulicích vybere na charitu více peněz. Stali proti sobě Římané, Skotové, Jeskynní lidé (cavemen) a Roboti. I v bláznivých převlecích ale kromě nadšených procesí předvedli také nějakou tu kulturu, takže na náměstí bylo docela plno. Kolem pódia byly i stánky jednotlivých charit a neziskovek, takže lidé mohli získat víc informací a třeba se zavázat k dobrovolnému měsíčnímu příspěvku (což je pro každou organizací, závislou na příspěvcích, obrovská podpora a povzbuzení).



Mne povzbudilo už jenom to nadšení, se kterým se do sbírek tihle studenti a studentky vrhli. Vážně, byli byste dobrovolně svlečení do půli těla a tancovali na náměstí v kostýmu praještěra?

Hlavním lákadlem pro turisty je místní katedrála (York Minster), pravděpodobně největší gotická katedrála v severní Evropě. Dokončena byla v roce 1472, ačkoli, podobně jako u našeho Víta, se její historie táhne mnohem dál, oběma směra: první kostel byl v Yorku postaven narychlo v roce 627, aby měli kde pokřtít krále Edwina.
Já se na katedrálu zaměřil spíš z fotografického hlediska - jak dostat tak obrovskou stavbu na jednu fotku? Pomohl jsem si montáží, posuďte výsledek.


Je to záběr od bočního vchodu, takže trochu méně známý pohled, ale lépe je tam vidět, jak velká katedrála je. Nějaké švy tam na obrázku asi budou, najdete je?

Soutěž: Kdo spočítá (odhadne) z kolika fotek je tato fotka stvořená, vyhrává suvenýr dle vlastního skromného výběru z mého dalšího výletu do Cambridge :-)

Další fotky: People of York

Let do Birminghamu

S Ryanair jsem letěl poprvé. Letence za 150 Kč včetně poplatků by člověk odpustil ledacos, žádné občerstvení nebo nadstandardní služby jsem nečekal, takže společnost mohla v podstatě jen příjemně překvapit. A příjemné překvapení se opravdu konalo - nepamatuji si, kdy jsem měl během letu takhle krásné počasí. Byla to asi kompenzace za to, že můj předešlý let do East Midlands byl pro sníh na runwayi zrušen. Ale výhled z letadla, kde si každý vybírá místo (moje kritéria: u okna, v zadní části a co nejblíže nouzovému východu), mi to všechno vynahradil.

Snímky z letadla jsem fotil mobilem, protože zrcadlovka byla zaklíněná v nadhlavní přihrádce. Ano, na to pozor: Ryanair dovoluje maximální hmotnost palubního zavazadla 10 kg (nad mými třinácti přimhouřila slečna obě oči) a do zavazadlového prostoru maximálně 15 kg (tam vám neodpustí ani kilo, tam to totiž musejí hlásit a za těžší zavazadlo si připlatíte málem víc, jak za letenku).

Zajímavost - v Birminghamu mají pěknou lanovku, vedoucí z letištní haly přímo na vlakové nádraží. Fantastický nápad, který mi ušetřil čas při hledání nádraží nebo jízdu taxíkem. 

Z Birminghamu do Loughborough se jede vlakem - konečně jsem si projel Pendolinem. Anglie je zasněžená a nejsou tu na to zvyklí, takže prvních pár dní tu byl pěkný zmatek. Tak teď hledám byt, kde budou účty za topení v ceně nájmu :-)

Když jsi v Římě, chovej se jako Říman

Toto oblíbené anglické přísloví pochází od svatého Augustina (respektive jeho učitele, sv. Ambrože) a původně nabádalo k toleranci a k citlivosti duchovních k místním zvyklostem. V angličtině se dnes často používá jen jeho první část doplněná výpustkou ("When in Rome...") a nabádá k přizpůsobení se okolí. Já toto přísloví použil k tomu, abych vám poradil, jak v Římě najít dobrou pizzu, ale nepředbíhejme...

Samozřejmě, že během týdenního pobytu v Římě jsme prošli především pámátky staré i nové. Díky skvělému výkladu našeho kněze-průvodce se nám dokonce povedlo zachovat si oddělené, do kontextu zasazené vzpomínky k jednotlivým místům, narozdíl od jednoho velkého Cocktail di Roma, ve kterém plavou baziliky, antické ruiny, fontány, zmrzlináři a vlezlí prodavači růží.

V těch památkách jsem ale tolik nefotil, i když mi to moji čtenáři asi nebudou věřit. Naopak, snažil jsem se všemi smysly inhalovat genius loci a kontemplovat, což mi všudypřítomní cvakálci ztěžovali. Je asi dobře, že mi tak ukázali moji vlastní netaktnost, říká se přece, že svoje chyby člověk nejlépe vidí na druhých.

Chrám sv. Petra

Sv. Petr osobně

Jak ale víte, nejraději fotím život na ulici. Ten je v Římě skutečně čilý, můžou za to především turisté. Místní ale poznáte...

Také díky zasvěcenému výkladu jsem mohl poznat, že ne každé "pozlátko" v podobě obrazů nebo soch na místních bazilikách je pouhá falešná přetvářka, že je vše třeba chápat v dějiném kontextu, chápat to jako komunikaci určitého transcendujícího sdělení. A taky se potvrdilo, že u každého takového pramínku něčeho většího se hned vyrojí spoustu parazitů...

Evangelista Sv. Matouš (Caravaggio)

Prodavač růží u Fontaine de Trevi parazituje na kouzlu romantiky, místa a okamžiku, pokoušíce se různými triky vnutit "růže gratis"

Cestovatelky z Krokodýla vymyslely skvělý způsob, jak mapovat naše cestování během roku, tak jsem se také zapojil. Bylo to zajímavé, hlavně to koupání ve fontáně před španělskými schody. Na fotce to asi není znát, ale byl jsem tam ponořený celý (v plavkách, pochopitelně). Tak si mě kromě taťky vyfotilo i pár turistů. Měli bychom si na pláštěnky dát i webovou adresu našeho klubu, ať máme nějakou publicitu. Nebo radši spíš ne...

A teď už konečně k té pizze. Jsem takový samozvaný pizza-expert samouk, a tak jsem se do Říma těšil jako fyzik do CERNU. Ale byl jsem velice zklamán. Téměř všechny pizzerie, na které jsme narazili, byly pod úrovní dobré nebo průměrné pražské pizzérky. Pomohlo až pátrání na internetu po "restauracích, kam chodí místní". Našel jsem celkem obsáhlý seznam a z něho jsme předposlední den vybrali Pizzerii Est!Est!!Est!!! (Via Genova 32, nedaleko nádraží Termini). Otevírají až večer, v nabídce mají asi dvě desítky druhů pizz, dobré předkrmy i zákusky. Pizza nebyla taková ta, kterou označujeme za "italskou", ale nejstarší pizzeria v Římě asi ví, jaká má pizza být. Ta moje byla vynikající.

Pizza Schamorza e Porcini

Tady je několik stránek, které vám třeba mohou pomoci s orientací po Římě: příručka cestovatele pro Římě, Římská muzea,vatikánská muzea, tipy na dobré leč levné pizzerie v Římě a vyhledávání autobusů a spojů po Římě a okolí(vlaky zde).

A zde malý výběr mých fotek:

Roma

Lisabon není španělská vesnice (fotky)

Nevím, jak vy, ale já měl Portugalce vždycky pevně propojené se Španělskem. Ono to ostatně vyplývá i z mapy, Portugalsko je na Španělsku přilípnuté a jeden se diví, že si Španělé ten poloostrov nevzali celý. Také slavného objevitele Vasco de Gama (vašku de gáma) jsem myslím házel do španělského pytle, nemluvě o tom, že bych si nejspíš nevzpomněl, že portugalština, ne španělština, je jazykem Brazilců.

Díky výletu do Portugalska už pro mě naštěstí Lisabon není španělská vesnice. Je to hrdé hlavní portugalské město, geograficky nejzápadnější v Evropě. Do EU ale Portugalci vstoupili až v roce 1986, nejsou tedy o tolik napřed před námi. Zažili si také své diktatury a revoluce (třeba karafiátová revoluce, vzdálené podobná naší sametové revoluci, akorátže Portugalci tam museli mít ty vojáky s karafiáty v hlavních, Čechům stačily klíče a písničky).

Když jsem se (německy) bavil s jedním Portugalcem středního věku, přišla řeč právě i na politické přeměny. On seděl v autě a jedl výborně místní pečivo (všemu se tj říká chleba, ale výběr je mnohem větší) se sýrem, já stal venku s foťákem a přemýšlel, jak zachytit krásu pláže v chráněné oblasti Arrábida. Nuže, ten Portugalec se se mnou dál do řeči, prý to dělá rád , rád poznává cizince. Díky tomu prý pochopil, že komunismus je utopie, ačkoli dřív mu byl, podobně jako velká část portugalské veřejnosti, nakloněn. Z vyprávění lidí z bývalého východního bloku ale poznal, že zevnitř už ten systém nebyl tak úžasný, jako se zdálo z blyštivé propagandy. Možná jste se také setkali s tím, že někdo že západních zemí (Francie, kupříkladu) nadšeně mluvil o komunismu a vy jste jemně naznačovali, že to pro naše rodiče zas taková bžunda nebyla. Tak jak se zda, má to smysl - tento pan je ukázkou toho, že jakožto čeští cestovatele můžeme do světa exportovat naše negativní zkušenosti (cimrmanovské 'Tudy ne, přátelé'). Dále máme v zahraničí další devizy: Petr Čech, Nedvěd, Baros, Koller, Zatopek, Dubcek. Přiznám se, že tolik Portugalců bych rozhodně nevyjmenoval, asi se málo koukám na sport.

Portugalska kultura je výrazně ovlivněna maurským (arabským) dědictvím, mořeplavectvím (manuelská architektura) a kolonialismem. Od arabu převzali některé architektonické prvky, mořeplavectví mají v krvi a z bývalých kolonii sem přijely statisíce lidí, zaručujících dnes etnickou a kulturní pestrost města.


Portugalci a Spanele jsou prý velice odlišní. Moc Španělů neznám, srovnání nečekejte, ovšem můžu za sebe říci, že Portugalci jsou velice, velice ochotní. Když jsem hledal autobus do Setúbalu, který kvůli opravám na silnici jezdil jinudy, řešilo se mnou problém asi osm lidí že zastávky, kde jsem se ptal, a jeden z nich, podnikatel s kufříkem, který uměl anglicky (podnikatel, ne ten kufřík), mi všechno překládal. Nakonec se usnesli na tom, že je to 'merda' (v jeho zjemněnem překladu: strange) a že to mám zkusit ve městě na informacích. Poděkoval jse a vyrazil. Když jsem byl asi padesát metrů od zastávky, slyším hvízdání. Otočil jsem se a celá zastávka na mě mávala, že mi našli autobus, ten, který tam právě zastavil. Pozdrželi ho, abych do něj naskočil, a ušetřili mi minimálně půlhodinu hledání a čekání. A měli z toho stejnou radost, jako já, naivní turista s foťákem. Portugalci se dokonce cizincům snaží pomáhat i bez přímého požádání, třeba v den odletu mi jeden cestující v autobuse poklepal na rameno 'Aeraporta?' Přikývl jsem, obtěžkaný batohy jsem touhle linkou asi jinam mířit nemohl. Tak že příští stanici, abych nepřejel (vypadal jsem ospalé).

Rysy Portugalců se myslím dají demonstrovat i na tom, co by nás nejspíše překvapilo, ale jim přijde zcela běžné. Například na záchod si zpravidla můžete odskočit do kterékoli kavárničky, a že jich na ulicích je nepřeberné. Knížky si můžete v knihkupectví i číst, což u nás naštěstí také začíná (napr. v Luxoru nebo Academii). V restauraci po nás nechtěli, abychom si něco objednávali, když jsme tam dvě hodiny poslouchali typický sentimentální zpěv Fados. A mimo město jsou prý Portugalci ještě ochotnější.

Zpěvák Fados na Lisabonském hradě

S angličtinou to není zdaleka tak špatně, jako ve Francii. Pokaždé jsem se domluvil a moc portugalských slovíček jsem do aktivní slovní zásoby nenapěchoval, a byl jsem závislý na svých průvodkyních, případně pomalé, zjednodušené angličtině doplněné výmluvnými pantomimickými gesty. Policista v Setúbalu mi poté, co slyšel moji gesty obohacenou otázku "Where - is - here - turišmo - house?", mi lámanou angličtinou sdělil: "Your English even better that my! Eh - worse. Your English worse that my. I speak slow for you and you not understand!" Ale turišmo office jsem nakonec našel, byla hned za rohem, a tam anglicky obvykle někdo umí.


Dlaždičky, dlaždičky, dlaždičky. To, co považujeme za hygienickou krytinu vhodnou do koupelny nebo kuchyně, tím Portugalci zdobí vše- interiér i exteriér. Malá soutěž: uhodnete, kde je v Portugalsku takováhle výzdoba? Je to opravdu známý podnik :-)


Velký dojem na mě nechalo Lisabonské metro. Myslím, že v něčem se inspirovalo i u pražského, bohužel je trochu komplikovanější a chybí mu středové uzly. Nejsou zde revizoři (oprava: revizoři tu prý jsou také, ale ne moc často), funguje zde elektronický systém, který mi přijde snadný a rychlý. A když ztratíte kartu, můžete se spolehnout na personál, který je ochotny pomoci. A hlavně - každá stanice je jedinečným způsobem vyzdobená:


Ve městě jsem příliš cyklistů nezaznamenal, ale stačilo, abychom vyjeli kousek k pobřeží, a už nám město Cascais nabízelo zapůjčení jízdních kol zdarma oproti ID. Pláže a sluníčko patří k těm nejlepším zážitkům, které jsem si přivezl, musím říci, že návrat do sněžící Prahy byl drkotající. Tam jsem chodil většinou v tričku, maximálně lehké bundě.

Tam i zpět jsem letěl s portugalskými aerolinkami TAP, a mohu je jedině doporučit. Cena za zpáteční letenku cca 300 EUR a do Lisabonu jsem se z Prahy dostal bez přestupu za pár hodin. Při objednání letenky si můžete vybrat z několika jídel (kromě vegetariánského a "normálního" také třeba rybu nebo dia), letenka je elektronická, takže lze vše zařídit po netu. Takže dokonce i po všech těch článcích o leteckých katastrofách jsem si let užil.

Díky moc všem, kdo mi tento výlet umožnili, a také těm, kdo mě do Portugalska zásobovali informacemi a kdo se mě teď na výlet ptají. Zatím se ale musím aklimatizovat a pustit se znovu naplno do práce, abych měl duben a květen volné na univerzitu. Dal jsem ale na web několik mých nejoblíbenějších fotek (celkově jich mám, jak mě znáte, mnohem víc).

Portugalsko 2008

A dodatečně: Veselé Velikonoce :-) Přikládám odkaz na rozhovor s Tomášem Halíkem, mám vždycky radost, když některý z mých oblíbenců dostane možnost nakazit svým optimismem širší veřejnost.

Oceánium, ocenárium nebo oceanárium...

Lisabonské oceanárium prý patří k těm nejlepším na světě, stejně jsem ale nevěděl, na co se mám těšit. Na rybičky v akváriu?

V podstatě ano, jen to akvárium je poněkud rozměrnější... V obrovském centrálním tanku se prohání nějaká stovka druhů ryb a dalších podmořských živočichů.

Je to tichá, velkolepá podívaná, klid narušují pouze nadšeně pobíhající děti, které ukazují na ryby a volají "Peixe!" (překlad: ryba). A já se jim nedivím, i dnes, coby vážený turista s foťákem, jsem měl podobné chutě.
Zaslechl jsem z anglicky mluvící rodiny i plurál "fishes", ale nedivím se jim, v tom ohromení je snadné ztratit řeč. Ostatně tahle ryba vypadá, že by se do jednotného čísla nevešla - takový slon oceánu, co říkáte?

UPDATE: Obrovská ryba na obrázku se nazývá Sunfish (v portugalštině ale její jméno znamená "měsíční ryba"), patří do rodiny Molidae a jsou to největší a nejtěžší kostnaté ryby.

Další fotografie z oceanária najdete v albu - z některých mám opravdu velkou radost. A taky je sem vkládám coby slideshow, vyhovuje vám tato funkce na blogu?

10 vět, které mi v průvodci po Paříži chyběly

Možná jste si všimli, že před necelým měsícem jsem na týden utekl před vším, co na mě v Praze číhá, a jel jsem se prospat na francouzská nádraží. Ne, že by to byl úplně můj původní plán, ale stávka francouzských železnic mi poskytla spoustu příležitostí procvičit se v oboru, který studuji, tedy v komunikaci.

Žádný z jazyků, kterými mluvím, obvykle nezabíral (dokonce ani latina, na kterou jsem celé gymnázium tak vsázel). V Normandii jsem potkal za tři dny všeho všudy čtyři lidi, kteří uměli mluvit anglicky, z toho jedna z nich byla německá pracovnice cestovní kanceláře.

Activity En Français
Nechápejte mě špatně... já mám hru Aktivity rád. Všechny její disciplíny, tedy pantomima, kreslení i slovní nápověda, tu postupně přišly na řadu. Často dokonce všechny najednou. Ono vysvětlit samotnou pantomimou slovní spojení "rychlovarná konvice" není až tak jednoduché. Rychlý nákres pomohl - je to "Bouilloire Automatique", kdybyste to někdy potřebovali.

Párkrát jsem své krátké "aktivití" etudy předváděl i větším skupinkám. Úspěch třeba sklidil můj melodramatický výstup s prvky tragédie, nazvaný "Kdy přijede autobus a kam pojede?" Celá zastávka napjatě sledovala, co že to toho bláznivého Američana/Holanďana/Němce s foťákem vlastně zajímá, proč pořád ukazuje na tu mapu a točí imaginárním volantem, maje otazníky v očích.


V případě, že nejsou kolemstojící nadšení pro společenské hry nebo když chcete vyjářit něco opravdu niterného (O? est la toilette, s'il vous plaît?), pátral jsem po vhodné frázi v mém průvodci. Ten můj obsahuje desítky vět, včetně

"Pouvez-vous me montrer un autre hôtel romm, s'il vous plaît? J'ai ordonné une vue sur la mer."
Ukázal byste mi prosím jiný pokoj? Objednal jsem si pokoj s výhledem na moře.)

V Normandii jsem fotil hlavně racky a katedrály. Kostel připomínající katedrálu je tam v každém městečku.


Ve čtvrtek jsem se už podruhé pokusil dostat se z Normandie do Paříže. Železnice stávkovaly a stávka (Gr?ve) nebrala konce Nikdo nic pořádně nevěděl a já strávil čekáním na vlak celkem deset hodin, s vyhlídkou na noc na přepychové nádražní lavičce (2+koš), pokud vlak nakonec nepojede. Zaměstnanci drah, kteří na stávkujícím nádraží hlídkovali, mě povzbuzovali, čekání mi krátili Aktivitami a slibovali mi, jak to bude v Paříži pěkné ("Lot of people! No Metro! Le Greve! Bad time to travel in France.

Nádraží v Abeville

Když jsem 38 hodin po původně plánovaném příjezdu konečně dorazil do hostelu, poslední věc, na kterou jsem se chtěl zeptat, byl "pokoj s výhledem na moře." Naopak některé velice důležité věty mi v průvodci chyběly. Plánujete-li cestu do Francie v období stávek (srpen až červenec), doporučuji si je někam dopsat.

• Parlez-vous anglais, s'il vous plaît?
  Hovoříte prosím anglicky?
• Bon, tant pis. Un billet pour Paris, s'il vous plaît.
  Dobře, nevadí. Jeden lístek do Paříže, prosím.
• Gr?ve?? Que voulez-vous dire, la gr?ve?
  Stávka?? Co tím myslíte, stávka?
  
• Vous voulez rire?
  Děláte si legraci?
• Et que dire de demain?
  A co zítra?
• Est-ce que je ressemble ? quelqu'un qui peut se permettre de taxi ? Paris?
  Vypadám snad jako někdo, kdo si může dovolit taxík až do Paříže?
  
• Y at-il quelque part je pouvais dormir ici, sur la gare?
  Můžu alespoň přespat někde na nádraží?
  

Pobyt ve Francii se mi i přes to všechno celkově moc líbil. V Normandii jsem si odpočinul a v Paříži jsem zase nachodil docela dost kilometrů. Docela hodně jsem fotil, ale jeden den je na Paříž opravdu málo. Jsem rád, že jsem stihnul prohlédnout kostely Notre Dame a Sacre Coeur, projít se po nábřeží Seiny, zaplést se do demonstrace, poobědvat v kavárně Quasimodo (20 EUR) a povečeřet v nejproslulejší restauraci na slavné Champs-Élysées (Cheesburger za 0.99 EUR:-)

Zde si můžete prohlédnout mé fotky z Paříže:

Paříž 2007 (album)